„Mamá, prosím. Nenuťte mě jít k hraběnce Winterspoonové. Víte, jaké jsem nemehlo, já tam znemožním celou rodinu!" Skoro vzlykala drobná, černovlasá dívka v bílých šatech.

„Alice! Je ti už osmnáct let! Dali jsme ti dva roky odklad. Holčičko, je třeba, aby jsi získala nápadníky. Musíš se vdát." Kárala a zároveň domlouvala své dceři elegantní žena středních let.

Alice jen přikývla. Jistě, jako hodná dcera musí dostát konvencím.

Nikdo však netušil, že od mala se skrývá v chlapeckém přestrojení a učí se šermu a boji a celou svou nemotornost jen hraje.
Pokud bude opatrná, nikoho snad nezaujme a pokud to bude nutné, ztratí se.
Miluje les a hodně o něm ví.

///
„Regu, nevím zda tam chci vůbec jít. Bude to zas přehlídka mladých husiček pod křídly starých hus, k tomu milión upuštěných kapesníčků!" zaskuhral hrabě, Arthur Loxli.

„Neboj Arthure, nedám tě! Zůstaneme do půlnoci a pak se ztratíme do našeho decentního klubu. Dáme si burbon, zahrajeme si biliár," poplácal svého přítele po zádech, Regan West, s veselým v očích.

V příslibu budoucích chvil procházeli právě kolem tmavovlasé dívky, dle bílé toalety, debutantky.

V onen okamžik, jí podjely nohy na naleštěné podlaze a s krásným:

,,Jé!"

Jim skončila u nohou.

Reg, i Arthur, se museli zasmát.

Dívka na ně vrhla nenávistný pohled. Nečekala, až jí někdo z mužů pomůže, vstala a pohlédla oběma mužům přímo do tváří:

„To vám nedaruji! Posměch, to nestrpím!" Otočila se na podpatku a s nadzvednutou sukní zmizela v sále mezi ostatními bílími toaletami.

„Tak Arture, právě nám křehká dívenka vyhlásila válku, co myslíš, co nás potká?" hýkal smíchy blonďatý Reg. „Nezatančí si s námi, nebo nám ukáže záda?" vymýšlel možné pomsty, mladé dámy.

Artur si mnul bradu, nesmál se:

„Nevím brachu, ale tahle slečna, rozhodně má něco navíc. Možná, se mi dnešní večer, přece jen zalíbí," rázně vykročil k přecpanému tanečnímu sálu.

///

„Alice, dítě, kde jsi se zdržela? A proč máš pomuchlané šaty?" ptala se, Alice, lady Elizabet Rotswoodová.

„Upadla jsem. Nejsem zvyklá na tyto střevíčky," omluvným hlasem odpovídala matce. Matka jen protočila oči v sloup. V mysli baronky šlo jen, proč je jen její nejstarší dcera, takové dřevo. Naštěstí její patnáctiletá, druhorozená, Tessie, je jen radost pohledět.

Alice se snažila, aby byla co nejméně vidět. Její kartička, s tanečním pořádkem, spíše zela prázdnotou. Schválně se krčila a koukala jak tele. Byla skoro půlnoc, když si všimla oněch pánů, kteří se jí smáli, když upadla. Místo toho, aby jí okamžitě nabídli pomoc, nebo projevili zájem o její zdraví, se oni smáli jak pominutí. Rychle zjistila jména oněch džentlmenů, než se připojila k matce. Pomstí se jim, je jí jedno, že ví i komu.

Co neočekával bylo, že si to, hrabě Arthur Loxli, namíří rovnou k nim. Naštěstí sál byl ještě dost plný, neměl by být problém, aby zmizela v pokojích pro dámy, nebo by mohla zahrát mdloby.

Tak pomalé rozhodování jí nebylo vlastní. Už nezbývá moc času, rozhodla se, že omdlí.

„Mamá, je mi nějak příliš teplo. Není mi vůbec dobře, asi by jsme měly jít na vzduch. Točí se mi poměrně hlava..." začala své předstírání. Ovívala se zběsile vějířkem a kradmo pozorovala, jak se k nim blíží její budoucí oběť. Matka vypadala najednou nesvá:

„Alice, proboha, ty mi tu chceš omdlít!" než to dořekla, Alice podlomila kolena a začala padat.

Když se v duchu připravovala na tvrdé setkání s podlahou, někdo jí zachytil.
Přesněji, Arthur Loxli.

Zvedl si jí do náručí, jako by nevážila víc, než vítr v pytli.
Vynášel ji ven ze sálu, za vydatného vzlykání a lamentování její matky.

„Jak se, vám, jen odvděčíme pane hrabě? To se muselo stát zrovna dnes! Moje dcera je taková křehká květinka, neustále nervózní a to teplo! Takto by nemělo být přetopeno v plném tanečním sále," mlela a mlela.

Arthur, se mezi tím díval do tváře bledé dívky. Viděl, jak na něj s hrůzou hledí, když se mu ji konečně podařilo najít a spatřit v sále. Vůbec se nepodobala té, Fůrii, z předsálí. Krčila se v koutku a plaše se dívala. Když byl už jen pár kroků od ní, omdlela. Skoro si byl jistý, že je to hraná mdloba, ale když začala padat, nepadala na znak jako všechny hysterické a předstírající ženy, ale dopředu, na obličej. Kdyby jí nezachytil, určitě by se nehezky pohmoždila.

Lamentování její matky mu najednou vnuklo nápad, jak by mohl zjistit co se skrývá za touto divokou květinou.

„Nedlužíte mi nic, lady. Je to pro mě čest, že jsem mohl pomoci. Jen bych rád, zítra viděl vaší dceru v pořádku. Je to ode mne sice nevychované, se k vám takto zvát, ale moje sestra, lady Beatrice, je stejně křehká jako vaše dcera a rád bych je seznámil."Věděl, že nebude odmítnut, už jen pro svůj titul a majetek. Cítil, jak mu dívčí tělo v rukou trochu ztuhlo, však jen nepatrně. Podíval se jí znovu do tváře a ozval se tichý hlas:

„Asi jsem omdlela, mamá?" nechal oči zavřené.

Zajímavé, že na něj nepohlédla. Všechno jiné, tohoto hraběte, velice poutalo.

„Drahoušku, tady jsem, pan hrabě tě zachránil před ošklivým pádem. Pojedeme domů, kočár už máme přichystán," jemně uklidňovala matka své nešťastné dítě. Nebo to tak alespoň mělo být vnímáno.

„Děkuji pane hrabě, myslím, že už jsem schopná jít, můžete mě prosím postavit?" poprosila zachráněná.

Proboha jen ať už jsem z té pevné, horké, provoněné náruče venku. Bylo to co šlo hlavou samotné Alici.

„Nemyslím si slečno. Budu klidnější, pokud vás posadím do kočáru, aby se vám už nemohlo nic stát."

Ten arogantní, nafoukanej, pohlednej. Pohlednej? Ne, příšernej muž!

Opravila se v duchu Alice. Cítila, jak jí začínají hořet tváře. Posadil jí do jejich kočáru a zvedl k polibku její ruku. Odmítla se na něj podívat.

„Bylo mi potěšením, slečno?" rozhodl se znát jméno zajímavého objektu, Loxli.

Otázka byla daná, on ještě neví, kdo je! Alice doufala, že bude moci nechat onoho pána jen tak, bez zdvořilé odpovědi, jenže to slyšela její máti:

„Ach pane hrabě, Alice Rotswoodová, je moje dcera. Já jsem Elizabeth Rotswoodová, zde je naše navštívenka, zítra vás tedy, s vaší sestrou očekáváme na odpolední čaj. Je to pro vás možně?"

Ach matko, proč mě ženeš do záhuby?

„Jistě, madam" zabouchnul dvířka, za nastoupitvší matkou. Kočár se rozjel.

„Alice, podívej, možná jsi zaujala samotného Arthura Loxliho. Hraběte z Loxli. To by bylo báječné!" dmula se nadějí paní Elizabeth.

„Mamá, nevadilo by kdybych odpočívala? Necítím se ještě dobře. Možná by jsme měli odvolat zítřejší ples, podívej, jak nemožná jsem," zkoušela se z povinnosti vyvléknout slečna v bílém.

„Ne, Alice! Nic, odvolávat nebudeme." Zhatila svému dítěti všechny naděje baronka.

Kočár dokodrcal k Londýnskému domu, rodu Rotswoodovích. Komorná hned přispěchala aby Alici pomohla rozpustit složitý účes a svléknout ji. Ta se konečně mohla nadechnout. Poslouchala jen na půl ucha, jak její, paní matka, září štěstím, a zda slečna hodně tančila a jaké toalety byly k vidění.
Jen mechanicky a plaše odpovídala.

Již nyní jí bylo jasné, že se zítra nemá šanci ztratit v pohodlných mužských šatech s kordem u pasu, se jít projít. Nebo si jen zašermovat. Ne, bude doma a čekat, až přijde ten náfuka se sestrou na čaj!

Zakvílela v duchu. Hlasitě zazívala:

„Děkuji Mariane, půjdu si již lehnout. Toto není doba, na kterou jsem zvyklá. Dobrou noc."

Jen co byla komorná z pokoje, vyskočila z postele, sčesala si své skoro černé vlasy do copu, stáhla si prsa a oblékla se do mužských šatů. Vlasy schovala pod klobouk. Z okna se přehoupla na nedaleký strom a vyrazila do ulic, nočního Londýna.

Musí si vyčistit hlavu, jinak zešílí!

(Tak i tento příběh se dočkal mé opětovné pozornosti. Několik vět bylo lehce upraveno, opraveny nějaké hrubky a upravené uvozovky. - Edit. 18 -)