Rodinné kouzlo. Myslela jsem si, že ho dobře znám, ale ukázalo se, že jsem ho nepoznala v plné síle. A přestože všechno bylo skvělé, ve třech se vše mnohokrát umocnilo. Hraní karet, ve dvou lidech, zábava, ale ve třech? Smíchem jsem nemohla popadnout dech. Ty rádoby rozčílené výkřiky, když se znemožnil tah, nebo nesmyslné kombinace, které stejně nakonec vedli k líznutí z dobíracího balíčku. A když se hrály aktivity, jedno oko nezůstalo suché. Předvádět lachtana na suchu nebo skunka, aniž bychom pořádně věděli jak vypadá dalo zabrat jak hráči na tahu, tak všem ostatním.
Kdykoli si tyhle momenty vybavím, na tváři se mi usadí úsměv.
Přiznávám, začátek nebyl jednoduchý. Nepříjemné ticho a nervózní smích se stal součástí mého života na pěkně dlouhou chvíli.
Ale takhle zpětně můžu říci, že to stálo za to. To sklápění hlavy, pokaždé, když se objevil v mém zorném poli, nebo zběsilý tlukot mého srdce a Sahara v ústech, když jsme zůstali v jedné místnosti sami.
Ale nevzdávali jsme se, snažili jsme se dál. Asi jako největší problémem se ukázala komunikace.
Tak to ale chodí. Lidé spolu nemluví nebo jen moc málo a pak mezi nimi vznikají bariéry.
Ale my jsme dělali, vše pro to, aby žádné nevznikly. Z počátku se to zdálo, jako nesplnitelný úkol. Nedokázali jsme započít jedinou konverzaci. Naše rozhovory trvaly velice krátce, jedno slovné odpovědi nebo jen holé věty. Nedařilo se nám nacházet společná témata, náš velký věkový rozdíl se jevil jako hluboká propast mezi námi.
Jednoho dne se to ale prostě změnilo. Probudila jsem se, s tím už dobře známým svíravím pocitem na hrudi, a přemáhala samu sebe, abych opustila svůj pokoj. Když jsem se pak konečně odhodlala a pomalými kroky sešla až do přízemí, kde se nacházela kuchyně, vnitřně jsem se už připravila na další stresovou situaci. Ale zvuky, vycházející z jídelny, mne udivily. Byl to jeho hlas, s někým mluvil, znělo to ale spíše jen jako jeho monolog.
Nedalo mi to a musela jsem se jít podívat blíže. Neslyšně jsem přešla až k posuvným dveří a postavila se ke dveřím, dívajíc se do místnosti.
Vyjeveně jsem zvedla obočí, když jsem spatřila ten obraz přede mnou, nebo bych to spíše měla rovnou nazývat chaosem?
Ron klečel jedním kolenem na zemi, ale to nebylo to hlavní, co mě zaujalo. Moje oči upřeně pozorovaly další živou duši. Nemohla jsem z toho nádherného tvora spustit oči. S úžasem jsem ho sledovala, dokud Ron nevykřikl:
„To měla být snídaně pro Sun, ty nenažranče. Každou chvíli se tady objeví a já pro ni nebudu nic mít." Hudruje a jednou rukou se stále pere o kousek čehosi, co momentálně vykukuje z tlamy psa. „Ty si to chlupáči neuvědomuješ, ale pěkně si mi svým činem stížil dnešní, velice důležitý, den. Dneska totiž moje dcera slaví narozeniny a to co si právě sežral, byl její palačinový dort." Pokračoval v kárání. V jeho hlase se ozývalo zoufalství, ale já věděla, že si dokáže poradit, ikdyž jsme ho tehdy ještě tolik neznala. I presto se jsem se rozhodla, že ho nenechám se trápit v samotě, tedy ve společnost toho čtyřnohého viníka.
„Tak jsem zaslechla, že jsi pěkný uličník.” Promluvila jsem hned, jakmile jsem překročila prah. „Copak tady vůbec děláš, zatoulal si se od domova?” Pes mi ale nijak neodpověděl, jen se na mě se zájmem podíval. Svůj pohled jsem tedy stočila na Rona, čekajíc na odpověď.
Chvíli nic neříkal, ale šlo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. Nakonec se mu zřejmě podařila najít ta správná slova, která hledal.
„Mělo to být překvapení, dnes je tvůj výjimečný den. Chtěl jsem ti připravit snídani do postele, ale tohle psisko ti jí snědlo.” Podíval se rozhořčeně na psa, který se pod jeho pohledem trochu zavrtěl. Ron to ale už dál nekomentoval a pokračoval: „On  představoval druhé překvapení na mém seznamu. Bože chtěl jsem mu dát aspoň mašli kolem krku, ale on všechny mé plány překazil.” Pořád hleděl na psa, zlobil se na něj, ale já poznala, že to je jen naoko.
I přesto jsem do toho raději vstoupila, pro dobro všech. „Někdy má člověk plány a byť jsou sebe lepší, jedním mrknutím se mohou rozplynout jako pára nad hrncem.” I já to zažila. Doplnila jsem už v duchu. „Tvoje plány se ale nezmizeli , jen se změnilo jejich pořadí.” Pokračuji a stále mu hledím do očí. „Tak co kdybychom začali u druhého bodu a pak se vrátili k prvnímu.” Navrhla jsem.
A tak jsem ještě toho rána ležela v posteli s chlupáčem, který mi olizoval obličej, ušpiněný od pořádného nášupu palačinek s pěknou dávkou javorového sirupu.
Ten den se zbortili poslední překážky mezi námi, ale to dopoledne jsme získala mnohem více. Do naší rodiny přibyl další člen a já se nikdy necítila úplnější.
„Yenkie!” Zavolám, můj hlas se rozlehne po místnosti. Díky nepřítomnosti nábytku se zde tvoří ozvěna. Můj úsměv trochu povadne, není to tak dávno, co tento prostor  sloužil jako můj pokoj. Bylo to takové mé malé útočiště, skrýš před světem, který se mi někdy zdál až moc děsivý. I přesto, že se tu už nenecházel žádný nábytek a zdi byly holé, bez jediného obrázku, pořád z něj vyzařovalo to kouzlo.
Prstem jsem přejela po zdi, právě na tomhle místě se hrdě pyšnil větší růžový flek. Pojil se s jednou z mnoha vzpomínek na tento pokoj.
Mohlo mi být tak osm, devět let, nevím to přesně. V tu dobu mě bavilo kreslit, malovat. Taky jsem to dělala skoro pořád. Hned, jakmile jsem přišla že školy, už jsme seděla u stolu s tužkou v ruce a papírem před sebou.  No a ten den jsem se rozhodla malovat. Na stůl jsem si položila ubrus, abych ho neumazala, a převlékla se do staršího oblečení. Už si ani nepamatuji, co jsem kreslila, protože všechno přebila tak skvrna na zdi. Do teď nevím, jak se to stalo, možná jsem byla málo opatrná. Každopádně v jednu chvíli se tam prostě zjevila. Na bílé stěně růžový flek přímo zářil a já jsme se hrozně moc bála, že se bude mamka zlobit. Když to ale uviděla, jenom se usmála, pohladila mě po hlavě a pak se sama chopila štětce. A najednou to už nebyla je  růžová skvrna, ale nádherná květina. Tehdy pronesla jednu větu, kterou si pamatuji dodnes: „Z těch největších omylů vznikají nejlepší věci.” A měla pravdu.
Svezu se na svá kolena a přejíždím po rýze na podlaze. Tady stávala skříň, dávala jsem si za ní svůj deník. A jak jsem sní pořád šoupala sem a tam, abych si skryla svá největší tajemství sepsána v sešit, podlaha se trochu odřela.
Překvapeně vyjeknu a vzápětí už mám obličej pokrytý slinami. „Yenkie, dost, to lechtá.” Rozesměji se na celé kolo. A pak započne naše malá bitva.
„Sunny zlatíčko, už musíme jít.” ozve se ze zdola. Smutně si povzdechnu a postavím se na nohy.
Znovu a znovu přejíždím pohledem pokoj, snažím se zapamatovat si každý sebemenší detail. Pak už se vydám ke dveřím. „Pojď Yenkie, ať na nás rodiče nečekají.” Zvolám na svého čtyřnohého společníka. Počkám, než kolem mě proběhne a pak si ještě naposledy dovolím ohlédnout.
Po celý život mi byl domovem a bude se mi po něm stýskat. Teď ale vím, že musím jít. Do svého nového domova, kde budeme všichni pohromadě, konečně celá rodina.
A nad touhle myšlenkou jsem se pousmála a zavřela dveře. Na nic jsem už nečekala a vyběhla za rodičemi ven. Začíná nám nový, lepší, společný život.