S maminkou jsme na tatínka čekaly v noře. Mamka znepokojeně švihala ocasem a každou chvíli se ohlížela k vchodu do nory. Já Lence důvěřovala, takže nebyl důvod abych byla nervózní. Ale i tak jsem napjatě očekávala tatínkův příchod.
  Seděly jsme mlčky a každá přemýšlela o něčem jiném. Maminka nejspíš uvažovala, kde je tatínek. Já spíš myslela na Lenku.
  Pořád jsem měla pocit, že se nevidíme naposledy. Lenka rozhodně změnila můj pohled na vlky. Do teď jsem je měla za hrozbu, za lovce ve stínu, ale teď mi přišlo, že mohou být v pohodě. Můj vnitřní hlas mi pořád opakoval, že Lenka je teprve vlče. Ale  já jsem taky ještě malá! A snad poprvé jsem za to byla ráda.
Náhle se maminka napřímila, chvíli poslouchala a nakonec se vydala k otvoru. V tu chvíli se v něm objevil tatínek.
„Díky bohu, že jsi v pořádku, ” zaradovala se maminka „tak co, jak to dopadlo?”
„Všechno proběhlo v pořádku, ” pravil tatínek „s malou Lenkou jsme podle stop našli její smečku, která už ji hledala. Postavil jsem ji na zem a ona kulhavě doběhla rodiče. Její matka mi poděkovala a Bernand mi pokynul hlavou. Už jsem se chtěl otočit, když mě doběhla Lenka. Poděkovala mi a mám tě pozdravovat, Týnko.”
  Po tom, co tatínek domluvil, bylo chvíli ticho. Živě jsem si to představovala. Vážně vlci nejsou tak zlí, jak jsem si myslela.
„Týnko,” oslovila mě maminka „prosím tě, chci aby jsi jen kvůli tomuto nepřestala mít z vlků respekt. Sice obyčejně na nás neútočí, ale to neznamená, že se to nikdy nemůže stát. Prostě se pořád měj na pozoru.”
„Jasně mami.” ujistila jsem ji, ale můj pocit důvěry ve vlky přetvával.
„Zítra si vynahradíme ten lov, ” slíbil mi tatínek „což mi připomíná, že bych na něj měl jít.”
  Celou tu dobu jsem na jídlo ani nepomyslela, ale když ho tatínek zmínil, tak se můj žaludek hlasitě ozval.
„A koukám, že bych sebou měl hodit.” prohlásil tatínek se smíchem, rozloučil se s námi a vyrazil.
 
Tak tu je opět nová kapitola. Tentokrát trochu kratší, ale snad to nevadí.
TajfunTesi