Ráno mě maminka probudila jako každý jiný den. O mém snu nepadlo ani slovo. Opět mě bodl osten zklamání. Rodiče si nemyslí, že jsem dost velká na to, aby mi řekli o nebezpečí, co na mě čeká. Jak se tomu tedy mám postavit?
„Týnko, je čas jít.” probral mě ze zamyšlení tatínkův hlas.
„Jasně už jdu” odpověděla jsem a vyběhla z nory jako by se nic nedělo.
„Dneska to tu jenom prozkoumáme a zítra půjdeme na lov, ano?”
„Dobře tati.” řekla jsem a vydala se s rodiči do neznámého lesa.
  Byl podobný tomu, co jsem již znala a přesto byl tak jiný. Jeden z nejvýraznějších rozdílů byl fakt, že zde, narozdíl od lesa kolem naší hlavní nory, převládaly jehličnany.
  Najednou, jsem uviděla neznámou rostlinu. Byly na ní takové zelené bobulky a pár bílých kvítků.
„Tati, co to tady roste?” obrátila jsem se s otázkou na tatínka, který šel vedle mě. Nechtěla jsem se od rodičů příliš vzdalovat, přece jenom to tu neznám a navíc tu pořád je ten sen.
„A helemese, za chvilku začnou zrát jahody,” podíval se na mě a když uviděl můj nechápavý výraz pokračoval „podobně jako maliny jsou to malé sladké plody. Za chvíli zčervenají a my je budeme moci jíst.”
„Vsadím se, že až dorazíme domů, tak bude celý náš kopec pokryt sladkými malinami.” přidala se maminka.
  Radostně jsem zavýskla, na maliny jsem se těšila od té doby co jsem o nich slyšela poprvé.
„Hlavně si musíš dávat pozor, aby jsi nesnědla nic o čem bezpečně nevíš, že se dá jíst. S tatínkem se pokusíme tě naučit, co můžeš jíst a co ne, ale možná si to nezapamatuješ na poprvé, proto je to pravidlo tak  důležité.”
„Neboj se mami, budu si dávat pozor.” slíbila jsem.
  Pokračovali jsme tedy dál. Po chvíli jsme dorazili na malou mýtinku. Stále jsem se držela v těsné blízkosti rodičů, tedy až do té doby než prohlásili, že je čas na odpočinek a ať si prý jdu hrát. Váhavě jsem uposlechla a začala zkoumat okraj paseky. Bylo tu plno malých tvorečků. Některé jsem uměla i pojmenovat. Viděla jsem velkého chrobáka a o kus dál měli mravenci postavené mraveniště. Bylo tam i několik kobylek a spousta dalších, které jsem neznala.
  Přiblížila jsem se k velkému kameni. Zdálo se mi, že na něm něco je, ale nebyla jsem schopná určit o co jde. Pomalu jsem se k tomu plížila nazapomínajíc na opatrnost. Už jsem byla skoro u toho, když se ozvalo výhružné zasyčení. Leknutím jsem nadskočila a vydala ze sebe poplašené zakníknutí. Rodiče byli hned u mě a rychle mě odváděli pryč.
„Co to bylo?”
„Zmije,” ujal se slova tatínek „velice nebezpečný tvor. Její kousnutí je jedovaté. Dávej si na ní pozor!”
„A jak ji poznám?” zaptala jsem se vystrašeně.
„Na zádech má takovou klikatou čáru a často se vyhřívá na kamenech stejně jako jsi před chvílí viděla.”
  Důkladně jsem si nové informace uložila do paměti a začala se oddávat svým myšlenkám. Přemýšlela jsem, jestli právě toto nebylo to nebezpečí, před kterým mě varovala ve snu Lenka. Bylo to nepravděpodobné už jen z toho důvodu, že se to nemělo stát v nejbližší době. Ale co když se Lenka mýlila? Moc jsem tomu nevěřila. Měla jsem neodbytný pocit, že Lenka měla na mysli něco víc nebezpečného, mnohem víc nebezpečného.
„Tak, asi se vrátíme do nory, co na to říkáš?” zeptal se mě tatínek, který si nejspíš vykládal moji zamlklost jako projev únavy.
  Podívala jsem se na slunce, které pomalu začínalo zapadat a nakonec souhlasila.

Tak nová kapitola je tady! Už jste se začínali bát, že jsem umřela, co? Budu se snažit zase psát častěji, ve škole máme už napsané všechny testy, takže budu mít o něco víc času. Jinak jak se vám tato kapitola líbila?
TajfunTesi