Alice byla zmatená, pomalu ani nevnímala utěšující slova jeptišky, která jí odváděla kamsi do útrob budov kláštera.

„To jste měla štěstí, že vás ti pánové zachránili. Nechci si představovat, co vše se vám mohlo přihodit. Nebojte děvenko, zde se vzpamatujete. Brzo nalezneme vaše blízké. Pojďte, vykoupete se, dáme vám nové oblečení, vše bude v pořádku, taková statečná dívka."

Vše to bylo jako šum. Kdo byli ti muži, proč jí přivezli do kláštera. Mlčela, jen se vžila opět do role plaché slečny.

///

„Slečno Alice, opět v kapli," promluvila Alici do zad, jedna ze sester.

Přikývla.

„Měla byste chodit i jinam. Mizíte nám před očima. Možná budete mít radost, nalezli jsme vaší rodinu. Váš otec i s matkou čekají u matky představené, pověděla sestra Antónie, Alici.

Alice se postavila:

„Děkuji sestro Antónie, doprovodíte mě?"

Jeptiška zalapala po dechu. Alici v podstatě žádná ze sester neslyšela promluvit. Sem tam zašeptala děkuji, pokud bylo něco, co bylo třeba udělat, udělala to. Šila, plela zahradu, prala, pomáhala v kuchyni. Pokud mohla, byla na modlitbách v kapli.

„Jistě, že vás doprovodím má zlatá." Stále nemohla uvěřit tomu, že jí slyšela. Doprovodila jí až k dveřím představené kláštera, zaklepala a po vyzvání vstoupila: „Matko představená, přivedla jsem slečnu Alici."

„Pojďte dál, Antónie i vy, Alice!" přikázala přísně jeptiška za velkým psacím stolem. Alice vešla, s pokorně skloněnou hlavou.

„Alice, dítě! Proboha, po tak dlouhé době!" vrhla se na Alici matka. Objala ji. „Dítě, jsem tak šťastná, že jsme tě nalezli, proboha! Ty pláčeš?"

Opravdu Alici, stékaly po tvářích proudy slz, hlasitě se rozvzlykala a padla na kolena:

„Maminko, maminko! Nevíš, jak ráda tě vidím," zvedla uslzený obličej k matce, „promiň mi, prosím promiň, já nemohla jinak! Promiň, snad, snad zachráníme co se dá,"znovu se rozbrečela na plno.

„Matko představená, mohu vás poprosit, mohl bych zůstat se svou dcerou,?chvíli o samotě. Musím s ní mluvit," pronesl baron s lehce rozechvělým hlasem.

„Jistě excelence. Pojďme tedy," vyzvala sestru Antónii a paní baronku matka představená. Alice dál klečela kousek od dveří, pracovny matky představené, čekala co přijde.

„Alice. Dcero," baronovi se zlomil hlas. Alice se na něj podívala, viděla, že i on pláče. Její klidný, ušlechtilý otec pláče. Co jsem to za zrůdu, myslela si.

Nemohla však dále zůstat na kolenou, vstala a vběhla mu do otevřené náruče:

„Tatínku, já, prosím nezlob se. Půjdu i do kláštera, jen aby se mohla Tesie vdát bez pohany, prosím, já prostě nemohla jinak. Odpustíš mi?" šeptala v objetí otce.

„Alice, drahoušku, neměj obavy. Tvá pověst je zachráněna. Jistý džentlmen, který má v oblibě záhady, nám pomohl tě zachránit. Tvá matka o tom neví. Pro ní jsi byla zavřená v klášteru od prvního dnu, co tě unesli v Londýně. Prosím už neplakej, Alice. Naposledy jsem tě viděl plakat jako úplně malou holčičku. Nemám pro tebe jen dobré zprávy, pojď posadíme se," Alice přikývla a posadila se společně s otcem na pohovku.

„Budeš se muset za toho džentlmena provdat Alice. Zachránil ti pověst. Dokonce, Bůh ho chraň, obdivuje tvé talenty." Koukal se do tváře dcery aby vyčetl odpověď jen o trochu dříve.

„Souhlasím, vdám se za toho muže." Alice věděla, že to je to jediné, co může udělat, aby odčinila svůj zpackaný únik. Únik, který byl příliš dokonalý, než aby mohl být pravdou.

„To se ani nezeptáš, kdo to je?"

„Ne otče, není to třeba. Sním si vše, co jsem si navařila. Jen prosím, ušetřete mě námluv. Nebude mi za zlé, ho vidět až ve svatební den. Prosím, jen ne námluvy, to bych nezvládla," zatřpytila se jí osamocená slza v koutku oka.

Baron přikývl:

„Zařídím ti to dcero, začneme tedy rovnou plánovat svatbu."

Alice se rozloučila s matkou představenou, sestrou Antónií, nasedla s matkou a otcem do kočáru a odjela zpět na panství. Tam se přivítala se sestrou. Dle dohody s otcem, jí unesli a nechali zavřít do kláštera, nepoznala nikoho, raději by zapomněla.

Zpráva o jejím nalezení musela být prohnána Londýnskou společností. Vzápětí následovala zpráva o jejím zasnoubení s hrabětem z Loxli, podpořená tragédií, kdy pan hrabě požádal Alici, v den kdy jí unesli, o ruku. Londýnská společnost byla potěšena, jaký nádherný příběh se jim odehrává přímo před jejich nosy. Jen Arthur z Loxli, nebyl spokojen.

Jeho budoucí manželka se s ním nechce setkat, nestojí o něj. Rozhodla se splnit jen povinnost vůči zachránci a rodině. Měl pocit, že jeho lesní víla, neřekla ještě své poslední slovo. Určitě se své svobody nevzdá tak lehce.

///

Baronka Rotswoodová plánovala svatbu, celá zářila. Alice poprosila o svatební obřad v rodinné kapli, s co nejmenším počtem hostů. Arthur i matka souhlasili. Slavnost proběhne i na panství Rotswoodu. Alice věděla, že to jsou poslední momenty u jejího lesa, než jí vykoření a ona uschne někde žalem, zavřená v místnosti vystlané kobercem, kde ucítí vzduch jen z otevřeného okna.

Spolupracovala, hrála nadšení, při výběru střihu svatebních šatů a látky na ně. Čas se pohyboval, příliš rychle. Odmítal se zastavit. Přišel ten den. Den před svatebním obřadem. Podle starého zvyku, matka zavřela Alici v jejích pokojích, aby si nepřinesla smůlu do manželství. Alice byla za tuto pověru ráda. Probouzelo se jaro a ona se stane vdanou paní. Od rána okolo ní pobíhala matka, sestra, komorné. Upravovaly jí, oblékaly, švitořily. Pro ní, jen šum na pozadí.
Dnes je začátek jejího konce. Dnes vyřkne nad sebou ortel, dnes zahyne, Aleck Wood, chlapec co kráčí lesem. Dnes zemře Alí, rošťák, kterého poslouchají psy i koně. Dnes zahyne Alice, dívka co miluje hudbu. Dnes se stane jen manželkou, možná přežije, ale mnoho šancí si nedává. Nechce. Musí a udělá to.

Jak v mlžném oparu vnímala, že sešla do haly, povzbudivá slova, aha, kytice. Někdo ji jí vtisk do rukou.

Jistě teď do kaple.

Jistě políbit otce, nechat se předat.

Pokleknout, odříkat slib:
„Ano."

Kupodivu odpověděla vše zřetelně a bez zachvění hlasu.

„Ano."

Není návratu, ostří dopadlo. Teď první manželské políbení. Poprvé, co vešla do kaple zvedla pohled k muži, který zachránil čest její rodině. Krev se jí vehnala do tváří, Arthur z Loxli! Samozřejmě, vždyť kněz jeho jméno říkal, proč ho vlastně neslyšela?

///

Arthur čekal u oltáře. Jeho nádherná lesní víla po boku otce plula k němu, oči sklopené, nevěnovala mu jediný pohled. Nádherná, jak jen nevěsta může být. Jediné co ho mrzelo, byla ta osudová odosobnělost co z ní čišela.

Bude to těžké, ale on má plán.

Ví, že si svou vílu musí ulovit. Ona se nikdy nevydá dobrovolně, musí jí dokázat, že mu může důvěřovat. Je to tu, první políbení, odhrnul jí závoj, poprvé na něj pohlédla. V jejích očích vzplál plamen pomsty.

Ano.

Má vílo, jsem rád, že jsi nezemřela, stále jsi v bojové náladě. Chytil její obličej do dlaní a dlouze jí políbil. Bylo to omamné, konečně se jí mohl dotknout tak, jak po tom toužil nejspíše od dne, kdy jí poprvé vynášel z tanečního sálu. Cítil, jak se jeho manželka zachvěla.

Přijímali gratulace, zatančili si první tanec, tentokrát Alice neklopýtla, tančila jak vánek. Po té co nakrojili svatební dort. Oznámil hrabě, že on a jeho nevěsta odjíždějí, společnost jim pogratulovala. Alice stále vnímala vše, jen jako ve snu, na tváři měla úsměv, který nic neříkal, jen tam prostě byl. Jen dekorace. Pomohl nastoupit Alici do kočáru:

„Teď má drahá vílo, prosím dobře mě poslouchej, zamáváme z okýnka, ale hned teď vystoupíme druhou stranou. Neptej se na nic a vyhov mi."

To bylo poprvé, co Alice ožila. Přikývla. Udělala jak její manžel chtěl. Ten jí táhl do jejího lesa, po chvilce zastavil. Podíval se Alici do tváře:

„Myslím si vílo, že teď vám budu muset věřit. Jste tu doma."

Alice polkla a musela si odkašlat:

„Co máte v plánu, hrabě?"

Arthur se zamračil:

„Prosím, říkejte mi Arthure. Nebo manželi, ale ne hrabě," přešlápl si, „prosím paní z Loxli, doveďte mě do domku, kde jsem nalezl svou lesní vílu."

Alice zamžikala:

„Dobře, manželi, pojďte za mnou. Budeme muset jít delší cestou. Nejsem na to vhodně oblečena, jak jste si asi stihl všimnout," neodpustila si kousavou poznámku. Zaslechla zastřený smích.

Musela se usmát.

- Edit. 18 -