„Atrhure, koukal jsem jak jsi odnášel nějakou mladou husičku do kočáru. Která z slečen, využila tvých služeb?" vyptával se potměšile, Reg, svého přítele.

„Regu, představ si, že to byla ona, Fúrie, z předsálí jak nám vyhrožovala," odpovídal, Arthur, s jiskřičkami smíchu v očích.

„To tedy byla pomsta, muset jí odnést do kočáru!" přehrával Reg, své hrané pohoršení.

„Regu, víš co je na tom nejzajímavějšího? Omdlela nejspíše strachy, když si všimla, že mířím k ní a její matce. Dokonce se na mě ani nepodívala. Ty sám víš, jak slečny s nahranými mdloby, pak hltají očima svého zachránce," mnul si zamyšleně Arthur bradu. „Zítra jsem se nechal pozvat na čaj, společně s Beatricí. Opravdu potřebuji zjistit, co za tím vězí. Když nám padla k nohám, jako zralá hruška, byla nebezpečná a plná života, to jsem pak už nespatřil. Jen plachou dívenku, takovou skleníkovou kytku, obdobnou jako je má sestra." Jeho dosud veselý tón i výraz zvážněl.

„Arture, ty a ten tvůj nos na podfuky a divné věci. Ty jsi se měl stát žalobcem nejvyššího soudu. Na prachsprostého hraběte, je tě škoda. Pojď, ať se ještě potkáme v klubu s někým zajímavým a zábavným," popohnal přítele.

Protože byla nádherná měsíčná noc a nebylo to daleko, šli pěšky.
Byli zabráni natolik do společného rozhovoru, že si nevšimli, protijdoucího mladíka, který se věnoval také spíše vlastním myšlenkám, nežli tomu, kde jde a srazili se.

Mladíkova postava odlétla obloukem do jediné bahnité kaluže v celé ulici. Dřív než mohly být vyměněny omluvné fráze vykřikl:

„Pane! Buďte rád, že nejste ozbrojen! Takovou potupu nestrpím! Požaduji nápravu!"

Arthur i Regan se dívaly do tmavozelených očí mladíčka, kterému, ještě nerostly ani vousy.

„Chlapče, být tebou, neotevírám si zde ústa. Ještě ti ani nerostou vousy a už se chceš prát s dospělými muži?" kroutil hlavou Regan West a dusil v sobě smích.
Artura zaujaly oči mladíka, jako by je už někde viděl, nebo to byl ten temný hněv co z nich sálal?

„Jistě mladíče. Pokud žádáte odškodnění, zde máte nějaké peníze, pokryjí vám nejen vyčištění vašeho oděvu, ale nákup daleko lepšího," prohodil nadřazeně Artur, vědom si toho jak právě působí.

Kluk se na něj podíval s takovou zuřivostí:

„Své peníze si nechte. Své oblečení si platím sám! Doufejte, že se již nesetkáme, protože pokud budete mít u sebe kord, rozhodně jej zkřížíme. Z úcty, kterou chovám ke svým rodičům, vás neprobodnu teď. Ač by mi to udělalo velikou radost!" otočil se a zmizel v ulici.

„Regu, dnešní večer jsme úspěšní. Válku nám vyhlásí nejdříve křehká dívenka a teď nedospělý kluk. To je večer!" Chytil kamaráda kolem ramen: „Rychle do klubu, ať jsme už v bezpečí!"

///

Alicí lomcoval vztek. Dvakrát za noc skončí u nohou toho náfuky. Jak se jí jen opovážil urazit tím, že jí dal peníze a hodnotil kvalitu jejího současného oděvu.

Ano, je si plně vědoma toho, že vzplála příliš rychle, jenže její frustrace, ze zítřejšího čaje, byla příliš vysoká. Nyní je celý její převlek byl zničený od bláta. Bude náročné sehnat nový, i tento si potají šila, ze starého, vyřazeného otcova oblečení. Vzhledem k šetrnosti matky, se jen tak k dalšímu nedostane a její kapesné, na koupi nové látky nestačí. Pokusí se jej vyčistit, ale úspěch je nezaručen.

///

„Alice, Alice, no tak, koukej se připravit! Dnes máme k čaji návštěvu. Ne, pro boha, proč máš na sobě ty hnědé šaty! No už není čas aby jsi se převlékala. Sedni si do knihovny se sestrou. Nejlépe k pianinu a hraj. Ať jsi alespoň trochu užitečná!"

Alice jen přikývla na matčin monolog. Pozdravila Tesie a šla hrát. Tohle bylo jedno z mála, co jí na tom být slečna nevadilo. Hudba jí dávala možnost, nechat své myšlenky odejít do tmavých, zelených lesů. Lesů, které jí v Londýně chybí. Ani si neuvědomila, co jí vyrušilo z jejího přemítání. Zvedla oči a dívala se do hlubokých modrých tůní, svého včerejšího nepřítele.

„Dovolte mi zatleskat ,slečno Rotswoodová. Bylo to nádherné!"

Alice sklopila oči:

„Omlouvám se pane hrabě, příliš jsem se zabrala do hudby. Prosím, pojďte se posadit, než dostanu vyhubováno, že jsem špatná hostitelka. A toto musí být vaše sestra, že?" nasadila plachý výraz a hlas.

„Ano, toto je lady Beatrice z Loxli, moje sestra," představil svůj doprovod.

K Alici přistoupila stejně drobná dívka s plavými vlasy. Světlejšími, než má její bratr. Její tvář byla celá pobledná, propadlá a vylekaná.

„Těší mě lady Beatrice, chtěla by jste se se mnou a sestrou posadit ke krbu, mohly by jsme si zatím povídat, než dorazí matka a čaj?" optala se jako správná hostitelka.

„Děkuji slečno Alice, jste velice milá. Vaše hra na pianino mě zasáhla přímo do duše. Od kolika let, prosím, hrajete?" položila mladá lady otázku, trochu jistějším hlasem.

„Ani už přesně nevím, myslím, že mě hudba uchvacovala odjakživa."

Alici překvapilo, že si s Beatricí rozumí. Sice na rozdíl od ní, ona byla opravdu plachá a něžná. Její postřehy byly však velice inteligentní, nebyla to taková běžná husička, jako jiné dívky, nebo třeba i její sestra. Která myslela jen na parádu a vdavky. Což bylo zjevné během jejich posezení.

Hraběti se vyhýbala, jak jen to bylo v rámci slušného chování možné. Naštěstí, matka konverzaci s oním mužem zvládla velice dobře a pak si jej zabral otec a odvedl ho do pánského pokoje.

Alice nabídla Beatrici procházku zahradou:

„Povězte Beatricce, co vám chybí. Jste krásná, inteligentní dívka, ale jakoby za vámi stála nějaká, tragédie?" hledala opatrná slova ve chvíli osamění.

Beatrici se zamžily oči slzami:

„Promiňte, nechtěla jsem vás rozrušit!" chytla Alice, Beatrici za ruku.

„Neomlouvejte se Alice. Jste asi jediná, krom mého bratra, která jste mě prokoukla. Ano, trápím se. Můj bratr je laskavý muž, netlačí mě do vdavků, ale já stále doufám, že Robert, je na živu." Na chvilku se zahleděla do zeleně zahrady a rozpovídala se. „Minulou sezónu jsme se zaslíbili, ale on musel vyplout na moře, jejich loď byla přepadena piráty, on se nám zatím nevrátil. Je to už skoro rok, já pevně věřím, že je naživu. I tak mám obavy, že mi to okolí nebude dlouho tolerovat. Nechci způsobit hanbu panství ani svému bratrovi. Taktéž, ještě není ženat. Sice majetek je dobrým lákadlem, ale ani tak," pokrčila rameny.

Alice pohladila nešťastnou dívku po zádech. Ano, láska a ženská role v tomto světě není nic o co stojí. A čest a hrdost rodiny, jedince je stále tolik důležitá. Věděla, že se měla narodit jako muž. I její rodiče by byli šťastnější. „Beatrice, pokud v srdci cítíte, že je na živu. Určitě to tak je. Jestli máte mezi sebou pouto, tak budu stát při vás, i kdyby Ďábel po zemi chodil!" vykřikla vášnivě Alice. Aniž by si uvědomila, kolik svého pravého já ukázala veřejně.

Beatrice se na ní usmála:
„Děkuji, jste to nejlepší co mě za ten rok potkalo. Mohla bych vás společně s rodiči a sestrou pozvat k nám, do Loxli? Máme opravdu krásný klavír, ale nikdo na něj nehraje. Mohla by jste mu trochu protáhnout struny, že mi vyhovíte, Alice?" dívala se na ní široce otevřenýma očima v barvě nebe.

„Jistě, určitě to sdělím mamá, bude mít radost. Nevím, zda bude souhlasit i váš pan bratr?" dodala ostýchavě.

„Jistě, bude rád, že jsem nalezla spřízněnou duši. Jak jej znám, zaleze do stájí, nebo do pánského pokoje a uvidíte ho, až při odjezdu."

///

„Povězte mi hrabě z Loxli, co vás přivedlo do mého domu, zajímáte se snad o mou dceru?" spustil na Arthura, pán domu.

„To nemohu zatím posoudit, barone Rotswoode. Je příliš plachá a promluvili jsme spolu sotva tři věty. Včera na plese, jsem měl čest jí poskytnut záchranu, říkal jsem si, že by se mohla líbit mé sestře. Mám o ní obavy, je to rok, co se její snoubenec ztratil na moři. Ona odmítá uvěřit v jeho smrt. Mohu jí nechat ještě rok počkat, ale poté se bude muset rozhodnout. Nemůžu jí nechat uschnout jako starou pannu," potáhl z dýmky a napil se dobré whisky.

Baron Rotwood pokýval hlavou:

„Ano, jistě, to nikdo nechce. Třebas to pomůže i mé dceři. Alice je velmi, nevím jak to vyjádřit přesněji, plachá, nemotorná a ostýchavá. Nebývala taková, ale v osmi letech se to změnilo. Jakoby ta uličnice zemřela a stala se z ní hadrová panenka. Jediné, kdy z ní cítím jejího ducha je, když hraje na pianino. To jakoby ze sebe setřásla vše a žila jako kdysi, veselá a plná energie. Bude těžké najít jí manžela. Již dvě sezóny jsme jí odložili. Neměl jsem jí nechávat tak dlouho mimo Londýn," dál poklidně seděli ve svorném tichu se sklenkou a dýmkou.

Vyrušilo je až zaklpání majordoma:

„Omluvte mně pánové, ale dámy se již chystají k přípravám na večerní ples, sestra jeho milosti mě poprosila, zda bych vás mohl vyrušit?"

„Jistě, Ivresi. Vyřiď dámám, že jdeme!" odpověděl pán domu.

///

„Arthure, pozvala jsem slečnu Alici a její rodinu k nám, na Loxli, náš klavír tak dlouho zahálí a ona tak božsky hraje, že ti to nevadí?" jásavě naléhala Beatrice na bratra jen co se setkaly v předpokoji.

Artura to překvapilo, tolik života v ní už dlouho neviděl:

„Jistě sestřičko. Rád vás uvítám na našem panství, řekněme příští středu? Bude vám to tak vyhovovat, baronko Rotswoodová?"

Rozloučili se, a Arthur byl rád, že ustalo chvalořečení a nadšené díky za pozvání. Alice, se na něj od toho, co jí vyrušil u hry na pianino nepodívala. Její tmavozelené oči s příměsí hnědých a zlatých teček se neustále skrývaly.

(Tak další kapitola poupravena, za případné upozornění na další chyby, které jsem pře hlédla budu ráda. Opravdu, bych si měla nechávat svůj text překládat z češtiny do češtiny. -Edit. 18-)