Zvládla jsem na něj jen zírat. Chtěla jsem něco říct, opravdu. Ale když jsem otevřela pusu, nic z ní nevyšlo. A tak jsem ji zase zavřela. Byla jsem ztracená, nevěděla jsem, co dělat. Naštěstí zazvonilo na konec hodiny.

V rychlosti jsem si zabalila věci, malém jsem přitom vysypala celý penál. Zvedla jsem se ze židle, div jsem jí neporazila, a vystřelila ze třídy jako namydlená střela. Narazila jsem do několik studentů, ale bylo mi to jedno. Důležité bylo, aby mě nedohnal. Vlastně ani nevím, jestli jde za mnou. Proč by to dělal, vždyť jsem jen další obyčejná holka v jeho neobyčejném životě.

Ale ani tato myšlenka mě nedokázala uklidnit. Zastavila jsem, až když jsem seděla na svém místě v učebně, kde měla probíhat má další hodina. Modlila jsem se, aby jí právě onen mladík neměl také. Mé prosby byly vyslyšeny a Gabriell opravdu na hodinu nedorazil.

Stejně jsem se ale nemohla soustředit. V hlavě jsem se k němu pořád vracela. To zapříčinilo, že jsem si z hodiny matematiky vůbec nic neodnesla. Perfektní, jako bych už tak v matice dost neplavala.

Hodiny uběhly docela rychle. Ani na jedné jsem se s ním už nepotkala. Stejně jsem ale měla po celý den hrozný pocit. Vědět, že tady někde je a můžu na něj kdykoliv narazit, bylo stresující. Vím, že se chovám docela dětinsky, zdrhat takhle před nějakým člověkem. Ale nemůžu si pomoct. Co si asi teď o mě myslí, když jsem před ním předtím utekla. Ještě že už je obědová pauza.

Uklidila jsem si všechny nepotřebné věci do skříňky a vydala se ven z té hrozné budovy. Naštěstí už nepršelo, ani nefoukal studený vítr. Vydala jsem štěrkovou cestičkou po pozemku školy. Po pravé straně se objevilo fotbalové hřiště, patřící škole. Tam jsem ale nesměřovala, proto jsem zabočila doleva.

Moje nohy přešly z cestičky na trošičku delší trávu a pomalu mě donesly až k mohutné vrbě. Tento kout pozemku byl méně udržovaný, z toho důvodu sem nikdo nechodil. Právě tímto se mi toto místo tak zamlouvalo. Byl tu nádherný klid.

Posadila jsem se pod vrbu. Její větve dosahovaly skoro na zem, takže mi tvořily perfektní úkryt, jen pro případ, že se sem někdo odvážil.

Stejně jako v minulé škole ani v této jsem nechodila na obědy do jídelny. Z jednoho prostého důvodu, prostě jsem tam nepatřila. Navíc tam na mě bylo moc hlučno.

Vytáhla jsem si krabičku s dnešním obědem. Těstovinový salát. Musím připustit, že moje nová matka vaří dobře. Sice jsou všechny jídla až moc zdravé, ale vždy vypadají i chutnají dobře.

Strčila jsem první sousto do pusy a zavřela oči. Tento klid mě nutil přemýšlet. Znovu jsem se vrátila k dnešnímu ránu.

To přece není možný. Nemůže být ten Gabriell Sparks, který se svou skupinou nazpíval mnoho písniček a vydal několik alb. Vždyť ho neobletovaly ve třídě žádné holky. To by měly jako krále a popovou hvězdu, no ne? I když já jsem si mého okolí moc nevšímala, takže je možnost, že… Tak počkat, já jsem tak hloupá. Vždyť on už do školy dávno nechodí. Mělo by mu být čerstvě třicet. Tak proč tady vypadá tak nanejvýš na sedmnáct?

Prudce jsem otevřela oči. Popadla jsem telefon a…do háje. To není možné. Tohle je určitě jen nějaký vtip. Určitě mě teď právě někdo v křoví natáčí. Znovu jsem se podívala na datum, který ukazoval můj telefon. Ano nepřehledná jsem se.

Právě se nacházím přesně v roce, kdy jsem se měla narodit. To znamená patnáct let do minulosti. Ještě jsme neměla ani existovat, teprve až za pár měsíců a měla jsem být novorozenec úplně na jiném místě a v jiné rodině. Teď už vůbec nechápu, co tu dělám.

Zase na druhou stranu mi vše ostatní začalo do sebe zapadat. Gabriell by tento rok měl oslavit své patnácté narozeniny, vlastně už příští měsíc Pravděpodobně se teď nacházím v jeho rodném městě, což je pěkně daleko od mého pravého domova z prvního života. Navíc v téhle době, ještě nebyl slavný.

Ach jo, tenhle svět nemůže být ještě víc na prd. Jak to jen bez písniček od skupiny Lepší zítřky přežiju. Jak to přežiju bez jeho hlasu. A skutečnost, že je ve stejné škole i třídě to nijak neměnila. Předpokládala jsem, že po našem minulém, velice krátkém setkání se se mnou už nebude chtít bavit.

Ještě chvíli jsem se tam opírala o kmen vrby, než jsem usoudila, že už je docela pozdě a měla bych jít. Domů jsem dorazila za rekordní čas. Pouhých deset minut.

Na ranní pokyn matky jsem si objednala večeři. Pizzu, ale byla s kukuřicí, což je zelenina, takže byla zdravá- nezajímalo mě, že je na večeři ještě brzo a že jsem teprve před chvílí obědvala.

Než dorazí jídlo, rozhodla jsem se ještě udělat nějaké úkoly. Otevřela jsem matiku, ale vykoukly na mě podivné rovnice a tak jsem jí vzápětí hned zavřela. Místo toho jsem se pustila do biologie, ta byla o trochu snazší.

Zazvonil zvonek, oznamující příjezd mé večeře. Podala jsem poslíčkovi daný počet peněz a převzala pizzu. S chutí jsem se do ní zakousla. Můj dnešní oběd byl dobrý, ale pizza je pizza.

Vyhodila jsem krabici do koše a odebrala se do své koupelny, kde jsem vykonala večerní hygienu. Unavená po dnešním náročném dni jsem se odebrala do své postele. Brzy jsem se propadla v bezesný spánek. Možná to tak bylo lepší. Jen Bůh ví, co se mi po dnešním dnu mohlo zdát za šílenosti.