Výhled
Ráno jsem se probudila celá rozbolavělá. Důvodem nebylo jenom namožení svalů, ale především nepohodlný povrch, na kterém jsem spala. Tato nora byla totiž méně vystlaná mechem a země byla plná kamenů. Rodiče kupodivu nejevili žádné známky nevyspání a čile mě vystrkovali z nory.
Okolí nory bylo úplně jiné než na jaké jsem zvyklá. Bylo mnohem více kamenité. Všude okolo se nacházely vysoké skály a já si je jen s údivem prohlížela.
Rodiče na mě zavolali a oznámili mi, že se podíváme na vrchol hory, která k nám byla nejblíže.
Cesta byla dlouhá a namáhavá. Slunce nemilosrdně pražilo a kamínky mě pálily do tlapek. Chodili jsme po tenkých horských stezkách a na jednom místě šli po takové cestičce, kde z jedné strany byla skalní stěna a z druhé strmý sráz. Na tom místě jsme museli jít po jednom, abychom se vešli. Naštěstí ten úsek brzy skončil a my mohli zase v poklidu vedle sebe.
Konečně jsme došli na konec naší cesty. Vyšplhali jsme se na plošinu na vrcholu hory a otevřel se před námi úžasný pohled. Sluníčko osvětlovalo zelesněnou plochu pod námi a světlo se odráželo od okolních skal. Vítr si pohrával se stébly trávy u našich nohou a příjemně nám čechral kožíšky. Cítila jsem se úžasně. Místo na mě působilo svou magickou atmosférou a já od té nádhery nemohla spustit zrak.
Hlavu jsem měla prázdnou, úplně bez myšlenek. Teprve po několika minutách mi hlavou proběhla první myšlenka: „Za tu námahu to stálo.”
A pak se myšlenky jen hrnuly. Snažila jsem se zapamatovat si každý detail toho výjevu. Prohlížela jsem si každý strom, každou skálu. Na jazyk se mi drali tisíce otázek, ale nechtěla jsem porušit to kouzelné ticho.
Seděli jsme tam ještě dlouho. Po nějaké době jsem se odhodlala zeptat se na nějaké otázky. Čím víc odpovědí jsem dostávala, tím víc otázek se mi kupilo v hlavě. Pomalu začínalo být jasné, že budeme muset toto místo opustit. Snažila jsem se rodiče přesvědčit abychom mohli ještě chvilku zůstat, ale dostalo se mi pouze vysvětlení, že musíme být do tmy doma. Ještě chvilku jsem rodiče přemnlouvala, ale nakonec jsem přece jenom s těžkým srdcem opouštěla tuto plošinu a následovala rodiče na cestu dolů.
Cesta zpátky nebyla o nic snažší než cesta nahoru, ba dokonce byla ještě namáhavější. Kamínky mi podkluzovali pod nohama a já několikrát málem spadla. O tichém pohybu, na který moji rodiče tak dbali, nemohla být ani řeč. Rodiče se mi několikrát snažili poradit, ale žádná jejich rada mi nepomohla. Dál jsem jenom sjížděla po kamínkách.
Nejhorší část ale měla teprve přijít. Došli jsme totiž k té úzké části. Ještě víc než předtím jsem se soustředila na to, kam pokládám tlapky, ale nebylo mi to nic platné. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, tak mi tlapky stále podkluzovaly. Najednou mi podjel kamínek pod zadní tlapkou, zrovna když jsem dělala krok dopředu. Silně jsem zakolísala a naklonila se nad propast. Projela mnou obrovská hrůza, spadnout o pět centimetrů dál, tak jsem mrtvá. Slyšela jsem jak rodiče vykřikli, ale já se soustředila na kamínky padající z útesu, mohla jsem být mezi nima. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala tu nekonečnou hloubku pode mnou. Snažila jsem se postavit, ale zadní tlapky mi podkluzovaly a přední bezmocně visely přes okraj. Cítila jsem jak zklouzávám dolů a moje zběsilé snažení tomu jen napomáhalo. Najednou jsem ucítila jak mi někdo podepřel bříško čumákem. Znovu jsem se pokusila postavit a konečně se mi to povedlo. Když jsem byla opět v bezpečí, všema čtyřma nožkama na zemi, jsem zjistila, že můj zachránce byl tatínek, který šel hned za mnou. Naštěstí už zbývalo pouhých pár metrů k místu, kde se cesta opět rozšiřuje.
Jakmile jsme se zase dostali na širší stezku tak se ke mě mamka přihrnula jako valká voda a začala mě starostivě olizovat, jakoby se chtěla zjistit, že se mi opravdu nic nestalo. Pod jemnými dotyky jejího jazýčku jsem se uvolnila a po pár minutách jsem se konečně přestala klepat.
Zbytek cesty proběhl relativně v klidu. Rodiče mi oznámili, že od teď budeme víc cvičit rovnováhu a správnou chůzi. Ta zpráva mě zrovna dvakrát nepotěšila - cvičení chůze mě nikdy nebavilo. Celí utahaní jsme dorazili do našeho dočasného domova.
Tadá! Nová kapitola! Omlouvám se, že to tak trvalo. Jako takovou kompenzaci má tahle kapitola 691 slov. Potlesk for me XD!
Tenebris
TajfunTesi
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top