„Ach Arthure, ty a tvá posedlost záhadou. Jsem rád, že jsi se v tom nezměnil. Říkáš, že jsi pobýval i na sídle Rotswoodovích?" pátravě se zeptal Robert. „Mluvil jsi o tamním chlapci od šafáře, jak jsi jej jmenoval?" vyptával se Robert.

„Aleck Wood, chlapec co prochází lesem, tak mu tam říkají. Mají pravdu, on opravdu, jako by tím lesem proplouval. Proč se na něj ptáš?"

„Něco mi o něm vyprávěla Beatrice. Já si vzpomněl, že nedaleko od tam tud, byla šermířská škola, jako mládenec jsem jí navštěvoval. Byl tam takový malý klučina, rostl a sílil daleko pomaleji, nežli ostatní chlapci. Alí, myslím, že se jmenoval. Byl však velice hbitý, jako by tančil. Udolal daleko větší a silnější protivníky. Pak odešel a už se nevrátil." Robert viděl, jak jeho zasmušilý přítel ožil.

„To je zajímavé, Alí by mohla být zkratka pro Alecka, co myslíš? Vyprávěla ti, jak to ten kluk umí se psi?" Robert jen kroutil hlavou. „Příteli, baron Rotswood, není moc mluvný člověk, ale dobře se sním mlčí, má moc dobrou brandy. Mám jeho neustálý příslib pozvání, k nim na panství. Teď když má sestra nalezla svého ženicha, by jsme je mohli navštívit. Baronka, vypadá vždy lépe, když tam je Beatrice. Jejich mladší dcera, bude jistě také ráda, že uvidí více lidí a rozptýlí jí. Pojedeš se mnou, na průzkum?" potměšile mrknul.

Robert už se hlasitě smál:

„Jistě brachu, co bych pro tvé dobrodružství neudělal. Jen prosím, počkej s tím dopisem až na ráno, ať se ten chudák, posel, stihne alespoň nasnídat."

To se smáli již oba. Znali se velmi dobře.

///

„Alecku, chlapče! Musíš být opatrnější. Jsi přílišnou hrozbou zdejších lapků a jiné verbeže. Podívej se na sebe, vždyť jsi pobitý jak obilí na podzim!" huboval svého pomocníka šafář.

„Ano pane. Vím, budu opatrnější. Uznej, oni dopadli hůř!"

Šafář se musel smát. Když tahal z vody jezera dva syčáky, co se pokusili jejich chlapce zlikvidovat. Aleck, je nenechal vyjít ven. Sic je léto, ale voda v jezeře rozhodně teplou vodou neoplývá. Vždy si dělají legraci, že je tak dobré právě jen pro ty víly.

Co po jarním honu na lišku odjel hrabě se sestrou, přišel mu Aleck, ještě více zamlklý a více bojovný než doposud. Zhubl a měl kruhy pod očima, nesvítili mu jako kdysi. Divil se, že mu stále nerostou vousy. Zeptal se ho na to.

„To víte šafáři, je to prokletí rodu. Pomalu plešatím a vousů se nejspíš taktéž nedočkám."

Šafář, se jej raději už nevyptával, bylo vidět, jak to téma mladému muži před ním, je nepříjemné. Jistě je to nepříjemné vypadat stále jak chlapec. Mnoho žen by v něm mohlo najít zalíbení, ale on odmítal jít do vsi, natož do krčmy. Dělával si legraci a říkal:

„K čemu žena, šafáři. Mě v chalupě uklízí víla. Spravuje mi košile a šlechtí mou chýši. Není třeba tam brát další."

Určitě v tom je nešťastná láska, jak mu stále omílala jeho choť o hlavu. Začínal tomu sám věřit.

///

Alice věděla, že je málo opatrná, že by se měla stáhnout a nechat chvíli pytláky být. Pomalu to začínalo vypadat, že kladou pasti, aby lapili ji a ne králíka, či koloucha. Šafář má pravdu, bude chvíli pasti ignorovat. Bude se více věnovat výcviku psů. O tom, že umí jezdit i na neosedlaném koni, raději pomlčela. Není to třeba. Stýskalo se jí po hudbě, po klavíru, ale věděla, že by to byla krutá daň za svobodu, kdyby jí někdo chytil, jak se proplížila do salónu a hraje. Tuto svou vášeň musí potlačit.

Potřebuje odvést své myšlenky jinam, je nádherná letní noc. Nebe je plné hvězd, dá odpočinout svému pobitému tělu a půjde si zaplavat. Ve vysokých botách, v košili, prostovlasá došla k jezeru. Vysvlékla se a ponořila se do vody. Byla to slast. Potopila se a plavala pod hladinou, když se vynořila, srdce se jí na chvilku zastavilo a pak začalo tlouct daleko rychleji. Na břehu, kde měla schované oblečení stál, Arthur. Díval se přímo na ní:

„Vílo, pojď za mnou."

Řekl skoro neslyšně. Alice, se potopila a rychlými tempy se od něj vzdálila, když se vynořila, viděla, jak se svléká. To snad ne, on chce jít do jezera. Jak, se má dostat pryč? Jezero je ze tří stran chráněno vysokým srázem a na plážičce, je teď on a svléká se.

Do naha!

Polkla, věděla, jak to chodí v přírodě, ale muže celého nahého neviděla nikdy.

///

Arthur, se svou společností přijeli navštívit barona a baronku Rotswoodovi. Přijeli na večer, jen co se ubytovali, vyklouzl do zdejšího lesa a vydal se k jezeru. Byl zvědavý, zda uvidí zase vílu. Měl štěstí, byla tam. Nádherná a nahá. Opatrně sešel dolů na jediný přístupný břeh a zavolal na ní. Viděl, že jí vyděsil. Nevěda co činí, se začal svlékat.

Dnes si svou vílu uloví, ať je to přízrak, nebo žena z masa a kostí. Skočil do vody a pod hladinou mocnými tempy zmenšoval vzdálenost mezi sebou a svou kořistí. Musel se nadechnou a podívat se, kde je. Nad hladinou však nebyl nikdo. Zamračil se a rozhlížel se kolem. Hladina byla všude kolem tichá a zrcadlila krásu hvězdného nebe.

Sakra, tak on snad opravdu začne věřit na víly, draky a jiné potvory. Zkusil doplavat ještě úplně k srázu. Třebas je tam někde.

Alice, se schovala u vodní hladiny, v místě, kde šikmo vyrůstá z břehu keř. Rychle k němu plavala, když se potopil, bylo to jen o vlásek, vynořil se přesně tam, kde před tím byla.
Byla uchvácena jeho krásnou postavou. Světlými chloupky co směřovali dolů pod pás, dál si raději zakázala přemýšlet. Červenala se. Poprvé v životě se rudla a třásla, čím?

Žádostí o mužský dotek?

Dívala se, jak jí hledá. Jen co se otočil a odplaval do nejvzdálenější části jezera, potopila se a co nejtišeji doplavala k břehu. Na nic nečekala, popadla své boty a košili a utíkala co jí nohy stačili do bezpečí domku.

Arthur, zaslechl divné šplouchnutí, pak už viděl jen bílou, pevnou zadnici jak mizí mezi stromy.

Ta liška!

Rychle doplaval ke břehu, posbíral své svršky, natáhl si v rychlosti kalhoty a vyběhl za ní. Byla rychlá, ale on také nebyl ještě na odpis.

V tom mu zmizela.

Rozhlížel se kde je, když mu došlo, že je u stavení Alecka Wooda. Do oblékl se a zjistil, že se v hochově domě svítí. Zabušil na dveře.

„Kdo jsi a co žádáš?" ozvalo se mrazivě z domu.

„Jsem hrabě z Loxli a potřebuji tvou pomoc, hochu."

Alici bušilo srdce ještě po běhu, vlasy měla celé mokré, když se ozvalo zabouchání. Tak a je tu. Co si s ním počne, jak mohla být tak neopatrná a dovést ho do svého domova?

„Hned to bude milosti, vydržte. Musím se jen obléci."

Artur se pousmál:

„Nebuď hlupák, hochu, pusť mě dovnitř. Není na tobě nic co bych sám neznal. Venku začíná být chladno a voda v jezeře není z nejteplejších. Nechej mě se ohřát, u tvého ohniště."

Alice polkla. Je ztracená. Hrabě trochu zatlačil do dveří, petlice nedolehla a tak se dveře s vrzáním pomalu začali otevírat. Arthur s veselím úsměškem vstoupil do domku, ten mu však ztuhl v tváři.

- Edit. -

,,Ach Arthure, ty a tvá posedlost záhadou. Jsem rád, že jsi se v tom nezměnil. Říkáš, že jsi pobýval i na sídle Rotwoodovích?" pátravě se zeptal Robert. ,,Mluvil jsi o tamním chlapci od šafáře, jak jsi jej jmenoval?"

,,Aleck Wood, chlapec co prochází lesem, mu tam říkají. Mají pravdu, on opravdu, jako by tím lesem proplouval. Proč se na něj ptáš?"

,,Něco mi o něm vyprávěla Beatrice. Já si vzpomněl, že nedaleko od tamtud, byla šermířská škola, jako mládenec jsem jí navštěvoval. Byl tam takový malý klučina, rostl a sílil daleko pomaleji, nežli ostatní chlapci. Alí, mu říkali. Byl však velice hbitý, jako by tančil. Udolal daleko větší a silnější protivníky. Pak odešel a už se nevrátil." Robert viděl, jak jeho zasmušilý přítel ožil.

,,To je zajímavé, Alí by mohla být zkratka pro Alecka, co myslíš? Vyprávěla ti jak to ten kluk umí se psi?"

Robert jen kroutil hlavou.

,,Příteli, baron Rotwood, není moc mluvný člověk, ale dobře se sním mlčí, má moc dobrou brandy. Mám jeho neustálý příslib k pozvání k nim na panství. Teď když má sestra nalezla svého ženicha, by jsme je mohli navštívit. Baronka vypadá vždy lépe, když tam je Beatrice. Jejich mladší dcera, bude jistě také ráda, že uvidí více lidí a rozptýlí jí. Pojedeš se mnou, na průzkum?"

Robert už se hlasitě smál:

,,Jistě brachu, co bych pro tvé dobrodružství neudělal. Jen prosím, počkej s tím dopisem až na ráno, ať se ten chudák, posel, stihne alespoň nasnídat."

To se smáli již oba. Znali se velmi dobře.

-🌲-

,,Alecku, chlapče! Musíš být opatrnější. Jsi přílišnou hrozbou zdejších lapků a jiné verbeže. podívej se na sebe, vždyť jsi pobitý jak obilí na podzim!"

Huboval svého pomocníka šafář.

,, Ano pane. Vím, budu opatrnější. Ale uznej, oni dopadli hůř!"

Šafář se musel smát. Když tahal z vody jezera dva syčáky, co se pokusili jejich chlapce zlikvidovat. Aleck, je nenechal vyjít ven. Sic je léto, ale voda v jezeře rozhodně teplou vodou neoplývá. Vždy si dělají legraci, že je tak akorát dobré pro víly.
Co po jarním honu na lišku odjel hrabě se sestrou, přišel mu Aleck, ještě více zamlklý a více bojovný než doposud. Zhubl a měl kruhy pod očima, nesvítili mu jako kdysi. Divil se, že mu stále nerostou vousy.

,,To víte šafáři, je to prokletí rodu. Pomalu plešatím a vousů se nejspíš taktéž nedočkám."

Šafář, se jej raději už nevyptával, bylo vidět, jak to téma mladému muži před ním, je nepříjemné. Jistě je to nepříjemné vipadat stále jak chlepec. Mnoho žen by v něm mohlo najít zalíbení, ale on odmítal jít do vsi, natož do krčmy. Dělával si legraci a říkal:

,,K čemu žena, šafáři. Mě v chalupě uklízí víla. Spravuje mi košile a šlechtí mou chýši. Není třeba tam brát další."

Určitě v tom je nešťastná láska, jak mu stále omílala jeho choť o hlavu. Začínal tomu sám věřit.

Alice věděla, že je málo opatrná, že by se měla stáhnout a nechat chvíli pytláky být. Pomalu to začínalo vypadat, že kladou pasti, aby lapili jí a né králíka, či koloucha. Šafář má pravdu, bude chvíli pasti ignorovat. Bude se více věnovat výcviku psů. O tom, že umí jezdit i na neosedlaném koni, raději pomlčela. Není to třeba. Stýskalo se jí po hudbě, po klavíru, ale věděla, že by to byla krutá daň za svobodu, kdyby jí někdo chytil, jak se proplížila do salónu a hraje. Tuto svou vášeň musí potlačit.

Je nádherná letní noc. Nebe je plné hvězd, dá odpočinout svému pobitému tělu a půjde si zaplavat. Ve vysokých botách a jen v košili, prostovlasá došla k jezeru. Vysvlékla se a ponořila se do vody. Byla to slast. Potopila se a plavala pod hladinou, když se vynořila, srdce se jí na chvilku zastavilo a pak začalo tlouct daleko rychleji. Na břehu, kde měla schované oblečení stál Arthur. Díval se přímo na ní:

,,Vílo, pojď za mnou."

Řekl skoro neslyšně. Alice se potopila a rychlými tempy se od něj vzdálila, když se vynořila, viděla, jak se svléká. To snad ne, on chce jít za ní do jezera. Jak, se má dostat pryč? Jezero je ze tří stran chráněno vysokým srázem a na plážičce, je teď on a svléká se.
Do naha!
Polkla, věděla, jak to chodí v přírodě, ale muže celého nahého neviděla nikdy.

-🌲-

Arthur se svou společností přijeli navštívit barona a baronku Rotwoodovi. Přijeli na večer, jen co se ubytovali, vyklouzl do zdejšího lesa a vydal se k jezeru. Byl zvědavý, zda uvidí zase vílu. Měl štěstí, byla tam. Nádherná a nahá.
Opatrně sešel dolů na jediný přístupný břeh a zavolal na ní. Viděl, že jí vyděsil. Nevěda co činí, se začal svlékat.
Dnes si svou vílu uloví, ať je to přízrak, nebo žena z masa a kostí. Skočil do vody a pod hladinou mocnými tempy zmenšoval vzdálenost mezi sebou a svou kořistí. Musel se nadechnou a podívat se, kde je.
Nad hladinou nebyl nikdo. Zamračil se a rozhlížel se kolem. Hladina byla všude kolem tichá a zrcadlila krásu hvězdného nebe.
Sakra, tak on snad opravdu začne věřit na víly, draky a jiné potvory. Zkusil doplavat ještě úplně k srázu. Třebas je tam někde.

Alice se schovala u vodní hladiny, v místě, kde šikmo vyrůstá z břehu keř. Rychle k němu plavala, když se potopil, bylo to jen o vlásek, vynořil se přesně tam, kde před tím byla.
Byla uchvácena, jeho krásnou postavou. Světlými chloupky co směřovali dolů pod pás, dál si raději zakázala přemýšlet. Červenala se. Poprvé v životě se rudla a třásla, čím?
Žádostí o mužský dotek?
Dívala se jak jí hledá. Jen co se otočil a odplaval do nejvzdálenější části jezera, potopila se a co nejtišeji doplavala k břehu. Na nic nečekala, popadla své boty a košili a utíkala co jí nohy stačili do bezpečí domku.

Arthur zaslechl divné šplouchnutí, pak už viděl jen bílou, pevnou zadnici jak mizí mezi stromy. Ta liška! Rychle doplaval ke břehu, posbíral své svršky, natáhl si v rychlosti kaťata a vyběhl za ní. Byla rychlá, ale on také nebyl ještě na odpis.
V tom mu zmizela.
Rozhlížel se kde je, když mu došlo, že je u stavení Alecka Wooda. Dooblékl se a zjistil, že se v hochově domě svítí. Zabušil na dveře.

,,Kdo jsi a co žádáš?" Ozvalo se mrazivě z domu. ,,Jsem hrabě z Loxli a potřebuju tvou pomoc, hochu." Alici bušilo srdce ještě po běhu, vlasy měla celé mokré, když se ozvalo zabouchání. Tak a je tu. Co si s ním počne, jak mohla být tak neopatrná a dovést ho do svého domova?

,,Hned to bude milosti, vydržte. Musím se jen obléci."

Artur se pousmál:
,,Nebuď hlupák, hochu, pusť mě dovnitř. Není na tobě nic co bych sám neznal. Venku začíná být chladno a voda v jezeře není z nejteplejších. Nech mě se ohřát u tvého ohniště."

Alice polkla. Je ztracená. Hrabě trochu zatlačil do dveří, petlice nedolehla a tak se dveře s vrzáním pomalu začali otevírat. Arthur s veselím úsměškem vstoupil do domku, ten mu však ztuhl v tváři.

-edit-