„Alice, toto je už poslední ples v tomto týdnu a ty se chováš úplně nemožně! Prosím tě, můžeš se tvářit trochu více uvolněně? Vždyť ty se tváříš, jakoby tě tu někdo mučil. To tvé utrpení se pro dámu nehodí! Vždyť tvůj taneční pořádek stále zeje prázdnotou, to nemáš zkaženou pověst a bez věna taktéž nejsi!" lála matka Alici.

Alice jen se sklopenou hlavou přitakávala. Když seděla, v jejím zorném poli se objevili špičky pánských, naleštěných, tanečních bot.

To snad ne, někdo si jí opravdu všiml. To bude náročné, aby byla tak nijaká, aby ani její věno nedávalo dotyčnému chuť se jí dvořit. Zvedla hlavu s vyplašeným pohledem a dívala se rovnou do modrých tůněk, Arthura z Loxli.

„Slečno Rotswoodová, smím vás požádat o tanec? Jak vidím, váš tanečník pro příští valčík se nedostavil," mrkl do prázdné kartičky, Arthur.

Naznačil lehkou úklonu k její matce, která se třásla nadšením.

Alice tak uvedená do pasti, odpověděla:

„Jistě milorde, ale obávám se, že nejsem dobrá tanečnice. Možná by byl jiný tanec vhodnější?" nahodila Alice opatrně. Opravdu nestála o to být v tak těsném kontaktu s tímto mužem. Už si přiznala, že je opravdu krásný. Viděla, jak za ním celý večer pádí jedna slečna za druhou. Jak mu k nohám padají kapesníčky nejméně po tuctech. To co jí zaujalo více, bylo jak velice galantně všechny vracel bez prokázání zájmu nebo buzení planých nadějí, jak to někteří mladí pánové s oblibou dělají.

„Myslím, že to příkoří zvládnu, slečno Rotswoodová."
Nastavil jí ruku, aby jí pomohl vstát.

Cesta do pekla je kluzká a dlážděná dobrými úmysly, prohnalo se Alici hlavou.

Hudba začala hrát a Arthur se sám sobě divil, proč se rozhodl vyzvat tuto dívku k tanci. Nikdo mu nikdy nedával tak najevo, že o jeho společnost nestojí. Jak očekával, snažila se z tance vyklouznout. Viděl jí tančit jen dvakrát, to s ženatými muži, spíš starci, kteří měli co dělat sami se sebou, takže neměla práci s tím, snažit se nějak tančit lépe. A on si ji nyní vedl do kola. Schválně si počkal na valčík, kdy ji bude svírat v pevném, blízkém držení. Záměrně se vyhnul menuetu a votle. Polka ho netáhla. Jeho vedení bylo pevné a přesné. Jeho partnerka se vysloveně vznášela, měla tak lehký krok, že ho to uchvacovalo.

Alice byla vyvedená z míry. S tak dobrým tanečníkem neměla zkušenost. Vedl jí tak sebejistě a samozřejmě, že neměla šanci tanec sabotovat. Bože, vždyť to vypadá, že není tak neohrabaná a nešikovná jak předstírá. Tanec pomalu končí, musí rychle vymyslet, kde škobrtne, nemůže dovolit, aby si jí mužská společnost všimla. Při další otočce úmyslně položila nohu na hranu a škobrtla. Jenže nečekala, že ve výru rytmu, to opravdu tolik zabolí. Dokonce jí vytryskli slzy a tiše zaúpěla. Arthur, cítil jak ošidila poslední krok v otočce, ale nedalo se už nic dělat. Jeho partnerka si zvrtla kotník. Viděl její utrpení, dokonce i slzičky jí vyběhly, že by opravdu byla taková, jakou se jeví?

Již podruhé, vynášel tuto dívku ze sálu v náručí. Posadil jí před sálem na jednu lavičku, poslouchal lamentování baronky Rotswoodové, jak je to hrozné, že její dcera je takové nemotorné dítě.
Co ona, komu provedla?!

Udivovalo ho, že nemá obavy z toho jestli je její dcera v pořádku, nebo si už zvykla na všechna ta malá poranění? Proč jen se mu nezdá, že je to skutečné.

„Slečno Alice, mohu vám zkontrolovat kotník, zda bude třeba zavolat lékaře?" Rozhodl se jednat, když starší dáma je ochromena sebelítostí. Díval se na skloněnou dívčí hlavu, jen velice zlehka přikývla na souhlas. Opatrně prohmatával dívčin kotník, naštěstí otékat nezačal, ani náznak špatné polohy nebo zlomeniny zde nebyl. Byl rád. „Vypadá to dobře, slečno Rotswoodová."
Položil zpět její nohu, byl uchvácen. Ta dívenka ho začínala zajímat víc a víc. Nevěděl co, ale něco mu na ní nesedělo. Při tanci, jako by byla někdo jiný, když jí nesl, cítil, že její tělo je pevné.
„Pokuste se prosím postavit, uvidíme jak je to vážné," vyzval svou tanečnici.

Alice se postavila, celá se třásla. Ten dotyk na jejím kotníku v ní vyvolal zvláštní bouři. Musí dokončit svůj plán, než snad k ní někdo pocítí přes všechno hraní nezajímavé, pouhou touhu po věnu.

„Je to v pořádku pane hrabě. Děkuji vám za vaší záchranu, opět. Omlouvám se vám, za zkažený tanec, ale já opravdu nebyla stvořena k těmto složitým pohybovým aktivitám," zahuhlala a pomalinku bez rozloučení se vydala k přistavenému kočáru. Slyšela, jak se matka za ní omlouvá, že je jistě v šoku, že by se jinak řádně rozloučila. V kočáře si to vyslechne znovu, jak je nemožná, nevychovaná, příšerná a čím pán Bůh její matku trestá, že jí dal takovou dceru.

Uléhala se zmatenými pocity. Dnes v noci nemůže vyrazit ani na svou běžnou procházku. Kotník jí celkem bolel. Naštěstí, je v pořádku jen je pohmožděný. Již je dohodnutá s dvěma muži z přístavu, co odplouvají ve čtvrtek ráno lodí na Gibraltar. Bude to tak nejlepší pro všechny. Dnešní ples toho byl jasným důkazem.
Vstala z postele, vytáhla svůj vak na potřebné věci aby opět zkontrolovala jeho bsah. Bude se muset vrátit do lesů kolem panství rotswoodů. Zná tam každý kámen a každou skrýš. Nebude problém aby si vystačila, v převleku za muže sežene jistě i nějakou práci.

///

Arthur, nemohl tu noc usnout. V hlavě mu neustále bloudil pár tmavozelených očí. Útlý kotník drobné, tmavovlasé dívky.
Držela si ho dál od těla, bylo to znát. Věděl, že klopýtla úmyslně, cítil jak se odtahovala, když jí nesl. Nebyl na to zvyklí, věděl, že se ženám líbí.
Co má za problém, tahle slečna Rotswoodová? Pozítří navštíví jeho sídlo, třeba bude mít štěstí a něco se, přes sestru, o ní dozví.

(- Edit. 18 - )