Jakmile jsem dojedla, vydala jsem se do svého pokoje. Vzala jsem si připravenou tašku s věcmi do školy a vyrazila ven. Celé mě počínání bylo tak nějak automatické, protože já byla opět ztracená ve svých myšlenkách. Nasedla jsem dozadu do auta za řidiče, abych nemusela čelit ženině pohledu. Nejspíš chtěla něco namítnout, ale rozmyslela si to. Nastartovala a vyjela z našeho pozemku.

Otočila jsem hlavu, dívajíc se na vzdalující se dům, nebo spíše vilu. Ani trochu se tato budova nepodobala té, kterou jsem znala. Zavřela jsem oči a představila si svůj domov, který jsem si pamatovala. Ne jen dům, ale i vůni kterou oplýval, moje staré okopané conversky s modrými růžemi na boku.

Všechno tohle mi chybělo, ale úplně nejvíce mamka. Nevím co se stalo, nechápu co tu dělám. Jedno ale vím. Mám svou mamku, která mě nadevše miluje a žena sedící se mnou v autě to není. Ne nevěřím, že vše co si pamatuju je jen sen, že ona je jen snová postava. Protože jestli to je pravda…pak bych chtěla znovu usnout a už nikdy se  probudit. Po tváři mi stekla jedna slza. Nechala jsem jí. „Já se vrátím mami, slibuju. Miluju tě.“ Řekla jsem si v duchu.

Zadívala jsem se z okýnka. Krajina tam venku, ubíhala tak rychle. Vůbec jsem jí nepoznávala. Míjeli jsme, pro mě neznámé, ulice a obchody. Zdálo se mi, že jedeme jen chvíli když auto zastavilo.

A bylo to tu. V jednu chvíli jsem ještě seděla ve vyhřátém autě a ve druhé už stála před budovou střední školy. Začala jsem si jí prohlížet. Zářivě bílá omítka na které nebyla ani jedna šmouha. Velká moderní okna byla určitě dobře utěsněna a dodávala budově spoustu světla, takže se ušetřilo spoustu elektřiny za osvětlení. Celkově na mě celá budova působila moderně. Pozemek okolo ní nebyl pozadu. Nádherné vysoké stromy, tyčící se k nebi, štěrkové cestičky lemované keříky a květinami a nakonec tráva sestřižená na anglický trávník. Celá tato škola byla opakem té, kterou jsem si pamatovala.

„Sunny, no tak vnímáš?“ Tahle věta mě, vytrhla z průzkumu okolí. Stočila jsem tedy pohled na ženu, která mě odvezla až sem a která mě tu brzo nechá všem napospas. „Ach jo, proč tady namáhám své hlasivky, když mě stejně neposloucháš.“ Na chvíli se odmlčela. Určitě v duchu počítala do deseti, aby se uklidnila. „Kdybys mě poslouchala, dozvěděla by ses, že máš nejprve zajít do ředitelny. Ředitel ti určitě sdělí základní informace. Snaž se nás neztrapnit ještě víc.“ Pokračovala. Na konci svého monologu přejela pohledem mé oblečení, ale dál už to nekomentoval. Nejspíš jí došlo, že to nemá cenu. „Po škole tě vyzvednu. Přeci jen jsi tu první den, ještě by ses ztratila.“ Jen jsem kývla, aby věděla, že vnímám. Dál už nic neřekla. Nasedla do svého auta a brzy byla pryč.

Chvíli jsem tam jen tak stála, prohlížejíc okolí, tedy hlavně lidské bytosti. Někteří studenti postávali u dveří, překážejíc  ostatním. Další spěchali do školy, vyrážejíc do všech okolo. Místní učitelé je napomínali a popostrkávali studenty u dveří.

Z pozorování mě vytrhla zvonění. Vydala jsem se tedy také dovnitř. Než jsem se dostala ke dveřím, předběhlo mě ještě pár opozdilců. Uvnitř byl tísnivý, skoro až dusivý vzduch. Panika mě dostihla hned po pár krocích. Zběsile jsem se rozhlížela po chodbě, snažíc se najít ředitelnu. Štěstí se na mě dnes poprvé usmálo. Spatřila jsem dveře na konci chodby s červeným nápisem: ŘEDITELNA. Jemně jsem na dveře zaklepala. Po pozvání dále jsem vstoupila dovnitř.

Za stolem seděl postarší pán, dívajíc se přes obrovské brýle do štosu papírů před sebou. Jakmile jsem zavřela dveře, jeho zrak se stočil od papírů ke mně. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem slušně. „A dobrý den, vy musíte být slečna Sunny Willousová. Já jsem Edward Brooke, místní ředitel, ale to už asi víte.“ Natáhl ke mně ruku, kterou jsem po malém zaváhání přijala. Hned pokračoval: „Tak tedy vítejte na naší škole, snad se vám tu bude líbit.“ Pak otevřel šuplík a začal v něm něco lovit. „Vaše skříňka je  318 a tady k ní máte heslo a váš rozvrh. Nemusíte se bát, do první učebny vás doprovodím.“ Jen jsem kývla. „No, to je asi vše. Snad jsem na nic nezapomněl.“ Řekl si spíš sám pro sebe. „Myslím, že je pravý čas vyrazit.“ Zavelel. Nečekal na mou odpověď a doslova vystřelil z kanceláře. Rychle jsem ho následovala.

Chvilku jsme bloudili po školních chodbách, teda aspoň mě to tak přišlo. Nakonec jsme zastavili před jedněmi dveřmi. Nevypadaly nijak zvláště, prostě jako všechny ostatní, které jsme míjeli. Ředitel zaklepal a následně vstoupil dovnitř, dveře nechal otevřené. Já zůstala stát na chodbě. Chvíli s někým něco řešil a pak jsem uslyšela tu osudovou větu: „Letos k vám do třídy přibude nová studentka. Pevně doufám, že ji mezi sebe přijmete..“ Nakonec mi pokynul a já ač nerada vstoupila dovnitř. Všechny páry očí se zvědavě otočily na mě. Rychle jsem svůj pohled stočila na nástěnku úplně vzadu ve třídě, která mi momentálně přišla jako jediná zajímavá věc ve třídě.

„No tak se nestyďte a něco nám o sobě řekněte.“ Vyzvala mě učitelka. Nadechla jsem se a stále zírajíc na nástěnku jsem promluvila: „Jmenuji se Sunny Willso-.. Willousová a nedávno jsem se sem přistěhovala. No a to je asi vše.“ Myslím, že jsem udělala opravdu perfektní první dojem. Teď vypadám, jako že si nepamatuji ani své příjmení. Ale já za to nemůžu, vždyť ještě před chvílí jsem se jmenovala Willsonová. Dokud, ale nezmizím z této podivné dimenze, budu se muset přizpůsobit. A k tomu připadá i používání přijímání Willousová. „Děkujeme za představení a vítej u nás ve třídě. Posaď se na nějaké volné místo.“ Usmála se vřele učitelka. Byla jsem jí vděčná, že už mě déle netrápí.

Při předchozích pozorování nástěnky jsem si všimla volné dvoulavice hned pod ní. Další změna od mé minulé školy. Rychle jsem tedy zaplula do vyhlídnuté lavice. Po zbytek hodiny jsem poslouchala výklad učitelky, doufajíc, že mě brzy přestanou všichni pozorovat a stanu se zas tou neviditelnou.