Někdy v minulosti

Když mu Max sdělil adresu místa, kde se spolu měli sejít na jejich první zkoušku, Kit neočekával, že se o pár hodin později zjeví před rodinným domem, který by svým vzhledem i velikostí neurazil ani královnu.

Dobře, to byla možná trochu přehnaná reakce, ale copak se mu někdo mohl divit? Kit možná Maxe neznal tak dobře, ale z prvních dojmů rozhodně nepůsobil jako někdo, kdo by ve volném čase hrál kriket nebo všechny své peníze utrácel na koňských dostizích. Ani jeho přízvuk mu netrhal uši tak, jako tomu bylo u jejich snobských spolužáků.

Na druhou stranu, Max byl pro Kita velkou záhadou. Vždy představoval jen jednu z tváří, které potkával na chodbách školy, dokud ho Kit jeden den neviděl, jak si vyhrnuje rukávy své uniformy. Neměl v plánu zírat, ale jen co mu oči zavadily o těch několik černých linek tetování, které se mu kroutily kolem předloktí, nedokázal se odlepit. Od té doby jako by na Maxe narážel mnohem častěji a netrvalo dlouho, než sám se sebou začal hrát jakousi hru, kdy se pokoušel přijít na to, kolik inkoustu by asi pod svým oblečením ještě mohl skrývat.

Možná proto nikdy nepřemýšlel nad tím, z jaké rodiny Max pocházel. Byl přesvědčený, že bydlel někde na kraji města v jednom z těch starých domů s oloupanou omítkou; v ulicích, kam měl od malička zakázáno chodit. Ten zákaz už pár let ignoroval, vzhledem k tomu, že se jednalo o čtvrť, kde žila většina jeho věrných zákazníků. A protože se Kit chtěl vyhýbat svému otci a už vůbec nepřicházelo v úvahu, že by ho žádal o peníze, jednalo se o jediný zdroj jeho příjmu.

Teď, když si ale prohlížel velkou příjezdovou cestu, vysoká okna a pečlivě upravený trávník, zjistil, že to dávalo smysl. Přestože na sobě měl tetování, která nemohla být získaná jinak než přes známosti, podplácení nebo padělané občanky, Maxovi chyběla ta stejná ostrost a bezohlednost typická pro lidi nacházející se na samém dně společnosti. Byl až příliš opatrný – jeho uniforma vždy šitá na míru a vlasy profesionálně zastřižené. Svou rodinou se ale nikdy nechlubil. Neoháněl se svým bohatstvím, ani se nesnažil povyšovat nad ostatními. Držel se stranou a snažil se být milý, kdykoliv mohl.

A Kit byl najednou mnohem zvědavější než kdy předtím. Protože i když za takovým jednáním mohlo stát hned několik nejrůznějších důvodů, něco mu napovídalo, že měli s Maxem mnohem víc společného než jen lásku k hudbě. Jako by nějaká jeho část dokázala prokouknout skrz všechny Maxovy přetvářky a odhalit tu stejnou bolest.

Jako na zavolanou se hlavní dveře domu otevřely a Maxova hlava vykoukla ven. Když si Kita všiml, zamával na něj.

Kit mu to gesto oplatil a rozešel se za ním. Přemýšlel, jestli by schválně neměl přejít přes trávník, ale nakonec se rozhodl, že by si alespoň jednou rád zahrál, než ho Max s Oliverem z kapely vykopnou, a tak jako slušňák zvolil chodník.

„Trochu jsem se bál, že to nenajdeš," řekl Max místo pozdravu.

„Jako by bylo těžký tenhle barák přehlídnout," odpověděl Kit. „Měl bych tě začít oslovovat Vaše Výsosti?"

Očekával, že Max pobaveně protočí očima, nebo se usměje, ale on se jen zamračil a zamumlal tiché: „Ne."

Ta reakce Kita o něco víc usvědčila v jeho prvotním odhadu, ale nahlas nic neřekl. Místo toho následoval Maxe malou chodbou až k bílým dveřím na jejím konci. Když je Max otevřel, odhalil úzké schody vedoucí někam dolů.

„Buď ke mně upřímný," začal Kit. „Chceš mě zabít?"

Max zmateně pozvedl obočí, ale jen co mu pohled opět zalétl ke schodům a sklepu, do kterého nejspíš vedly, na rtech mu vyrostl vědoucí úsměv. „Bojíš se?"

Kit se kolem něj procpal. „Ne. Jsem přesně ten člověk, co by vlezl do cizí dodávky, protože mu někdo nabídl lízátko."

Tentokrát se Max opravdu zasmál.

Sklep nebyl nijak zvlášť ohromující. Obyčejná místnost osvětlená nažloutlou lampou visící z trámu na stropě. Stěny byly holé a na každém rohu se válely nějaké krabice nebo další harampádí. Co ho ovšem zaujalo, byl prostor uprostřed. Elektrická kytara, stojan s mikrofonem, dva zesilovače a desítky kabelů ležely na zašedlém koberci. A když Kitovy oči doputovaly o trochu dál, překvapeně otevřel pusu. „Vy máte vlastní bubny?"

„Jo, Maxovy rodiče je jednou dostali jako dárek, ale nikdy nepoužili. Tak jsme je dali dohromady... když konečně máme toho bubeníka."

Kit nadskočil leknutím. Ani si Olivera nevšiml, dokud nepromluvil. Rozvaloval se na starém gauči nedaleko a pohrával si s jedním ze svých trsátek. Když se na něj Kit otočil, pomalu se usadil a jeden pramen blonďatých vlasů, který mu unikl z culíku, si zastrčil za ucho. „Vítej v našem malém studiu."

Pokud měl být Max záhada, Oliver pro Kita představoval prázdný list papíru. Od toho, co mu Max nabídl, že by se mohl přidat do jejich kapely, Kit s Oliverem prohodil jen pár slov, ale nikdy nezjistil nic zajímavého. Oliver byl tichý a radši se držel stranou. Byl ale také všímavý a Kitovi bylo jasné, že si každou novou informaci pečlivě ukládal do paměti. I teď si Kita zvědavě prohlížel, jako by snad dokázal odhalit veškerá jeho tajemství.

„Není to zrovna ideální, ale zatím nám to stačí," řekl Max a usadil se na gauč. Bylo to podruhé, co ho Kit viděl oblečeného v čemkoliv jiném než ve školní uniformě. Tričko s krátkým rukávem, které měl zrovna na sobě, mu tak umožnilo prohlédnout si jeho odhalené ruce a tetování na nich. Kit měl dokonce pocit, že spatřil jedno nové, ale z takové dálky nedokázal určit, o co se jednalo.

„A nemůžeme hrát, kdy chceme," doplnil Oliver.

„Proč?"

Max si povzdechl. „Moji rodiče nejsou zrovna příznivci... takové hudby, takže nemůžeme hrát, když jsou doma," vysvětlil. „Naštěstí jsou docela často pryč a tohle léto budeme mít skoro celý srpen pro sebe."

Kit naklonil hlavu na stranu a zjistil, že mu taková překážka vlastně ani nevadila. Byl rád za jakoukoliv možnost hrát bez toho, aniž by musel poslouchat otcův křik. „Dobře."

„Pořád se chceš přidat?" zeptal se Max překvapeně.

Jako by měl Kit něco lepšího na práci. Navíc, stačil jediný pohled na bubny a paličky pohozené vedle nich, a prsty ho začínaly svrbět nedočkavostí. „Jasně."

„Nemáme basáka," připomněl Oliver.

„Kdo potřebuje basáka?"

Nad tím si Oliver pobaveně odfrkl a Max se široce usmál.

A tak to začalo. Přes všechnu prvotní nejistotu se zdálo, že byly ledy konečně prolomeny. Stále toho o sobě možná moc nevěděli, ale zatím stačilo, že měli hudbu a motivaci k tomu ji vytvářet. To ostatní už se nějak vyvrbí.

....

„Dobře, dobře– další otázka." Kit netušil, kolik toho vypil, ale jazyk se mu začínal plést a svět se kýval ze strany na stranu. Přesto zavřel jedno oko a svou další ránu namířil na cíl. „Pokud byste mohli být nějaké zvíře, jaké byste byli?" Tenisový míček těsně minul vyskládané kuželky a zapadl někde mezi krabicemi. „Kurva."

„Vedle," zamumlal Max, který opodál seděl na zemi a zády se opíral o gauč. Dlouhé nohy měl natažené před sebou a na hlavě mu seděla stříbrná plastová korunka.

Kit ho probodl pohledem, ale nakonec se rozhodl svou hru vzdát. Od té doby, co kuželky našel a snažil se s nimi nějak zabavit, neshodil ani jednu. Radši se zvědavě otočil na zbytek své nové kapely, jen aby zjistil, že Oliver roztažený na gauči už dávno usnul. Květinový věnec, který Kit při svém zvědavém prozkoumávání sklepa našel, měl stále pověšený kolem krku.

„Bábovka," zamumlal, když prošel kolem něj a zvýšil hlasitost rádia. Oliver se ale ani tak nevzbudil.

„Takže?"

„Hm?" Kit se usadil naproti Maxovi. Láhev z většiny dopitého rumu stále ležela před ním.

„Jaké bys byl zvíře?"

Kit naklonil hlavu na stranu. Vlastně se nad tou otázkou ani nezamyslel předtím, než ji vyslovil nahlas. „Drak."

Max vyprskl smíchy. „Drak?" zeptal se nevěřícně. „Vždyť to ani není reálné zvíře."

Kit se zamračil. „Jasně, že je. Je to taková ještěrka..." Max se ale dál smál. „... s dlouhým jazykem."

„Cože?"

„Varan, Maxi. Je to varan."

Max se zhluboka nadechl a korunku na hlavě, která mu začínala padat, si narovnal. „Varan, jasně." Škytl si. Poté přimhouřil oči a Kita si zvědavě prohlédl. „Podle mě bys byl pes... Kdybych hodil klacek, běžel bys za ním?"

„Vtipný." Kit se natáhl po láhvi – najednou mu připadalo, že byl na takovou konverzaci až moc střízlivý. „Co bys byl ty?"

„Kočka."

„Zajímavá volba. Proč?"

„Proč ne? Představ si celý den polehávat a nic nedělat."

„Kočky jsou mrchy," zamumlal Kit, když si vzpomněl na to, jak se jednu snažil pohladit a ona ho poškrábala. Od té doby se od nich radši držel dál.

„To je jen další výhoda."

„A já si myslel, že jsi chodící ztělesnění sluníčka."

Max pozvedl obočí. „A já si zase myslel, že to všichni říkají o tobě."

Kit pokrčil rameny. Vlastně ho nikdy moc nezajímalo, co se o něm říkalo. Jeho hlava byla zaměstnaná tolika myšlenkami, že občas zapomínal, jak moc někteří lidé takové věci řešili. Kit rád mluvil s lidmi. Rád poslouchal jejich příběhy a poznával nové a nové tváře. Byl milý, protože svět byl už tak plný nenávisti, a pokud by dokázal někomu zlepšit den jen obyčejným úsměvem, tak to za to stálo.

„Co dalšího o mně říkají?" zeptal se zvědavě.

„Že tvoje tráva je nejlepší v celém Draydale."

Kit si odfrkl a láhev zvedl do vzduchu. „A na to si připiju." Když se napil, rum předal Maxovi a pot si lehl na záda. „Můžu se tě na něco zeptat?"

Max láhev Kitovi už nenabídl a radši ji položil stranou předtím, než ulehl vedle něj. „Hm?"

„Proč kapela?"

Max neodpověděl ihned. Oba nějakou dobu jen leželi, hleděli na trámy nad sebou a naslouchali tichému brnkání vycházejícímu z rádia. „Poslední rok byl jak pro Olivera, tak pro mě úplně na hovno a hudba byla v jednu chvíli jediná věc, která nám zůstala. Vždycky jsme o kapele mluvili a dělali si z toho srandu, ale nikdy jsme její založení nebrali vážně." Zhluboka se nadechl. „Oliver to ale měl hodně těžké a myslím, že potřeboval nějaké rozptýlení. Už dlouho jsem ho neviděl se usmívat tak moc jako dneska."

„A ty?"

Max měl oči zavřené a prstem si do rytmu bubnoval o hruď. „Stejný důvod... nejspíš," řekl. „Chtěl jsem ale něco vytvořit, víš? Nejenom hudbu, ale i komunitu. Bezpečné místo."

„Myslíš, že se ti to podaří?"

Max se na něj konečně podíval. Nažloutlé světlo měnilo barvu jeho očí z hnědé na zlatou. „Proč jsi s námi souhlasil?"

„Neměl jsem, co dělat."

„A dál? Jsi do hraní stejně zapálený jako jsme my. Dnešek mi to dokázal. Co hudba znamená pro tebe?"

Kit se zamyslel. „Klid," řekl nakonec. „Čím hlasitější a agresivnější je, tím méně se soustředím na ten bordel tady." Ukazováčkem se dotkl spánku.

„Možná přesně o tom to je. Hudba každému z nás nějak pomáhá. Pojí nás dohromady... neodsuzuje. Třeba nám Less Than Zero pomůže tuhle myšlenku dál rozšířit."

„Less Than Zero," vyslovil Kit opatrně. „Víš co? To jméno není zase až tak hrozné."

Max se usmál. Korunka mu z hlavy už dávno zmizela a pár tmavých vlasů mu nyní spadalo do čela. Kit si zvědavě prohlížel jeho husté obočí a plné rty, bledou tvář a ostrou čelist. Přemýšlel, proč mu ty rysy přišly tak povědomé, ale jeho opilá mysl si za žádnou cenu nedokázala vzpomenout. Max znovu začal mluvit, ale Kit ho nevnímal. V duchu si procházel seznam nejrůznějších jmen a tváří celebrit, kterým by se Max mohl podobat.

A jen co si konečně uvědomil, o koho se jednalo, zalapal po dechu a prudce se posadil. „No jasně," vyhrkl. „Vypadáš jako Leonardo DiCaprio v Titanicu, kdyby byl emo!" 

....

Psát tohle v tom největším vedru byla docela sebevražda. Jakože mám pocit, že se mi roztekl mozek. Ale zároveň mi to docela pomohlo dát si pauzu od nového příběhu. Už asi týden se snažím vžít do pohledu nové postavy, ale Tilly mi dává zabrat. Zároveň na tom ale fakt chci pracovat a nejradši bych to začala ihned vydávat (i když nemám dokončenou ani jednu kapitolu). A tak  tu místo toho máte Kita a Maxe a jejich první pořádné seznámení se. 

V hlavní roli: Kit a jeho obsese dokumenty se zvířaty. Kit a jeho obsese zjistit, co Max schovává pod oblečením (jak těm dvěma trvalo tak dlouho, než se dali dohromady, to je mi záhada). 

Jak se máte? 

Já jsem po Rock for People dostala zase novou chuť do života. Moje highlights z celého festivalu: Po desáté jsem viděla Johna Wolfhookera a při jejich setu snad uběhla maraton. Na Bring Me The Horizon jsem si dala svůj první crowd surfing (a byla asi ve čtyřech různých moshpitech). Na Parkway Drive jsem zase v moshpitu ztratila mobil, ale hned jsem ho našla (a jen s malým škrábnutím!). Potkala jsem Ježíše. Viděla jsem moshpit na zobcovou flétnu. Neck Deep hráli She's a God a já při tom myslela jen na Tori s Adrian. Viděla jsem Skywalkera, i když bohužel nezahráli Justify Me. A to nejdůležitější: I přes nedostatek spánku, bolest zad a nerozhodné počasí, jsem to přežila a neskutečně jsem si to užila. 

Kit a jeho reakce v poslední kapitole, když dojedou na festival a on říká, že to je nejlepší den jeho života? Jo, to jsem byla doslova já. 

Okay, díky za pozornost. Netuším, jak to s bonusovými kapitolami bude. Je možné, že nějakou vydám další týden, nebo za pár měsíců, nebo už nikdy žádnou jinou nevydám. To je všechno ve hvězdách. 

Love you xx