Když jsem vylezla z otvoru ven, oslepilo mě slunce. Přivřevla jsem oči a snažila jsem se rozkoukat. Konečně se mi to povedlo a přede mnou se otevřel svět. Nadšeně jsem se kolem sebe rozhlížela. Je tak obrovský, plný barev, tvarů, zvuků a pachů! O něčem takovém se mi ani nesnilo. Už jsem se chtěla rozběhnout a všechno prozkoumat, když jsem si vzpomněla na rodiče. Stáli vedle mě a sledovali mou reakci vřelým pohledem.

Tatínek promluvil jako první „Tak se trochu proběhneme, ne? ” vyzval mě a začal běžet z kopce dolů. Radostně jsem ho následovala a maminka utíkala za mnou.

Je to tak úžasný pocit volně běžet a nechat vítr ovívat mou tvář. Kolem bylo tolik neznámých věcí! A já nezastavovala, nechala jsem všechny ty tvary splynout a vnímala jsem jen cestu. Cítila jsem se naprosto úžasně.

Kopec však skončil příliš brzy a tak jsem za chvíli musela zastavit vedle tatínka. V té rychlosti to ale nebylo tak snadné jak to vypadalo. Běžela jsem a nemohla zastavit. Přede mnou se objevil strom a já se mu jen tak tak vyhnula a konečně zastavila vedle něho. Najednou jsem vše opět vnímala a svět mi přišel ještě větší. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidni mé divoce tlukoucí srdce. Rodiče přišli blíže a tatínek se rozhodl, že to on mě jako první zasvětí do tajů nového světa.

„Tak tohle je les.” prozradil mi.

Byl tak nádherný! Slyšela jsem štěbetání ptáčků, vnímala ve své srsti vítr, cítila vůni jehličí a viděla stromy. Prostě nádhera! Už jsem dýchala opět klidně a mohla si tak prohlédnout okolí.

Vítr si pohrával s korunami stromů a na zemi se vytvářely obrazce ze stínů. Byla jsem tím naprosto uchvácena. Skočila jsem na první světlé místo a to se rázem přesunulo. Pokaždé, když jsem k němu došla, tak znovu zafoukal vítr a světlo se přesunulo.

Z hry mě vytrhl maminčina hlas: „Týnko tak už pojď.”

  Otočila jsem se na rodiče.
„A co budeme dělat?” zeptala jsem se.

„Provedeme tě lesem.” odpověděl mi tatínek „A budeme tě učit všemožné věci.”

Tak jsme vyrazili. Šli jsme jen kousek od naší nory, přesto výlet zabral skoro celý den. Šli jsme podél rokle až k louce. Pořád jsme, ale viděli kopec na kterém se nacházela naše nora.

„Říká se mu Malinový kopec, ale nikomu cizímu to neříkej.” nakázala mi maminka.

  Malinový kopec, to si zapamatuju.
„A proč se mu říká Malinový?”

„Protože tam v létě zrají maliny, které jsou moc dobré. Je tam největší maliní v celém lese.” odpověděla mi maminka.

„A kromě toho, že jsou dobré, také výborně skrývají naši noru.” dodal tatínek.

To byla pravda. Vchod do naší nory nebyl vůbec vidět. Představovala jsem si jak to musí vypadat se zralými malinami. Náhle mi něco přišlo na mysl.

„Mami, co je to léto?”

Maminka chvíli přemýšlela a pak odpověděla: „Příroda se mění, na jaře, to je teď, všechno kvete. Pak je léto tam zraje většina ovoce a je velké teplo. Následuje podzim v něm dozrávají některé druhy ovoce, padá listí a ochlazuje se. Jako poslední je zima. Je chladno, padá sníh - taková velká bílá a studená peřina, země spí. A pak je zase jaro. A celýmu koloběhu se říká rok a jednotlivím částem roční období.” zakončila maminka.

Procházka příjemně utíkala a já se učila spoustu zajímavých věcí. Pomalu jsem začínala být unavená. Rodiče si toho všimli.

„Chceš se vrátit?” navrhla maminka.

„Né!” okamžitě jsem protestovala, ale vzápětí moje slova popřelo dlouhé zazívání.

„Neboj pokud bude hezky budeme chodit ven každý den.” uklidnil mě tatínek.

„A co v noci? Půjdeme ven někdy i v noci?” zeptala jsem se zvědavě.

„Jednou určitě.” ujišťovala mě maminka. Znova jsem si zívla a poslušně jsem následovala rodiče, kteří už kráčeli k domovu.

Když jsme došli k noře, tak nám tatínek oznámil: „Já jdu na lov. Vy si zatím odpočiňte.”

Rozloučili jsme se a s maminkou jsem vešla do nory. Přišla mi najednou strašně malá. Rozhodla jsem se tím nezabývat, unaveně jsem se stočila do klubíčka a téměř okamžitě jsem usnula.

  Po probuzení jsem zjistila, že už je noc a rodiče spí. Protáhla jsem se a posadila se. V tu ránu byli oba vzhůru. Když zjistili, že nehrozí žádné nebezpečí, uklidnili se a sedli si ke mě.

„Tak jak sis užila výlet?” otázala se maminka.

„Byl úžasný! Hrozně moc se těším na zítřek.” zněla moje odpověď. Náhle se ozvalo táhlé zavytí.

 
Tak další kapitola je na světě, co na ní říkáte?
TajfunTesi