Uběhlo několik dní, ve kterých jsem se naučila mnoho nového. Zdokonalila jsem se v orientaci v přírodě a les v okolí včetně dvou rezervních nor, kam se můžeme uchýlit v případě nebezpečí, znám nazpaměť. Poznala jsem zvířata a rostliny, co tam žijí a rostou. Seznámila jsem se se stopami spousty zvířat. Každý den bylo tepleji než ten předchozí a objevovalo se víc květů.

Kromě nočního vytí nebylo po vlcích ani památky. Strach mě opouštěl pomalu, ale jistě a teď si na možné nebezpečí vzpomenu jen když v noci slyším vytí. Na to jsem si pořád nezvykla. Pokaždé se s trhnutím probudím. Rodiče mi říkali, že je to dobře a pomůže mi to až budeme spát venku.

Ráno jsem se probudila a protáhla. Slunce pomalu vycházelo a já nadšeně poskakovala kolem rodičů. Dnes poprvé uvidím lov! Hrozně jsem se těšila. Sice jsme měla jen rodiče z povzdálí sledovat, ale i to je vzrušující.

S rodiči jsme vyšli z nory a já šťastně seběhla dolů. Mamka i taťka mě následovali. Společně jsme se proháněli lesem. Od té doby, co jsem poprvé vyšla z nory, jsem značně zesílila. Uběhla jsem toho dvakrát tolik co předtím. Navíc můj běh už nebyl neohrabaný a hlučný, ale tichý a pravidelný. Uháněla jsem s větrem o závod. U velkého dubu s mohutnými kořeny jsem zastavila. Tenhle dub byl jedním z mích orientačních bodů. Díky své majestátnosti a kořenům pokrývající většinu země kolem něho byl nepřehlédnutelný.

„Tak Týnko, doveď nás na louku, kde budeme lovit." vyzval mě tatínek.
Rodiče mě takto zkoušeli často. Podívala jsem se na vycházející slunce přímo přede mnou, abych si ověřila kde jsme a vydala se od dubu na pravo. Po chvíli jsme došli k malé studánce a já věděla, že se louka nachází nedaleko. A opravdu. Po pár minutách jsme došli na její okraj.

„Výborně Týnko." pochválil mě tatínek a maminka mě obdařila svým krásným úsměvem.

„Tak teď se schovej támhle do křoví, ať nejsi vidět." řekl tatínek a já poslušně zamířila tím směrem a rodiče se vydali doprostřed tohoto volného prostoru.

Když jsem tam došla, tak jsem něco ze křoví uslyšela. Vystrašeně jsem uskočila. Po chvíli jsem se osmělila a odhrnula pár větviček. V křoví se krčil malý tvor. Vypadal jako já, byl i stejně velký, ale srst měl šedivou. Ozvalo se zavrčení a opět jsem couvla. Ten divný tvor si zřejmě uvědomil, že mu nehrozí nebezpečí a jen se na mě ustrašeně díval.

„Ahoj, " řekla jsem nejistě „kdo jsi?"

„Jsem Lenka, dcera Ady a Bernanda." odpověděla mi.

„Ty jsi vlk?" zeptala jsem se. Popis, který mi řekli rodiče by odpovídal a nic jiného mě nenapadalo.

„Ano" kníkla ustrašeně.

„A kde jsou ostatní z tvé smečky?" Náhle jsem znejistěla, co když jsou někde blízko s hrozí nám nebezpečí? Napadlo mě to, ale nevěřila jsem tomu. Můj instinkt mi říkal, že Lence můžu věřit. A rodiče říkali, že instinktu mám důvěřovat.

„Nevím," odpověděla „ztratila jsem se. A bolí mě noha."

Opět se na mě dlouze podívala a můj pocit důvěry přerost v jistotu.

„Zavolám rodiče, pomůžou ti." ujistila jsem ji.

Když jsem se otočila, abych upozornila rodiče, zjistila jsem, že maminka míří za mnou.

„Co se děje, proč jsi se neschovala?" zeptala se.

„Mami, v tom křoví je vlče! Jmenuje se Lenka a potřebuje pomoc, ztratila se." vysvětlila jsem naléhavě.

Maminka zvážněla a dala znamení tatínkovi, aby přišel k nám.

„Kde je?" zeptala se vážně.

Obrátila jsem se zpět ke křoví a odhrnula těch několik větviček. Lenka se na mě podívala vřelým pohledem, ale když uviděla maminku opět vypadala vystrašeně.

„V pořádku, neboj se, pomůžeme ti." uklidňovala ji maminka „Ty jsi z Bernandovy smečky, že ano?"

„Ano, Bernand je můj otec." odpověděla Lenka a viditelně se uklidnila. Zato mamka začala být lehce nervózní. Najít stracené vlče není žádná sranda, natož pak dceru vůdce smečky. Tatínek nás dohonil a maminka ho odvedla kousek stranou a potichu si šeptali.

„Jak se jmenuješ?" zeptala se Lenka, aby prolomila dlouhé ticho.

„Týnka" odpověděla jsem.

„To máme podobné jména - Lenka a Týnka, " umála se „Ale mě čato říkají Leni, takže to tak nevynikne."

Usmála jsem se nazpět. V tu chvíli k nám přišli rodiče; vypadali ustaraně.

„Tak Lenko vezmu tě za tvojí smečkou." pověděl tatínek. Lenka vypadala velmi vděčně.

„Moc vám děkuji. " vstala a pokusila se vyjít ze křoví, ale kvůli zraněné noze jí to nešlo úplně podle jejích představ.

Vypadala, že jí ta noha optavdu bolí a ke stejnému názoru dospěl nejspíš i tatínek: „Mám tě nést?" navrhl.

Anižby čekal na odpověď tak jí jemně zvedl.
„Děkuji" pověděla Lenka.

„Odejděte do nory a čekejte tam dokud se nevrátím." nakázal mě a mamince tatínek.

„Buď opatrný!" vzkázala mu maminka.

„Ahoj tati, ahoj Lenko." rozloučila jsem se.

„Ahoj Týnko."

Tatínek se otočil a poklusem se vydal do lesa. I když jsme se rozloučily a pravděpodobné se už nikdy neuvidíme, tak jsem měla pocit, že se s Lenkou ještě potkám.

Tak dneska jsem konečně dopsala další kapitolu. Je trochu delší, ale snad to nevadí. Co říkáte na Lenku?
TajfunTesi