Alice se sice stihla obléknout do košile, ale vlasy měla rozpuštěné a nohy nahé. Zatlačila se co nejvíce k zadní stěně ve chvíli, kdy slyšela klapnout špatně dovřenou petlici. Viděla jak celá tvář hraběte z Loxli, ztuhla.

„Myslím pane, že by jste přece jen měl počkat venku."

Dívala se odbojně na Arthura. Opatrně se natáhla po dýce. Hrabě se nehnul. Jen široce otevřenýma očima sjížděl její tělo, chraplavě se ozvalo:

„Moje lesní víla se převléká za kluka. Ještě k tomu, je to dost nebezpečná víla," kývl ke zbrani, kterou nyní svírala. Vycouval z domku a posadil se na lavici u dveří a zvolal: „Alecku, nebo kdo jsi, nemysli si, že odejdu bez vysvětlení!"

Alici tepalo ve spáncích. Vůbec nevěděla jak z této kaše ven. Pomalu se oblékala, spodky, stáhnout prsa plátnem, košile, kalhoty, kabátec. Vlasy pod šátek a klobouk. Kdyby nebyla marnivá a ustřihla je, nikdy by ho v jezeře nezaujala.
Pro jistotu si připásala kord. Dýku schovala do vysoké boty. Velice opatrně vyšla ze dveří, podívala se na muže sedícího na zápraží:

„Excelence, čím mohu pomoci?"

Arthur se chvěl nelogickým hněvem:

„Co to tu zkoušíš! Co, nebo kdo jsi zač? Nezkoušej na mě nějaké lži, to že nejsi chlapec, jsem zřetelně viděl před chvílí!" vyštěkl na Alici.

Ta raději kus poodešla, Arthurovi se zdálo, že moc daleko, tak si ji za zápěstí přitáhl blíž:

„Nezkoušej na mě útočit!" zlobně zašeptal. Alice pokrčila rameny a uvolnila se, podívala se na ruku, za kterou jí stále držel. Hned jí pustil.

„Co potřebujete vědět, excelence?" zeptala se z pod klobouku.

Viděla, že se Arthur ovládá z posledních sil. Ještě po této kousavé otázce, bylo skoro jisté, že přijde nějaká kolize.

„Alecku Woode, nebo lesní vílo, chci vědět oč tu jde. Není běžné, aby se dívka oháněla kordem a chodila v noci lesem, natož aby bojovala s pytláky! Proboha, vždyť tě zranili i před mýma očima!" Arthur se posadil zpět na lavičku. Výchova džentlmenu mu právě velice ztěžovala situaci.

„Jsem jen někdo, kdo potřebuje les. Les, zas potřebuje mně. Tento já miluji a znám od dětství. Jako žena, bych zde být nemohla. Proto jsem Aleck Wood. Jsem tak spokojená, pane. Stačí vám toto, jako vysvětlení?" S pozvednutým obočím doufala, že, ano. Protože víc prozradit nechtěla.

„Hrabě, potřebujete dovést zpět k panskému domu?"

Arthur zvedl hlavu:

„Jsi samá modřina, máš tak bílou pleť, jako by jsi byla z porcelánu. Neměl bych tě tu nechávat samotnou. Měl bych tě odvést na panský dvorec a zavřít tě tam!"

Alice se jen ušklíbla:

„Komu by to prospělo, jeho hraběcí excelence? Nechte být Alecka Wooda. Zapomeňte, že se chodím koupat do jezera, berte mě jako tu lesní vílu. Lesní víly, ty jen projdou lesem a nezůstane po nich nic. Možná jen obláček páry nad vodou," dívala se na Arthura, ten zvedl hlavu, prudce se postavil a z hlavy jí strhl klobouk i šátek. Tento nečekaný útok jí vykolejil, nestihla se ani bránit a svíral jí pevně v objetí.

Z blízka jí dýchal do tváře:

„ Alecku Woode, obviňuji vás, že jste mě okouzlila. Protože, po tom zmizení, které jste sehrála Alice, mi dlouho trvalo, pochopit, co se stalo. Ano, potřeboval jsem asi koupel v tom ledovém jezeře aby mi to došlo!"

Arthur cítil, jak dívka ztuhla. Nečekal, tak zákeřný útok. Možná i tím, že jí stále vnímal trochu jako muže a ti si toto nedělají. Když byl skloněný a rozháněl andělíčky kolem své hlavy, mizela mu v lese. Tentokrát jí nenalezl.

///

Pryč, musím utéci. Rychle, poznal mě. Nedovolím mu, aby mě přivedl zpět. Nemůžu přinést rodině takovou ostudu!

Byly myšlenky, co jí hučely v hlavě s každým úderem srdce.

Ten kopanec do rozkroku, co mu uštědřila byla jediná spása. Kdyby byl ozbrojen, určitě by jej vyzvala na souboj, ale v situaci, ve které byla, neměla šanci. Noc přečká pod vyvráceným stromem. Pak bude číhat u chalupy. Jakmile bude vzduch čistý, převlékne se za dívku a bude shánět službu ve vsi. Věděla, že v hostinci, práci určitě sežene. Tam jí snad hledat nebude.

///

Ráno měl Arthur báječnou náladu. Nalezl dívku, která mu vyhlásila válku, když se mu svezla k nohám. Dívku co tančí jak vánek a bojuje jak lev. Dívku, která mu učarovala hrou na klavír.
Tu, co pomohla získat jistotu v sebe sama, jeho sestřičce.

Jenže mu utekla.

Podle toho co mu řekla, neuteče daleko. Potřebuje les, les potřebuje jí. Psi jí milují, nejspíše ne jen ti. Jeho lesní víla. Byl tak hloupý, nevybrala si ani příliš odlišné jméno Alice, Aleck. Rotswoodová. Wood. Nikdo se přece nezabývá jmény lidí pracujících pro šafáře, ani on.

„Arthure, brachu, co tak dobrá nálada?" ozval se jeho přítel.

„Roberte, příteli, pojď povyprávíš mi o tom Alím. Vzbudil jsi mou zvědavost už u nás na Loxli."

Robert si sedl s budoucím švagrem, v hudebním salónku domu Rotswoodovích:

„Nevím už kolik bylo mě, ale tomu klukovi mohlo být tak kolem sedmi, osmi let. Přinesl list od nějakého šlechtice, který se za něj zaručil. Vždy měl velice obyčejný oděv. Pokaždé nám zmizel v lesích," Arthur již určitě věděl, že to byla Alice. Jen nevěděl, kdy se k tomu rozhodla. To bude muset teprve vypátrat. Po obědě se vyptal jejího otce, zda je nějaká krčma ve vsi, ten přitakal:

„Copak hrabě, nechutná vám zdejší víno? Nebo kuchařka špatně vaří?" musel se usmát nad důvody, které baron navrhuje.

„Samozřejmě, že nikoliv barone Rotswoode. Nějak jsem měl vždy čich na záhady. No a jedna taková se přede mnou právě začíná otevírat víc a víc. Začalo to dnem, kdy mi před tanečním sálem, jedna jezinka vyhlásila válku."

Baron se taktéž usmál:

„Jak myslíte hrabě. Některé hádanky, nelze vyřešit nikdy. Se svou drahou chotí jsem již dvacátým rokem, nikdy nepochopím, jakým směrem se ubírají její myšlenky!" zasmáli se, rozloučili se, Arthur, se vydal na koni do vsi.

Zapadl do krčmy, objednal si pivo a jídlo. Platil dobře, když tam seděl už déle, začal vést rozhovor s krčmářem:

„Víte, kdysi jsem znal jednoho chlapce, Alí, jsme mu říkali, kousek odtud, jsme chodili do šermířské školy. Neříká vám to něco?"

Krčmář jen kroutil hlavou. Jeho otázku však zaslech tak dvacetiletý hromotluk:

„Pane? Alího, toho kluzkýho sráče, znám."

Arthur, objednal další pití pro muže.

„Tedy znal jsem ho, ještě jako kluk. Chodili jsme spolu do té školy. Byl to takový prcek, jednou mě zpráskal a ještě mi ho dal sám Lord za příklad. Honil jsem ho až k lesu Rotswoodovích. Měl jsem sebou psa, když jsem mu poručil ať na něj zaútočí, tak se můj pes obrátil proti mně. Ten slizkej had, ho musel odvolat a odvedl si mého psa! Bylo to naposled co jsme ho viděli. Byl to nějaký zakrslík, skoro nerostl," dokončil s typicky těžkým jazykem opilce.

Arthur muži poděkoval. Takže už jako dítě, ovládala psy. Co to v ní jenom je?

Když se Arthur vrátil ke společnosti, měl mnoho cenných informací. Zjistil, jak došlo k pádu z poníka.

- Edit. 18 -