Mezitím sama smrt a vlk

,,Kde je Soul!?"

Zařval jsem Shinovi do hlavy. Můj kožich nasbíral šedivý odsín černé.
Probudil se s šíleně rychlím zvednutím. Několikrát zamrkal a nadechl se k odpovědi.

,,COOŽÉ!?...smrt..."

Zařval mi těsně vedle ucha.

,,Naše bělovlasá vedoucí zmizela."

,,Tak ji ..smrt...vyčenichej, Ne?"

,,To jsem už zkusil. U vody jsem se zarazil a vydal se zpět pro tebe."

,,Musím..smrt.. pomáhat?"

Kývl jsem a táhl bych ho za rukáv kdybych neměl čumák u země.
Došel jsem až k té řece a... A nic. Pach zmizel.

,,Co teď? Pach je pryč."

,,Zo je Problém. Co si tu..smrt... sednout a něco vymyslet."

,,Tobě se nechce zachránit ji že?"

,,Abych byl upřímný, Ne. Hleď neznám..smrt.. ji ani týden."

,,Možná proto. A nebo.... máš plán ale nechceš mi ho říct. Tak?"

,,Jé jsi ...smrt...dobrej."

Koukal jsem na něj dosti vyčítavě a povolil.

,,Moje ségra odtud není daleko a dokáže ..smrt...najít skoro kohokoli. Musí být ale živý a musí ho mít někdo rád."

,,Skvělé, jdeme."

Začal vykazovat známky stresu. Potil se, přikrčoval a klepal. Až v noci jsme došli až k bílo modré svatyni.

,,Co tu?"

,,Tady bydlí. Pojď za..smrt... mnou."

Tedy šel jsem. Obešli jsme tu svatyni dozadu a za ní byl sad sakur.

,,Jak jí tu najdem?"

,,Bude u té ..smrt... nejvyšší sakury. Hledej."

Vyrazil jsem kupředu do prostřed záplavy nádherně růžových stromů. Když jsme se tam konečně dohrabali prohlédli jsme do koruny nejmohutnějsího stromu. Tam ale nebyla, Až nám zrak zabloudil k malé sakuře vedle pod kterou bylo jezírko růřové vody.

Na nejnižších větvích seděla dívka, nohama se skoro dotýkala vody. Dlouhatánské růžové vlasy měla elegantně zapletené do větví. Šaty měla prosté. Bílé s růžovým lemem ozdobené modrými květinami. Růžový vršek nepatřil k sukni. Když si nás všimla podívala se směrem k nám. Oči měla růžovomodré a na čele jí trůnila ozdoba ve tvaru dvou rohů.
Zprvu se na nás usmívala, ale jakmile jsme přišli blíž, její úsměv se změnil v úšklebek.

,,Ale ale. Brácha přišel se stažený ocasem mezi nohama. Kdo by to byl čekal."

Řekla medovým ale jízlivým hlasem.

,,Nazdar ...smrt.. Koro. Potřebujeme pomoct."

,,KOkoro. Zdůraznila první slabiku. ,, ,,Ještě jsi se nezbavil toho tvého prokletí? To mě těší asi se mi povedlo. No s čím pak chceš pomoct? Shine*."

,,Moje kamarádka ...smrt... se ztratila potrebuji s tím pomoct."

,,Aha a ptoto jsi přišel?"

,,Ne stejnak bych sem...smrt... musel. Soul sem chtěla jít."

,,Soul. Takže ty máš holku!"

,,Ne nemám. Ale kdybych chtěl tak jich mám...smrt... deset na každým prstě. Narozdíl od uštěpačské babice. Ne? Rádoby duchu lásky."

Vypadalo to že tahle hádka se dostane brzy di vyšších sfér. Ihned jsem proto zakročil.

,,Shine! Přestaň s tou habaďůrou a jděte přímo k věci."

,,A tohle je co?"
Zeptala se.

,,Spíše ...smrt... Kdo."
Upozorňoval Shin. To už jsem ale začínal nabírat rudou barvu.

,,Jsem duch myšlenek a přání. Kdybych chtěl tak tvoje tělo ovládnu. Dávej si pozor. A teď k věci."

,,Jasan. Máte něco jejího? Půjde mi to pak líp."
Řekla nervózně.

,,Stačí houska do které už kousla?"

,,Jo."

Postavila se a začala levitovat ve vzduchu. Vylétla až nad sakuru a tam rozpřáhla ruce. Něco mumlala potom ty ruce spráskla a její tělo se otočilo směrem k sakuře. Pak se snesla dolů.

,,Shine. Tvoje holka je na ostrově Fuuji. Ještě žije ale kdoví jak dlouho to vydrží."

,,Není moje...smrt... holka."

,,Jasně a já jsem nejvyšší z duchů."

,,Není náhodou létající ostrov Fuuji za koncem světa?"

,,Je."

,,A taky je tam Svatyně Aiko
že?"

,,Jo. Bývalá zasvěcená mě- když byl ostrov ještě součást země. Dokud ji nezbourali nepostavili naprosto totožnou a nezasvětili ji dvoum vzdušným duchům. Vánku a Bouři." Až potom se to odtrhlo.

Řekla uraženě Kokoro. Potom i pokračovala.

,,Ale poslední dobou se tam zabydleli zloději."

,,Jak daleko...smrt... to je?"

,,Asi hodina vzduchem. Pěšo tak dvě až tři. A na koni tak hoďku a půl"

,,Tak jdeme. A ty ...smrt...taky Růženko."

Šli jsme pěšky asi tak půl hodiny dokud Kokoro nezačala zkuhrat a ječet.
Nakonec zavolala dva pegase. Kde tyhle zrůdy vzala? Jsou to ty nejpodlejší stvoření světa.
Já si nasedl za Shodná a už se letělo. U konce svě se však ty chuděrky neudrželi ve vzduchu a mi se zřítili.

Kokoro se nic nestalo její pegas elegantně přistál a jakmile sesedla tak se zhroutil.
Ten náš s námi švihnul o zem. Kdyby jsme nebyli duchové tak je po nás.

,,Jak teď k tomu...smrt... ostrovu?" Přemýšlel Shin.

,,Proto je dobré mít laskavost u jiných duchů. Vánkovi jsem jednou pomohl z prekérní situace. Sledujte a učte se.
Vánku!"

Za chvilku bylo slyšet bouchání velkých křídel o vzduch. A z mraků se vynořil Vánek. Vypadá trochu jako obrovský okřídlený medvěd. Dosedl na zem a já se sním pustil do řeči.

,,Vánku. To je doba co jsme se neviděli."

,,Ahoj Korine. Jak to jde doma?"

,,Dobrý znáš to. Diana se čertí a Náman je pořád zahloubaný. Mohl bys nám pomoct?"

,,Jo s čím?"

,,Vezmeš nás na Fuuji?"

,,Normálně ne ale že jsi to ty, nasrdněte."

Nasedli jsme a za chvilku byl už vidět ostrov Fuuji.

Kokoro

Vánek

*Shine je japonsky umři. Je to v poctatě všeobecně interní vtip.