Alice, skrytá a neslyšná vyposlechla část rozhovoru mezi šafářem a hrabětem. Důležité bylo, že jí nepoznal. Horší jí však přišlo, že se zajímá víc o Alecka. Byla si jistá, že se bude muset držet hodně daleko. Doufala, že zítra, snad pozítří odjedou. Pak bude zas, moci svobodně procházet lesem a také i dýchat.

Vrátila se v neklidné náladě do domku staré kořenářky. Vzpomínky na ní dotíraly jak hlučný roj. Marně hledala v lůžku nejlepší polohu, nejvíce protivná a neutuchající byla pověst o lesním jezeru:
„Muž, který spatří v jezeře koupat se ženu, si jí do roka vezme za svou choť."

To nesmí být pravda!

Vztekle odhodila přikrývku a oblékla se. Vzala svůj nezbytný kord a vydala se do lesa. Sice za tu krátkou dobu, co zde působila, hodně pytláků skončilo v arestu, hodně z nich také vědělo, že bude lepší se nevracet. Přesto jí přišlo užitečnější prohnat v noční tmě je, než aby myslela na modré oči jistého mladého hraběte.

///

Arthur se vrátil do své ložnice. Záhady kolem slečny Alice začaly již dávno. Věděl, že se mu bude spánek vyhýbat, proto vzal svůj zápisník a začal si dělat poznámky. Pousmál se, vzpomněl si na slova Rega: „Na hraběte, je tě škoda!"

Záhada kolem slečny Alice Rotswoodové:
* V dětství spadla z poníka a začala se stranit zvířat. Mívala zvířata ráda. Proč?
* Bez dohledu matky, byla vášnivá a živá, nikoli v její přítomnosti. Proč?
* Při hře na pianino nebo klavír je uvolněná a sálá z ní život.
* Má pevné pružné tělo, tančí lehounce, ale předstírá opak. Proč?
* Proč se ztratila v Londýně a nikdo nechtěl výkupné?

Arthur, koukal na těch pomálo faktů, které znal. To co nepatřilo, do jeho pátrání bylo, proč její oči září a mají hloubku lesů, proč ho uchvátil její drobný kotník a světlá pleť. Proč jen tak málo věcí v něm otevřeli, Pandořinu skříňku, a on jí nemůže zavřít?

Těch proč, bylo příliš, zvlášť na tak brzké jitro, co se pomalu začalo probouzet z mlhy. Postavil se k oknu, aby si užil svítání, byl v něm vždy příslib. Právě pod ním a nedaleko od domu stál ten chlapec, Aleck. Díval se upřeně na dům, ne na dům. On se díval přímo na něj.

///

Alice bloumala skoro celou noc lesem. Objevila pár nových pastí, znehodnotila je. Zapamatovala si jejich přesnou polohu. Bude číhat, až se ti náfukové objeví a ztrestá je. Nad ránem snad z nedbalosti, zabloudila k panskému domu. Chtěla se otočit a zmizet mezi stromy, ale všimla si ho.
Stál s potměšilým úsměvem u okna a díval se na budící se den. V tu chvíli si uvědomila jeho mužskou krásu a to, že jí není lhostejná.

Vzpomněla si na jeho bublavý smích, když uklouzla a skončila mu u nohou, na horkost co cítila, když s ní tančil, jak snadno jí dokázal vést. Hlavně ten pár modrých očí, ve kterých byl dech beroucí obdiv, kdy slyšel její hru na klavír. Nevěděla jak tam mola dlouho stát a dívat se. Uvědomila si, že i on se dívá na ní, tedy na Alecka. Musí odtud, však jakoby jí nohy vrostli do země, zůstala stát stále na tom samém kousku trávy. Věděla také, že hrabě z Loxlii, dávno nestál u okna.

Otočila se:

„Milorde, mohu vám s něčím pomoci?" řekla s lehkou úklonou.

Arthur, byl překvapen, vždyť byl jako pěna, jak o něm, ten výrostek mohl tak rychle vědět? Ještě kdy šel po měkém travnatém povrchu.

„Všiml jsem si, že pozoruješ dům, chlapče. Máme se obávat něčeho z tvé strany?" viděl jak kluk ztuhl.

„Nikoliv, vaše hraběcí milosti. Nalezl jsem nové pasti, chcete-li zažít dobrodružství, můžete jít se mnou. Vidím, že dnes, jste i ozbrojen," kývla směrem k jeho kordu. Všimla si i pistole, pravděpodobně má někde dýku, stejně tak jako ona.

Arthura, celkem překvapilo, že nevzplál tak rychle jako v Londýně, ale také si byl jist skrytou výhrůžku v pozvání na chycení pytláka.

„Rád se zúčastním číhané, alespoň nebudeš v nevýhodě, pokud nebude pytlák sám," zahlédl v umouněné tváři skryté pod kloboukem úšklebek. Nebyl si jistý, zda se nežene do pasti sám. Ten hoch mu přijde podivný.

„Nuže pane, času není nazbyt, následujte mně."

Alice si nerozuměla, co jí to popadlo? Co když jí pozná. Ta jeho kousavá poznámka, že chce krást v domě, ta jí k tomu dohnala. Určitě! Přece nestojí o to, ho více poznat. Proplétala se lesem a houštím mistrně, obdivovala, že jí je stále v patách, pak zvolnila krok a začala šplhat do koruny dubu. Arthur, sice trochu nemotorněji se k ní přidal, chtěl se na zeptat, ale gestem zarazila jakoukoliv řeč. Bavila se jeho nepohodlím, co na něm bylo vidět.

Nečekali však už dlouho, lapka si přišel pro svou kořist, opatrně se spustila dolů a obešla muže z jiné strany:

„Ty nevíš, že lesní pych se tvrdě trestá?"

Hromotluk se usmál:

„Co pak to tu máme za štěně, co se snaží kousnout starého psa?"

Alici se ta slova nelíbila, bylo v nich něco víc, jakási nenávist. Zaslechla to právě včas a uhnula.

Číhali na ní dva.

Ten druhý byl menší a měl tasený kord.

Usmála se:

„Takže taneční průprava? Jak jste to řekl pane, se starými psi?"

Muži se nedali pobízet a zbraně se zaklesli. Uhýbala a kryla se, skoro každý její výpad uštědřil lumpům krvavou šmouhu, ale jejich zuřivost byla vskutku veliká. Po očku hledala hraběte, nezdálo se, že by to měl být zbabělec, co vzal do zaječích. Při jednom bouřlivém výpadu, kdy jí protivník svou zbraní prořízl kabátec i košili, se vedle ní vynořil a vykryl ránu, která by mohla být smrtelná. Věděla, že ostří prošlo i její kůží, tím se však bude zaobírat později.

Díky pomoci hraběte, boj skončil a pytláci byli svázáni a odvedeni k šafáři. Už se chystala zmizet, potřebovala se ošetřit, když k ní přostoupil Arthur:

„Kdo jsi chlapče, že ti kladou úklady a lákají do pastí?"

Křivě se usmála:

„Jen chlapec, co prochází lesem."

Neslyšně se otočila a mířila domů. Její rána, začíná krvácet více. Přitiskla si dlaň k místu, co nejrychleji mířila k domku, ukrytému v lesích.

Arthur nerozuměl pocitu, že musí toho hocha chránit. Když se k němu bez uctivého rozloučení obrátil zády a mizel v lese, rozhodl se, že tentokrát mu to neprojde. Mladý proutek se musí ohýbat!

Naučí ho jak se mluví s hrabětem!

Říkal si s jistou dávkou arogance, jen aby sám sebe přesvědčil, že nemá o toho kluka strach. Zahlédl, že si celou dobu držel ruku pod žebry v roztrženém kabátci. Vydal se za ním, musel přidat do kroku, Aleck, se mu pomalu ztrácel v houštinách.

- Edit. 18 -