Na Vánkovi se to strašně houpalo. Tenhle pocit jsem nezažila několik let. Svoboda.
Bylo hezké si užívat vítr, který si pohrával s mými vlasy.
Všechno bylo tak úžasné, než mi okolo ucha prolétl šíp.
Sice jsme duchové a nemělo by nám nic ublížit, ale to už lidé překonali. Vynalezli zbraně proti duchům v domění že jsme příšery.

Ten šíp mě malinko škábnul do ucha. Prohlédla jsem na ostrov kousek od nás. Byli tam seřazeni lidé se zbraněmi, které nesli nepříjemnou auru.

,,Budete muset seskočit. Tady nepřistanu."

Oznámil nám Vánek.

,,Dobře drž se blízko ať můžem rychle nastoupit."

Vánek jen přikývl a začal dělat ve vzduchu vývrtky.
Nečekala jsem to s začala jsem padat. Ve vzduchu jsem si rozprostřela váhu, abych pád zpomalila, ale kousek od země jsem se postavila a využila levitaci. Nic se mi tím pádem nestalo. Zato vlk se rozplácnul jak široký tak dlouhý. Shin to dobrzdil tak že udělal do země menší kráter.

,,Takže, co teď?"

Zeptala jsem se všech. Vtom bylo slyšet ryku běžících lidí, kteří byli ochotní nasadit krk za tento ostrov.

,,Budeme muset vyřešit tyhle."

Podotkl Korin a ukázal hlavou směrem k nim. Asi mi nic nezbívalo. Sice tohle nerada dělám, ale situace to vyžaduje.
Stáhla jsem si dlouhé vlasy do ohonu, nasadila sebevědomý výraz a v rukou se mi zjevili sakurové větvičky.

,,Co s tím budeš..smrt.. dělat?"

,,Bránit se. Tupče."

Vyrazila jsem proti útočníkům, Když jsem byla nich jen na vzdálenost dvou čepelí, z mých větvička se stali dvě katany. Skřížila jsem je s jedním z nich. Odlétlo pár jisker od čepelí. Sjela jsem po ostří až k záštitě pro odlákání pozornosti a druhou jsem mu usekla hlavu. Bohužel trochu nakřivo. Viděla jsem kousek mozku ze kterého vytékala krev. Udělalo se mi z toho průžezu hlavy docela na nic.
Na pár sekund jsem se otočila a viděla že můj nedochůdčí sourozenec se za několik let docela vypiloval s dýkami.
Vlk si vedl taky dobře. Prostě se na ně vrhal a prokusoval hrdla.
Tančila jsem s katanami po bojišti a utíkala nepřátelům údy. Snažila jsem se na to nemyslet, ale když jste celý od krve tak to jen tak nejde.

Proběhla jsem bojové pole s odřeninami, škrábanci, několika ranami a na těle i šatech mi uspěla krev protivníků i ta má.

,,Jdu pro tu holku! Snažte se!"

Křikla jsem na ně a vyrazila do kopce. Po několika metrech jsem si všimla že mě stíhá bělovlasý kluk s lukem a a dýkou která sloužila na bližší vzdálenost.
Nasadila jsem rychlejší tempo. Ale ten kopec byl k neunesení. Nakonec jsem se zvedla do vzduchu a vylevitovala jsem to až tam.

Vběhla jsem dovnitř a zjistila že je to docela labyrint. Koukal jsem za sebe a ten kluk už nebyl daleko.
Zabouchla jsem tedy dveře a zapletla do nejbližší místnosti.

Byli v ní tři chlapy.

,,Kdo jsi?"

,,Já..já..já jsem...jsem služebná? Co má dělat ...společnost tý...tý holce."

Řekla jsem nejrychlejší lež.

,,Jdi po schodech nahoru a v druhém patře třetí dveře napravo."

,,Děkuji."

Vyběhla jsem ze dveří zase na chodbu a zahlédla jsem záda toho kluka na schodech.
Zchovala jsem do přístěnku, vrazila jsem však do brnění a tím se prozradila.
Rozběhl se tudíž směrem ke mě.
Vyběhla jsem zděšeně z přístěnku a oběhla chodbu tak že jsem byla u těch schodů.
Vyběhla jsem po nich a počítala třetí dveře...nalevo?
Otevřela jsem je a tam byla jen postel a stoleček s fotkou.
Na fotce byla Žena s přelepenou hlavou a vedle ní muž taky bez hlavy.
U nohou jim seděl chlapeček s bílíma vlasama měl v ruce mašinku. A ta žena v náručí držela miminko.
Přišlo mi to jako překrásně romantická fotka. Vy dala jsem ji z rámu a podívala se na obličej té ženy.
Zděšením jsem tu fotku upustila na zem.
Ve dveřích na jedno stál ten kluk.
Jeho opravdu naštvaný pohled evokoval že bych: neměla strkat nos do jeho věcí, neměla bych být v tomhle pokoji, hradě, ostrově, zemi, kontinentu, na téhle planetě a v podstatě by bylo lepší abych se nenarodila.

,,Kdo jsi a proč jsi sem přišla?"

,,Jsem normalně milá bytost která nepodporuje násilí. A přišla jsem sem pro holku mýto bratra."

Ten klučina zbystřel.

,,Holku tvýho bratra? A proč jsi teda u mě v pokoji."

,,Promiň. Měl to být pokoj napravo. A jo holku mýho bratra."

,,To si sní vyřídím."

Vyšel směrem k třetím dveřím napravo a tak jsem ho následovala.
Otevřel ty dveře a mě se naskytl pohled na malou dívčinu s krátkými bílíma vlasy modrýma očima. A bělostná pleť jí ladila k bílému oblečení.

,,Ty máš kluka?"

,,Ne. Proč?"

,,Ufff."

,,Brácho. Kdo je ta krásná dívka?"

Dostalo mě když tahle porcelánova panenka promluvila.

,,Ehm. Jsem Kokoro, Shinova sestra a ty?"

,,Soul. Kde je Shin?"

,,Někde dole. A kdo je on?"

,,Jsem Ángelo José Fernandéz. Bratr Soul."

,,On, Ona, Vy, To není možný. Ale pak by to spoustu vysvětlovalo. No Děvče, Vlčí ksicht a sralbotka pro tebe přišli. Tak pojď než se ti dva budou snažit všechno zbořit."

,,Nikdy."

Vložil se do toho Ángelo.

,,Strašně nerada tohle dělám, ale Sayonara."

Chytla jsem Soul a skočila oknem vznesla jsem se a odtáhla jí k bojišti.
Kluci tam seděli a čekali.
Korin zavolal Vánka a už jsme jen čekali. Ángelo k nám doběhl.

,,Soul ty chceš opravdu jít?"

,,Jo. Promiň Ánge. Můžeš jít s námi."

,,To je dobrý Hlavně si neubliž."

,,Dobře, Měj se hezky."

Vánek už byl nachystán na převoz. Soul si vylezla na hřbet a naposledy mu zamávala.
Když jsme přistáli na zemi rozpustila jsem si vlasy a pronesla.

,,Proč nemůžem mít taky takové sourozenecké pouto?"

,,Protože...smrt... Jsme naprosto odlišní."

,,Asi jo."