CW: Shit's getting heavy again. Ne vážně, dojde na hádky, panické záchvaty a taky drogy

Úterý, 16. březen

Max si ho všiml ve chvíli, co vstoupil do restaurace. Ne, že by to bylo těžké, vzhledem k tomu, že uvnitř bylo úplně prázdno a ty zrzavé vlasy by dokázal rozpoznat kdekoliv. Luke seděl v úplném rohu. Vesele na něj zamával a vyskočil na nohy, aby ho mohl se smíchem obejmout. „Maxi! Ani nevíš, jak rád tě zase vidím."

Max mu se stejnou radostí objetí oplatil. „Já tebe taky."

Jen co se usadili ke stolu, Luke se na něj zazubil. Tvář měl plnou pih a mezi předními zuby malou mezeru. „Jak dlouho jsme se neviděli?" zeptal se.

„Deset měsíců."

„To jsem ti tak moc chyběl, že jsi odpočítával?" Zakmital obočím a poté tiše vyjekl, když ho Max pod stolem kopl do holeně.

Luke byl jedním z jeho dlouholetých přátel. Neznal ho sice tak dlouho jako Olivera, ale neměli k tomu daleko. Když byl mladší, rodiče si domů často zvali důležité obchodníky a investory a Luke byl synem jednoho z významných draydaleských bankéřů. Kdykoliv svého otce doprovázel, většinou trávil svůj čas u Maxe v pokoji, kde si jako děti hráli a když byli starší, potají pokuřovali z okna nebo se snažili toho druhého porazit v Mario Kart. Luke byl Maxův první polibek a na další dva roky se stalo tradicí, že mezitímco jejich rodiče dole řešili bankovnictví a burzu (Max doteď netušil, co jejich práce vlastně obnášela), Luke s Maxem se vášnivě líbali.

Jednou je ale Maxova matka přistihla a odstartovala velkou hádku. Max si pamatoval, s jakou agresivitou Lukeův otec svého syna popadl a odtáhl do auta. Jak na něj křičel a nazýval ho těmi nejhoršími jmény, co existovaly. Dalo by se říct, že Max na tom byl o něco lépe, i když chladné pohledy jeho rodičů a dlouhé proslovy o tom, jak z něj byli zklamaní a že by ho možná měli poslat na nějaký z těch ozdravných pobytů, které jejich církev pořádala, byly dost děsivé. Od té doby Luke už nikdy na návštěvu nepřijel.

I tak s Maxem zůstal v kontaktu. Od svých rodičů se brzy odstěhoval a dal se na cestování po světě. Kdykoliv byl v blízkosti Draydale, zavolal mu a naplánovali si schůzku. Někdy si jen povídali a popíjeli, jindy spolu skončili na hotelu, kde zrovna Luke přespával.

Podobně tomu bylo i teď. Objednali si jídlo a víno a povídali si. Luke mu vyprávěl o tom, jak strávil půl roku cestováním po Jižní Americe a Max zase mluvil o Less Than Zero. Luke slíbil, že se na jejich koncert přijde podívat, i když oba věděli, že k tomu doopravdy nikdy nedojde, protože na takové věci prostě nebyl.

Max se brzy cítil uvolněně a byl vděčný, že se na krátkou chvíli mohl dostat mimo to drama, které jako by se na něj poslední dobou lepilo, a zhluboka se nadechnout. Své přátele miloval a kdyby to bylo na něm, ochránil by je před vším špatným, co se ve světě dělo. Jenže Max neměl superschopnosti a jeho mentální zdraví nebylo v žádném případě stavěné k tomu nosit tíhu jejich životů na vlastních ramenou, a tak musel ustoupit stranou. Oliver měl pravdu, potřeboval se soustředit sám na sebe, i když se mu to příčilo.

Když byl s Lukem, všechny tyto problémy přestaly existovat a než se nadál, už byl docela opilý. Možná proto ani moc neodmlouval, když Luke navrhl, že by mohli jít tancovat do klubu. Nebyl sice velký nadšenec tanečních klubů, ale pro jednou se docela těšil a ani představa zpocených těl a té otřesné hudby ho neodradila. Protože jen co se dostal na taneční parket, připadal si volný a lehký. Zavedl je do jednoho ze svých oblíbených klubů, který se držel alternativní tématiky a který Less Than Zero už předtím párkrát navštívili. Světla jim nad hlavou zářila všemožnými barvami a Max s Lukem se smáli a tancovali a svět byl zase o něco veselejší.

Po několika písničkách se vydali k baru. Luke mu zakřičel do ucha, že tahle runda je na něj, než se procpal dopředu, aby se mohl naklonit k barmanovi a objednat. Max si prsty zajel do zpocených vlasů a rozhlédl se kolem sebe. Uvnitř překvapivě nebylo takové rušno, jak očekával, takže se nemusel příliš mačkat. I tak se kolem něj nacházelo víc lidí, než by mu bylo příjemné, ale panika se naštěstí držela stranou.

Zarazil se, když si v dálce všiml známé kštice tmavých kudrlin. Zamračil se a než si uvědomil, co dělá, rozešel se za ním. Bylo dost pravděpodobné, že si ho s někým jen spletl, ale i tak se nezastavoval. Prodral se skrz dav a zakřičel: „Kite?" ale přes všechen ten hluk ho nebylo slyšet. Zrychlil.

Našel ho v jedné z bočních chodeb, která vedla k záchodům. Nemýlil se. Kit postával stranou a povídal si s drobnou blondýnou. Dívka zalovila v kapse a něco mu předala. Kývl na ni a následně zmizel dveřmi vedoucími na pánské záchody.

Max přistoupil blíž. „Cos mu dala?" zeptal se.

Dívka se otočila a usmála se na něj. „Copak? Chtěl bys taky?"

Nepříjemný pocit se mu přelil přes tělo. Doufal, že nemluvila o– kurva. Pohled mu dopadl na malý plastový pytlík, jenž vytáhla z kapsy. Konečky prstů ho začaly brnět a nepříjemná tíha se mu usadila na hrudi. Max těžce polkl. Chtěl se kolem ní procpat, aby Kita našel a potom ho popadl a možná s ním pořádně zatřásl, ale ona mu zastoupila cestu.

„Neboj, stačí jen trocha a budeš se cítit skvěle."

Max si odfrkl. „Jasně," zamumlal. Neměl náladu s ní argumentovat. Než se ale stihl omluvit a obejít ji, dveře na záchod se otevřely a Kit vyšel ven. Na rtech mu hrál drobný úsměv, ale jen co mu pohled dopadl na Maxe před sebou, prudce se zastavil a jeho pleť jako by nabrala o odstín světlejší barvu. „Maxi–"

Max nevěděl, co dělá. Vlastní tělo ho neposlouchalo a jako by se sledoval z dálky. Bez váhání chytil Kita za límec trička a mrštil s ním proti nedaleké zdi.

„Co je kurva?" vykřikl Kit.

„Vážně, Kite?" Max ho držel pevně. Byl vděčný za šero, které v klubu vládlo, protože jim tak nikdo nevěnoval pozornost. „Kokain?"

Kit se zamračil, ale překvapivě se mu nesnažil lhát. Beztak by to bylo docela složité, vzhledem k tomu, že měl zbytky bílého prášku ještě stále pod nosem. Několikrát popotáhl. „Ket," řekl.

„Cože?"

Kit zakoulel očima. Zorničky měl rozšířené a tváře červené. „Není to kokain, ale ketamin."

Max měl co dělat, aby s ním nepraštil o zeď ještě jednou. „A to má všechno spravit, nebo co?"

Pokrčil rameny. „Ne, jen tě opravuju. Koks by mě vystřízlivěl, ket alkohol posílí."

„Drž hubu."

Kit okamžitě zmlkl a v očích jako by se mu mihl náznak ublížení. Max si nebyl jistý, jestli za to byl rád, nebo se nesnášel. Kit mu dokázal vařit krev v žilách jako nikdo jiný, ale jejich hádky mu často nějakým zvráceným způsobem dodávaly energii. Možná protože si Kit nikdy nenechal rozkazovat a pokud Max křičel, on křičel hlasitěji. Jen co byla ve vzduchu cítit trocha napětí, byl připravený se vrhnout po hlavě do boje a Max ho vítal s otevřenou náručí.

Jenže tenhle pohled mu trhal srdce a jakkoliv by si přál se otočit a předstírat, že se nic nestalo, jeho vlastní vztek mu v tom zabraňoval. Tohle bylo přes čáru. Kit právě překročil jakousi neviditelnou hranici, kterou si před několika lety vybudovali. Protože tráva a alkohol a cigarety, to všechno mu bylo jedno; věděl, že měl Kit problém, ale v takových situacích mu přišlo, že kdyby šlo do tuhého, dokázal by mu pomoct; dokázal by ho uhlídat, aby nezašel moc daleko. Jenže tvrdé drogy–

„Slíbili jsme to." Max musel křičet, aby přehlušil hlasitou hudbu kolem. „Po tom, co se stalo s Oliverem jsme přísahali, že už nikdy–"

„A já to beru zpátky." Kit ho od sebe prudce odstrčil, až Max klopýtl a zády do někoho narazil, ale ani se neohlédl, aby se omluvil.

Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Proč? Kurva, vždyť víš, jaký to tehdy bylo! Copak ti to za to stojí?"

„Oliver nevěděl, co dělá," odpověděl Kit jednoduše. „Dokážu se kontrolovat. Do prdele, Maxi, děláš, jak kdyby se ze mě stal ten největší feťák. Polovina těchhle zasranejch lidí na něčem jede!" Roztáhl ruce. „Támhleten týpek se mi před pár minutama snažil vnutit LSD. A tamten? Totálně sjetej na extázi."

„A to znamená, že je to v pořádku, nebo co?"

„Ne, jen říkám, že pokud si chci jednou za čas užít, nemělo by na tom být nic špatného."

Jenže Kit si nedokázal jen jednou za čas užít. Všichni to věděli. I on to věděl, ale byl tak zatraceně tvrdohlavý, že si to odmítal přiznat. A i kdyby si to přiznal, nejspíš by udělal nějakou šílenost tak či tak. Přesně proto si tehdy přísahali, že se tvrdých drog už nikdy nedotknou. Ne potom, co si vzali nějaké prášky a jako ti největší hlupáci to přehnali tak moc, že pro Olivera museli zavolat záchranku. A přestože byl Max sám úplně mimo, moc dobře si pamatoval na ten večer strávený posedáváním na tvrdé židli v nemocniční čekárně, kdy se s ním celý svět točil a bílé stěny se nebezpečně přibližovaly, jako by ho chtěly rozmačkat. Byl to asi nejhorší den v jeho životě. Čas se táhl, jak se snažil z účinků drog vzpamatovat, a celý proces byl doprovázený jedním panickým záchvatem za druhým. Oliver byl nakonec v pořádku, ale všichni si tehdy odnesli dost traumatický zážitek.

Proto nechápal, co se stalo.

„Fajn," řekl nakonec. Prsty si zajel do vlasů a odhrnul je stranou. „Fajn. Dělej si, co chceš, už tě nebudu zastavovat. Jen nepočítej s tím, že ti pomůžu, až to budeš potřebovat." Poté se otočil a vydal se z klubu ven.

Jedna jeho část doufala, že ho Kit zastaví. Že se za ním rozeběhne a přizná, že udělal hloupost a nikdy se to nebude opakovat. Protože přestože byl Max naštvaný, pod povrchem se doopravdy skrývala jiná a mnohem silnější emoce: strach. Nejenže se bál, že Kit jednoho dne zajde daleko a dopadne jako Oliver – a ještě horší představa byla, kdyby mu doktoři nedokázali pomoct – ale zároveň se bál, že tak zničí jejich přátelství. Co když se s ním Kit přestane bavit? Co když ho začne ignorovat, co když odejde z kapely, co když se Less Than Zero rozpadnou, co když se tak zhroutí celá jejich skupina, a nakonec se od sebe všichni odloučí, až se nebudou ani schopní pozdravit na ulici–

„Maxi!"

Nadskočil leknutím, když ucítil něčí dotek na svém rameni a prudce se otočil. Nebyl to ale Kit, kdo se před ním zjevil, ale Luke. Zrzavé vlasy se mu potem lepily k čelu a obočí měl stažené starostí. „Jsi v pohodě? V jednu chvíli ses mi úplně ztratil a potom jsem jen viděl, jak běžíš ven. Stalo se něco?"

Max si odfrkl. Stalo se něco? Jo, něco se kurva stalo, ale nebyl si jistý, co přesně. Byla to jejich typická hádka? Nebo právě přišel o jednoho ze svých nejlepších přátel a kompletně tak všechno posral? Měl vůbec reagovat tak, jak reagoval anebo to přehnal? Přišlo mu, že nebyl naštvaný na Kita jako takového, ale spíš na to, co jeho jednání způsobilo. Stejně jako domino se všechno při jednom fouknutí zhroutilo.

Zavrtěl hlavou a vlasy si odhrnul z tváře. „Nic se nestalo," zamumlal. „Myslím, že půjdu domů. Promiň, jestli jsem ti zkazil večer, ale asi jsem toho vypil víc, než jsem měl."

Luke se pousmál. Očima pozorně skenoval Maxovu tvář, jako by věděl, že mu neříká pravdu, ale nakonec to nechal být. „Nic jsi nezkazil. Opravdu jsem se bavil. Až budu příště ve městě, zase se ozvu, dobře? Dávej na sebe pozor." A poté mu věnoval jeden krátký polibek na tvář.

Max se s ním tiše rozloučil a sledoval, jak odchází opačným směrem a mizí za rohem nějaké budovy. Nejspíš ho měl obejmout a říct mu něco hezkého, ale byl zaseknutý na místě. Miliony myšlenek mu létaly hlavou a on je nedokázal utišit. Krátce se podíval zpět ke vchodu do klubu. Dvě dívky právě klopýtaly ven a jedna při scházení schodů ztratila botu. Mohutný vyhazovač zase kontroloval občanky nějaké skupiny mladých kluků, kteří vypadali tak maximálně na šestnáct, ale i tak je nakonec nechal projít. A o pár kroků dál se je starý bezdomovec snažil přesvědčit, aby mu dali pár drobáků.

Max zavrtěl hlavou a konečně se donutil rozejít zpět směrem k bytu. Kit za ním očividně neplánoval jít a on byl beztak moc unavený na to, aby vedl jakoukoliv další konverzaci. Měl chuť se schovat pod peřinu a nikdy nevylézt. Nejradši by dnešní večer vymazal z paměti.

Jenže, když se konečně dostal do postele, únava jako by zmizela.

Měl by jít spát. Chtěl jít spát, jenže kdykoliv zavřel oči, jako by znovu stál v potemnělé chodbě klubu a do uší se mu zabodávala hlasitá hudba. Hleděl do Kitových rozšířených zorniček a odolával chuti mu jednu vrazit. Stále dokola si nadával. Měl ho prostě chytit za ruku a odtáhnout ho domů, klidně i násilím. Místo toho mu ale řekl, ať si dělá, co chce a že je mu to jedno – což byla, samozřejmě, jedna velká lež. Protože to, co chtěl doopravdy říct bylo: Pojď se mnou, prosím. Nedokážu si představit, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo a jen ta myšlenka mě dohání k šílenství.

Max se na posteli vymrštil do sedu a promnul si oči. Zamžoural na obrazovku telefonu. 3:30.

S povzdechem vstal. V kuchyni si natočil sklenici vody a z šuplíku vytáhl jednu z čokoládových sušenek, které si tam Adrian schovávala. Nakonec se usadil na gauč v obýváku a s nastraženýma ušima naslouchal jakémukoliv zvuku, doufající, že se hlavní dveře brzy otevřou a Kit se vrátí. LED světla mu nad hlavou svítila červeně a dodávala místnosti zlověstný nádech. Stejně jako jeho mysl, i obývák představoval jedno velké peklo. Nejspíš by se měl natáhnout po ovladači a barvu změnit na něco uklidňujícího, ale Max se cítil mimořádně lítostivě a taková atmosféra byla jen třešničkou na dortu jeho už tak špatné nálady.

Radši si kousl sušenky s přesvědčením, že ho sladká chuť na jazyku odreaguje, ale jen co polkl první sousto, žaludek se mu nepříjemně sevřel. Se zamračením ji proto zase odhodil na stolek před sebou.

Připadal si jako největší idiot. O co se snažil? Kit byl dospělý, a přestože se tak často nechoval, za své činy byl zodpovědný. Pokud se chtěl sjet, Max mu v tom přece nemohl bránit. A vůbec, jak rozdílné to bylo oproti jeho obyčejným dnům, kdy do sebe klopil litry alkoholu? Kolik gramů marihuany vyhulil týdně? A kolik krabiček cigaret... Jenže Max si vzpomněl na ten osudný večer. Obraz bledého Olivera s očima protočenýma tak, že bylo vidět jen jejich bělmo, ho často pronásledoval. Co když byl Kit v podobném stavu? Co když teď někde ležel v bezvědomí a nikdo mu nepomohl?

Max vyskočil na nohy a začal přecházet sem tam. Do prdele. Co sis kurva myslel? Proč jsi ho prostě nepopadl a neodvedl domů? Idiote. Idiote. Idiote.

Možná by i vyběhl ven a šel Kita hledat, kdyby z chodby nezaslechl šoupání nohou, načež se před ním zjevila Adrian. Dlouhé vlasy jí splývaly po ramenou a na sobě měla jen vytahané Slipknot tričko a černé kraťasy. Kdyby nebyl tak nervózní, nejspíš by jí vynadal, protože to tričko bylo jeho a už několik měsíců po něm neúspěšně pátral.

Zívla si a rozespale zamrkala. „Co tady děláš?"

Přicházím o zasranej rozum. „Nemůžu spát."

Přikývla a poté se zamračila, jak se konečně probrala dostatečně na to, aby si Maxe pořádně prohlédla. „Klepeš se," řekla a přešla k němu. Chytila ho za ruku a jen co pevně sevřela jeho prsty mezi svými, až v tu chvíli si Max uvědomil, že měla pravdu. Byla mu zima, hlava se mu motala a v končetinách ho nepříjemně brnělo.

Výborně, ještě do toho všeho dostane panický záchvat. Protože přesně to potřeboval.

Měl co dělat, aby se nezačal hystericky smát. Pokusil se zhluboka nadechnout a vrátit se zpět do reality. Přestože si prošel desítkami panických záchvatu, každý byl stejně děsivý jako ten poslední. Věděl, že nebyl v žádném přímém nebezpečí a že za pár minut strach brzy odezní, ale i tak se mu do hlavy vkrádala jedna otravná myšlenka za druhou: „Umíráš. Tentokrát nebudeš mít takové štěstí a doopravdy je konec. Není to infarkt?"

Přinutil se k dalšímu hlubokému nádechu a výdechu. Byl si matně vědomý toho, jakou silou drtí Adrianiny prsty, ale ona si nestěžovala. Trpělivě vedle něj stála a čekala, než to odezní. Nebylo to poprvé, co ho viděla v takovém stavu, takže věděla, co má dělat. Max nesnášel, když se o něj lidé situacích až moc starali a už vůbec nepotřeboval, aby mu někdo říkal, že se má uklidnit (jako by ho to nikdy nenapadlo). Jediné, po čem toužil, bylo popadnout dech a následně se tvářit, jako by se nic nestalo. Přítomnost někoho dalšího ho ale dokázala značně uzemnit. Stačilo vědět, že vedle něj stál někdo živý a reálný. Někdo, kdo by ho nenechal umřít.

Brzy panika opravdu přešla a Max se nakonec těžce usadil zpět na gauč. Byl vyčerpaný, jako by zrovna uběhl maraton. Adrian mu automaticky podala sklenici s vodou a potom i sušenku. „Zloději," zamumlala.

„Měl jsem na něco chuť."

„A nenapadlo tě někdy, že by sis třeba mohl nakoupit vlastní sušenky?"

„Ne."

Povzdechla si. „Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně. „Proč nespíš?"

Kousl si do sušenky a využil chvíle, kdy žvýkal, aby zformuloval vlastní myšlenky. „Kit," řekl nakonec, protože to bylo jediné, co dávalo smysl.

Adrian se zamračila. „Kit?" zeptala se nechápavě. Možná byl Max jediný, komu to dávalo smysl. „Co se stalo?"

„Nic se nestalo," ucedil. „Jen momentálně na nějakých špinavých záchodech šňupe kokain... ne, počkej... ket. Jako by si nepamatoval, co se tehdy stalo."

Adrian neodpovídala a když vzhlédl, obočí měla stažené k sobě a kousala si ret. „Idiot."

„Přesně."

Své tmavé oči otočila k němu. „Máš o něj strach."

Rozhodil rukama. „Samozřejmě, že mám! Posledních několik dní se mnou pořádně nepromluvil, je ještě víc roztěkaný než normálně a teď se dal na drogy?"

Adrian sevřela jeho dlaň ve své a povzbudivě ji zmáčkla. „Bude v pořádku," řekla. „Nejspíš je to jeden z jeho dalších impulzivních nápadů a brzy mu dojde, že to byla hloupost."

„Jenže co když tou dobou bude pozdě?"

Na to Adrian nijak neodpověděla a jen ze sebe dostala tiché: „Pojď sem," načež si ho přitáhla do náruče a pevně objala.

Max se vděčně nechal sevřít a tvář zabořil do jejího (svého) trička. Proti vlastní vůli cítil, jak se mu z očí začaly drát slzy, a i když se horlivě snažil, nedokázal je zastavit. Nebrečel jen kvůli tomu, že byl jak na sebe, tak na Kita naštvaný... vlastně to byl výsledek nahromaděného stresu a faktu, že už uběhlo několik měsíců od toho, co své emoce nechal volně plynout. Navíc Adrian ho svírala s takovou vervou, jako by se bála, že by se Max rozplynul, kdyby ho pustila. Jednou rukou ho hladila po vlasech, tou druhou mu uklidňujícím způsobem přejížděla po zádech. Byl to opravdu láskyplný dotek, skoro až mateřský, a to zjištění jako by Maxovy slzy jen posílilo, protože od své matky nikdy nic takového nezažil.

Nakonec sám se sebou přestal bojovat a nechal všechno vyplavit ven. Veškerý strach a naštvání a smutek a zmatení a frustraci přesměroval do slz. A když mu i ty došly, zůstal tam sedět a mezi hlubokými nádechy a výdechy se pokoušel přesvědčit, že byl až moc paranoidní a neměl se proč obávat.

Ani nevěděl, kdy se od Adrian odtáhl, ale najednou ležel zkroucený na boku a hlavu měl položenou na jejích stehnech, přičemž mu prsty pročesávala vlasy a tiše broukala jakousi melodii. Max zavřel oči a nechal se jejím tichým hlasem ukolébávat. Jen co mu ale došlo, jakou píseň zpívala, tiše si odfrkl. „Miserable At Best? Vážně?"

„Pšt, bylo to to jediné, co mě zrovna napadlo."

Zavrtěl hlavou, ale nakonec se opět uvelebil a netrvalo dlouho, než konečně usnul.

'Cause nothing feels like home, you're a thousand miles away,

And the hardest part of living is just taking breaths to stay.

....

Znáte takový ten pocit, když píšete a napadne vás hrozně skvělá scéna, která by se hodila tak doprostřed příběhu? A vy ji napíšete a jste z ní tak neskutečně nadšení, ale potom vám dojde, že teď musíte napsat, co se stalo předtím a co potom? Jo, tak přesně to je tahle kapitola. Napsala jsem ji hrozně brzy a byl to přesně ten důvod, proč se moje psaní změnilo v takový chaos. Ale prostě jsem měla chuť na nějaký pořádný angst a tohle z toho vyšlo. A vtipný je, že jsem to fakt napsala docela rychle a překvapivě jsem ani nemusela dělat drastické editace. 

Jen bych ale chtěla říct, že tohle není můj pokus démonizovat drogy! Jasně, samozřejmě, není to pro vás dobré, ale drogy samy o sobě většinou nejsou problém, pokud víte, jak je bezpečně užívat... což pokud by vás něco k tomu zajímalo, tak se určitě podívejte na Instagram czechedsubstance, kteří se zabývají takzvanou "harm reduction" a je to i skvělý pomocník právě, když píšete nějaký příběh. 

Jo... další kapitola je Kitovo POV a whoo, čeká nás pořádná emoční jízda.