Jaro, se přelilo v léto.

Arthur a Beatrice, panství Rotswoodových již nenavštívili.
Jednak, Arthura, zaměstnávalo vedení hrabství Loxli a tak zas byl tím starým, dobrým Arthurem. Setkával se s přáteli, řešil všeobecné problémy. Jestli si někdo všiml, že je trochu zamlklejší, nezdůrazňoval to. Beatrice neměla příliš času, aby se mu věnovala a vrhala na něj zamyšlené pohledy. Starala se o nápravu vztahu s Robertem.

„Roberte, tvá matka mi dovolila, tě tu navštívit."

Robert sebou trhl. Byl doma měsíc a ještě si nezvykl na to, že nepřijde bolest po tom, co se k němu někdo přiblíží a natož na vlídná slova. Devět měsíců byl v zajetí pirátů. Jeho zjizvené tělo bylo jak slovník utrpení. Teď k němu přichází, křehká, líbezná Beatrice. Milovaná, Beatrice. Celou tu dobu ho při životě držela vzpomínka jen na ní. Teď jí musí od sebe odehnat. Nemůže dovolit, aby si vzala tu pochroumanou schránku, co z něj zbyla:

„Beatrice, jděte raději pryč. Necítím se na přijímání návštěv."

Odvrátil se od ní k oknu. Čekal až uslyší, že odchází, protože do těch slov vložil veškeré možné odmítnutí a chlad.

„Roberte, nezkoušejte to. Nedopusťe, aby ten rok co mi pro vás srdce pukalo, bylo vhozeno do prachu," mluvila celkem tiše, o to více odhodlaně.

„Beatrice, prosím! Dnes už toho bylo dost!" rozkřikl se naplno. Nyní odešla.

On však nečekal, jak jej to bude bolet. Spropadené zajetí! Jak by jí mohl potěšit, když jediné co má v hlavě, je bolest. Jak by jí mohl ukázat, co skrývá jeho košile?

///

„Lady Blacková, mohu k vám přisednout?" zeptala se matky svého snoubence.

„Jistě Beatrice, co můj syn. Jak vás přivítal?" Lady Blacková se podívala smutně na snoubenku svého syna.

Ta se usmála mile:

„Snaží se mě odehnat, lady. Nebojte, že se nechám. Je mi příliš drahý. Odmítla jsem se vzdát, když byl v zajetí a všichni si mysleli, že utonul. Nevzdám to ani teď. Musí vědět, že tu pro něj budu. Mohu k vám mít prosbu?" v očích jí žhnuly modravé ohníčky.

Lady se na ní usmála, nejdříve si myslela, že i tato dívenka je jen, skleníková kytička, ale čím dál víc dokazuje, že je jeho syna více než hodna:

„Mluvte, Beatrice. Pokud to bude v mých silách," kývla na dívku.

„Potřebuji," odmlčela se, „aby jste přivezla Roberta k nám, do Loxli." Vyplašeně se nyní dívala na Robertovu matku. Ta kývla na souhlas. Beatrice vysekla pukrle a vrátila se domů.

///

„Roberte, nemůžeš se z toho vymluvit. Pokud jsi se rozhodl vzít zpět své slovo, bude třeba, aby jsi to projednal i s Beatriciným bratrem. Návštěva jejich sídla k tomu bude ideální!" přikázala lady Blacková svému synovi. Robert věděl, že se skrýváním nikam nedostane, souhlasil tedy.

///

„Roberte, lady Blacková vítejte znovu na Loxli," uklonil se Arthur nově příchozím hostům.
„Omlouvám se, ale sestra na vaši počest uspořádala menší sešlost s tancem."

Robert, by se nejraději otočil na podpatku a odjel zpět a zůstal zavřený ve svém pokoji.

„Roberte, jsem tak ráda, že jsi zde. Lady Blacková. Přivítala je ta nejnádhernější dívka, jakou kdy Robert viděl. Byla ještě krásnější, než v jeho vzpomínkách. Celá byla v zlatém, byla jak slunečný den, její modré oči zářily jak pochodně. Nemohl odejít. Nechal se chytit za ruku a odvést do sálu. Bylo zde poměrně dost lidí, ne však dav. Zjistil, že jsou to lidé z jeho nejbližšího okolí. Přátelé a rodina. Večer byl příjemný. Hovořil s lidmi, pomalu mu začínalo docházet, že je doma. Všichni byli rádi, že jej vidí. Jakoby jim padal kámen ze srdce. Jeho duše se pomalu začala vracet. Je doma, uvědomil si. Přišel k němu Arthur:

„Tak jak jsi na tom příteli? Sestra se odmítla dát zastavit. Nemám to ukončit?" pohlédl na starého přítele.

„Ne, Arthure, není třeba. Konečně jsem si, díky tomu všemu, uvědomil, že jsem doma. Jen mi nepřijde správné, zatáhnout tvou sestru do manželství se skořápkou co ze mě zbyla. Měl bych zrušit naše zasnoubení. Je dokonalá, nalezne jistě jiného mládence."

Arthur věděl, že tento rozhovor přijde. Beatrice jej na něj přichystala. Odpověděl jen:

„Myslím, že odešla na terasu. Pověz jí to. Protože je to na ní. Ona se rozhodla tenkrát, já jí nebránil. Nyní je to taktéž na ní."

Aniž by si Robert všiml, dal znamení. Na terasu za Beatricí odešla jedna zasvěcená duše.

Robert už byl skoro na terase a zaslechl rozhovor:

„Lady Agnes, je to tak těžké. Jsou ti muži takoví hromotluci. Robert mě chce chránit. Je mu úplně jedno, co jsem tu všechno prožila a kým jsem se stala. Přece trpěl jen a pouze on! Proč jsou tak sobečtí? Předpokládám, že bude chtít zrušit naše zasnoubení, já už tu nemám Alici, aby mě její hudba zas posílila," trochu teatrálně zafňukala. „Ano vím, nemám si dělat starosti, jsem mladá, věno mám hezké, ale co k čemu. Pokud se mě bude chtít vzdát, bude se mě muset vzdát, před všemi přáteli co jsou zde, jinak jej obviním ze zbabělosti!"

Robert celý rozhovor vyslech. Když vstoupil na terasu:

„Lady Agnes, prosím nechte mě zde se slečnou Beatricí na chvilku o samotě."

Lady Agnes, udělala pukrle a zmizela uvnitř.

Beatrice se dívala přímo do Robertových očí.

„Beatrice, já..," ztratil hlas. Nic neodpověděla, jen jej svým měkkým pohledem pobídla, ať pokračuje. „Beatrice, nejsem ten Robert, který se s tebou zasnoubil. Jsem jiný. Z mého těla se stala schránka. Nemohu tě vtáhnout do manželství, byl by to ode mě podvod." Čekal co mu odpoví jeho nejdražší Beatrice.

„Roberte, to je dobře. Protože ani já nejsem ta, kdo se s tebou zaslíbil. Zaslíbila se ti slabá, křehká a plachá dívka. To já nejsem. Musela jsem tvrdě bojovat, když mi tvrdili, že jsi utonul. Dívali se na mě jako na blázna. Díky lásce Arthura, jsem nebyla nucená odejít do kláštera nebo se provdat. Myslíš, že to bylo pro mě snadné? Ne. Byl to boj o přežití. Sice nezanechal jizvy na mé kůži, které ty skrýváš pod košilí, ale hluboko uvnitř. Pokud mě odmítneš. Nezbude ze mě nic. Takže si rozmysli, zda nechceš svou schránku naplnit. Naplnit ji naším znovu poznáváním se." Odmlčela se a pohlédla mu tvrdě do očí: „Můj osud, je v tvých rukách. Pokud se mě chceš vzdát, tak to udělej dnes, veřejně a před všemi. V tuto chvíli. Jinak se se zhroutím už nyní."

Robert se na ní díval bez jediného slova. Nemohl tomu uvěřit. Jeho křehká Beatrice mu právě položila nůž na hrdlo. Opravdu, změnili se oba. Jediné co zůstalo, byla jejich láska. Nabídl jí rámě a dovedl jí do sálu. Dal znamení k utišení se. Cítil, jak se jeho sladká dívenka chvěje.

„Drazí přátelé. Díky laskavosti hraběte z Loxli a jeho půvabné sestry, jsme se zde sešli. Zažil jsem bolestnou zkušenost, nevím zda a kdy se z ní zotavím. Ještě před odjezdem, jsem se zde s lady Beatricí zasnoubil. Nebylo by ode mne však správné, abych na tom zasnoubení trval. Protože jsem nyní jiný člověk," jen koutkem oka viděl, jak jeho vyvolená bledne, „ale také jak mi bylo nenápadně, asi tak jako kůň v kurníku, sděleno, že ani ona není tou dívenkou, co jsem si tolik oblíbil. Proto zde, přede všemi, jí chci požádat o ruku!"

Všichni se roztleskali.

„Beatrice z Loxli, ty která jsi nyní jiná, vezmeš si mně, Roberta Blacka z Ashmountu, vězně pirátů, za manžela?"

Beatrici se vrátila barva do obličeje. Vyhrkli jí slzy štěstí:

„Vezmu si tě Roberte Blacku z Ashmountu."

Potlesk skryl další slova lásky co si ti dva vyměnili.

Později večer, co se společnost dávno rozešla potkal Robert budoucího švagra u krbu v knihovně.

„Arthure? Ty také trpíš nespavostí? Já se spánku vyhýbám záměrně, ale ty?"

Arthur posunkem nabídl příteli a budoucímu švagru sklenku brandy:

„Roberte, jsem rád, že jsi se nechal od mé sestry přesvědčit. Protože je dobře, že do tebe zasekla drápky a odmítla tě poslat k vodě." Oba se napili a jen tak se dívali do ohně.

„Pověz mi, kdy se z mé nastávající stala taková bojovnice? Zaslechl jsem něco o nějaké, Alici?" Díval se na Arthura, jak mu ztuhli rysy:

„Ano, Alice. Přesně řečeno baroneta Alice Rotswoodová. Dívka se záhadou. Přišla mi jako dobrá společnice pro mou sestru, tolik se jí podobala a přece byla tolik jiná. Když poprvé Beatrice mluvila s Alicí a slyšela jí hrát na pianino, celá se otevřela." Napil se dlouze ze své sklenky. „Ona okouzlila i mě, příteli. Než jsem jí stihl projevit náklonnost, zmizela. Snad únos. Stopy však nevedou nikam. Po slečně Alici se zem slehla." Robert pokýval hlavou. Věděl své o lásce na první pohled. Zjistil, jaké štěstí má, ač prožil co prožil.

„Vyprávěj mi Arthure, třebas se ti uleví."

- Edit. 18 -