Cestování dostavníkem v převlečení, bylo o tolik snazší.
Alice, tedy, Aleck Wood, jak si nyní říkala, jel na střeše. Byla ráda, že je zima letos mírná a ona nezmírá zimou. Její mužské oblečení, nebylo zrovna z těch nejteplejších. Nikdo neměl potřebu s ní zavést hovor, nikdo jí neokukoval. Po úmorných, pěti hodinách dojely k první zastávce.
„Krčma u Medvěda," hlásal oprýskaný štít. Jen na chvilku zauvažovala, že zůstane čekat venku, ale bylo by to podezřelé. Vešla do tmavé, teplé, kouřem prosycené místnosti a objednala si teplé víno a talíř polévky. Musí šetřit, peněz má poskrovnu. Přes všechno jí překvapovalo jak opět vše prošlo bez obtíží.

Konečně dorazila na místo určení. Do malé vesničky na kraji lesů. Lesů, kterým říká domov. Co nejnenápadněji se ztratila od dostavníku, prošla tak i nikým nepozorována vesnicí.

Tma v lese, která byla ještě temnější, než mimo jeho krov korun, ji neděsila. Znala svůj cíl. Opuštěný domek po stařence Kotrbaté.

Byla to bába kořenářka a trochu i podivínka. Nikdy z ní neměla strach, učila se od ní a hodně jí pomáhala. Také věděla, že její domek v lese, najde jen málokdo.

Tam bude nyní žít. Bude jejím vnukem. Zásoby potravin má na týden, bude si muset nalézt zaměstnání. Je sice dost pružná, ale zas není tak silná, nebude to snadné, ale ona něco vymyslí.

///

„Marine, co to říkáš! Jak unesl, co výkřik, taková hrůza!"

Londýnským domem se nesly výkřiky. Baronka Rotswoodová omdlévala, sestra a komorná horoucně plakaly, nad unesenou slečnou Alicí. Vyšetřovatelé se komorné dokola vyptávali co se vlastně stalo, ta plakala, že se jen zdržela s květinářkou, měla se slečnou sejít na konci té oné uličky. Zaslechla výkřik, ale slečnu už nenašla, pouze její střevíc a kus krajky. Nalezené stopy pověděly, že tam byli jezdci na koních a někdo tam i upadl.

Po baronetě nebylo však vidu ani slechu. Žádní svědci se nepřihlásili. Rodinu zasáhl smutek.
Smutek dopadl i na slečnu Beatrici. Arthur, vynaložil nemalé prostředky na pátrače, ale také nic nenašli.

Dny plynuly a pomalu končila zima. Rotswoodovi se vraceli zpět na své sídlo. Baronka zestárla stejně jako baron.

Elizabeth si vyčítala, že jí nutila k dvoření se hraběti. Proto jistě chtěla jít na večerní procházku, aby si srovnala myšlenky, jako vždy na jejich panství.

Barona trápilo, že nepřichází list s žádostí o výkupné, že se nikomu nepodařilo nic nalézt.

Na panství ležel jak těžký háv smutek, ale muselo fungovat dál.
Správce podal baronovi účty, hajný mu sdělil, že našel nového pomocníka, že mu to jde skvěle u výcviku psů. Je to prý takový drobek, ale že nikdy neměl lepšího pomocníka, dopadl nejednoho pytláka:

„Je to takový málomluvný hoch, snad vnuk po kořenářce, nebo něco tak. Chodí lesem, jakoby jím proplouval. Psi, ho milují, pane barone. Snad aby ho potěšili. Je velice dobrý i ve střelbě a viděl jsem, že je vzdělaný v šermu. Chcete se s ním seznámit?"

Baron nechtěl, svému hlavnímu hajnému plně důvěřoval. Pokud je spokojený s prací svého pomocníka, je to správné.

Aleck Wood, chlapec procházející lesem, tak jí teď říkali. Byla to čistá náhoda, když se chystala do vsi, sehnat si práci, načapala pytláky. Pořádně je zpráskala a dotáhla je na jejich vlastních koních k šafáři. Ten, ocenil chlapcovu zásluhu a přijal ho do svých služeb. Když zjistil, jaký mají k ní vztah psi, tak jí předal i jejich výcvik. Byla spokojená, dál bydlela v domku staré kořenářky, za domem si vytvořila i několik záhonků na bylinky a nějakou tu kořenovou zeleninu.

Znala svého otce, nepotřebuje znát tváře svých sloužících, pokud jejich nadřízení s nimi nemají problémy. I tak, bude muset být nesmírně opatrná, ještě více než doposud.
Měla by si ostříhat vlasy, ale z nějakého sentimentálního popudu nemohla.

///

Hon na lišku přišel brzo. Držela se v po vzdálí. Honců bylo rozhodně méně, než jiná jara. Zato zahlédla muže, který její rozhodnutí zmizet ze světla, urychlil. Hrabě, Arthur z Loxli.

Co tu jen chce? Vždyť nejsou nijak spřízněni, ani přátelé? Tím se zaobírala pod čapkou Alecka.

Arthur z Loxli, přijal pozvání na hon na lišku od barona Rotswooda. Po záhadném zmizení jeho dcery v předvečer, kdy chtěl požádat o možnost se jí dvořit, navázali přátelský vztah s tímto morousem. Zjistil, že svou dceru velice postrádá. Nerozuměl, proč se z ní stala tolik vylekaná dívka.

Její sestra byla naprosto jiná. Věděla co chce a kam míří. Neměla takový talent v hře na piáno, zato jí nečinilo obtíže, mluvit s muži nebo tančit. Ač o tři roky mladší, měla víc žensky zaoblenou postavu, Arthura však nechávala naprosto chladným, přesně jako ostatní slečny Londýnské společnosti.

Tesie, také truchlila po sestře, ale mládí osuší slzičky rychleji.

Jeho sestra, Beatrice, hodně pomáhala baronce Rotswoodové. Dodávala jí vitalitu, jakou jí poskytla v jejich zahradách Alice.

Dnes tu sedí v sedle, jen napůl ucha poslouchá chvalozpěv na mladíka, co cvičí psi. Jen jedním pohledem zjistil, že celá psí smečka chlapci leží u nohou v naprostém klidu. Jakoby byli v transu. Došlo mu to, když si uvědomil, že neslyší běžné poštěkávání, jaké je před honem běžné. V tom mu to došlo, toho kluka přece zná! To je ten malý nezdvořák s nímž se srazil v Londýně. Ten co upadl do jediné kaluže široko daleko.

I zde měl připnutý kord. Chlapec mu nevěnoval jediný pohled, ostražitě sledoval šafáře a barona. Ve chvíli, kdy dali znamení, promluvil na psi a ti vyběhli s štěkotem, tak jak měli. Chlapec mu zmizel v lese, vypadalo to, že jej les pohltil.

///

Liška byla ulovena, večeře byla vynikající, whisky lahodná, ale spánek nepřicházel. Noc byla jasná. Něco ho táhlo ven, hlavou se mu honily myšlenky o tom klukovi, kterého psi tolik milovali, co jen mu na něm nesedělo? Možná, kdy by jej nikdy nepotkal v Londýně.

Oblékl se a vyrazil k domku šafáře. Někde musel minout odbočku, protože se dostal k lesnímu jezírku.

Na druhé straně se koupala dívka, černé, mokré vlasy jí sahaly až na zadek.
V měsíčním světle se leskly jako stříbro a pleť měla jak z porcelánu. Ponořila se do vody. Dlouho nikde nebyla vidět až vyplavala o značný kus dál. Byla úchvatná. Přes měsíc přeběhl stín a ona zmizela.

Lesní víla.

Asi se zbláznil, vrátil se zpět po svých stopách a našel odbočku co minul. Šafář ještě nespal, dokonce pokuřoval před domkem.

„Smím se k vám přidat?" zeptal se tlumeně Arthur.

„Jistě milosti, pokud nepohrdnete mou dřevěnou lavicí." naznačil muž poklonu, ale nevstal.

Hrabě se posadil k muži a začal nacpávat svou dýmku:

„Máte zajímavého pomocníka, už spí?" Zeptal se jen tak jako by nic.

„Aleck? Nevím. Nebydlí v mém domě. Bydlí v lese. Říkáme mu, chlapec co prochází lesem. Dá se říci, že byl mohl být jeho součástí. Je to velice klidný hoch a moc toho nenamluví."

Arthur pobafal z dýmky:

„Fascinovalo mě, jak se k němu mají psi. To jsem nikdy neviděl."

Šafář pokýval hlavou:

„Ano, působí zvláštně na zvířata. Jakoby jej chtěla potěšit. Slečna Alice, když byla malinká holčička uměla ochočit také plno zvířat, ale po té co spadla z poníka se jim začala vyhýbat."

Tak slečna Alice spadla z poníka, uměla to se zvířaty a začala se jich stranit. Zajímavé.
„Máte v lese víly?" zeptal se s humorem v hlase šafáře. Doufal, že to bude jednou veselá historka pro přátele z Londýna.

Šafář mu úsměv opětoval:

„No je tu taková pověra, že ten, kdo v lesním jezírku spatří ženu, že se s ní do roka ožení. Proto se zdejšímu jezírku chlapci vyhýbají. Copak viděl jste tam nějakou dívku?"

Arthur jen zamručel, rozloučil se a zapadl zpět do svého pokoje s novou dávkou informací, které mu vrněly v mozkových závitech.

///

Alici bušilo srdce jak zvon. Šla si zaplavat. Voda je ještě ledová, ale ona byla zvyklá. Naučila se mít ráda ledovou vodu, naučila se i plavat a potápět. Nebylo to tak obtížné, pokud nemusela plavat v šatech.

Užívala si měsíčního svitu, když spatřila na druhém břehu postavu. Byla to nezaměnitelná postava, byl to určitě hrabě z Loxli. Jeho světlé, lehce přerostlé vlasy svítili v úplňku jak svatozář.
Naštěstí jí zachránil mráček, v tu chvíli se potopila a schovala se pod převisem. Bylo vidět, že jí hledá, po době, kdy jí nespatřil odešel. Rychle se osušila, oblékla a vydala se směrem kam odešel, potřebovala zjistit, co vlastně viděl.

- Edit. 18 -