Asi zešílím! To pípání se nedá vydržet. Ozývá se všude kolem mě a nevypadá to, že by samo přestalo. Ale jak ho zastavit, když ani nevím, kde je jeho zdroj. A pak, ani moje ruce mě neposlouchají.
Počkat! Kde to jsem? V nebi? V pekle?  Začnu panikařit, nic nevidím.
Otevři oči.  Zazní mi v hlavě. Nebo to někdo řekl nahlas? Jsem zmatená. A vlastně až v tuhle chvíli si uvědomím, že mám zavřené oči.
Pokusím se je tedy otevřít, víčka jsou ale tak těžká, že je nechávám prozatím zavřené. Zkusím tedy pohnout rukou, nohou. Ale i to je nadmíru těžký úkol, tak to po chvíli vzdám a jen poslouchám. Zvuky se mi mísí v hlavě avšak zatím jim moc nerozumím. Důležité ale je, že je slyším. To znamená, že existuji, že jsem se jen tak nerozplynula.
Tento fakt mi hned zvedne náladu o milion procent. Vlastně mám pocit, že samou radostí exploduji.
Proto si ani nevšimnu, když pohnu slabě rukou. Upozorní mě na to až velice známý hlas. Já rozumím.  Probleskne mi hlavou.
Když dokáži rozlišit jednotlivá slova a pohnout rukou, zvládnu toho přeci více. Motivuji samu sebe k dalšímu pokračování.
Otevírání očí je velice zapeklitá záležitost a stále se nedaří. Jeden pokus, druhý, třetí... A pak se mi najednou zachvejí řasy.
Celé mé tělo ovládne příjemný, hřejivý pocit, cítím, že teď to konečně zlomím. Pyšně se pousměji, tedy aspoň si to myslím, protože jsem moc zmatená, než abych si mohla být jistá, načež rozevřu oči dokořán. Hned je ale zase  přivřu na malou štěrbinu, když mě udeří ostré světlo.
Pohled mi navíc zamlží slzy, které jsou připravené kdykoliv se spustit. Takže ve výsledku nevidím nic víc než šedobílé světlo s pár černými kaňkami. No aspoň už ne tmu.
Na druhou stranu, ostatní smysly už plně fungují. Cítím, že mě někdo drží za ruku, hladí... Jinak je ale ticho. Konečně ticho. Usměji se. Žádné pískání se už nadále nekoná.
Po chvíli si mé oči už přivykly, takže mi nic nebránilo je naplno otevřít a já tak mohla vidět vše.
A také jsem toho hned využila. Přejela jsem celou místnost pohledem, pomalu a na části, aby mi nic neuniklo. Jako bych hledala sebemenší znak nějakého podvodu.
Bílé stěny, ty mě zmátly, doma žádné nemáme. Mamka říkala, že jsou smutné a matka zase, že na nich jdou vidět až moc skvrny. A Ačkoliv obě byly velice rozdílné, žili v jiném světě a domě, obě souhlasili, že bílé stěny v domácnosti prostě ne.
Tak kde to tedy jsem?
Vybavení tady moc nebylo. Podlouhlá dubová skříň naproti posteli, béžová pohovka pod okny s konferenčním stolkem před sebou a pak už jen dva noční stolky u postele. A samozřejmě křesílko po mé pravici, které tě obývala... MÁMA! Maminka.
Chtěla jsem vyskočit a obejmout ji, zahltit ji láskyplnými slovy.
Ale nemohla jsem. Tělo bylo moc těžké, že bych se ani neposadila a v ústech jsem měla Saharu. Popraskané rty byly jen třešničkou na dortě.
A přitom ještě před chvílí sváděli boj. S jeho malinovými, nadýchanými polštářky. Teď se to zdalo jako věčnost.
Ani jsem se nenadála a mou tvář smáčely první slzy. Nejdřív jen slabý potůček, ale pak se protrhly hráze a tekly dva vodopády.
Mé hrdlo opustily první vzlyky, ačkoliv to bylo v mém stavu nemožné, a pak už jsem se rozbrečela naplno.  Plakala jsem protože jsem se sakra po dlouhé době potkala s mamkou, o které jsem už pomalu začala pochybovat, protože jsem myslela, že jsem si jí jen vymyslela. Brečela jsem, protože jsem přišla o skvělého tátu, který taky nebyl reálný. Neříkala jsem radostí, protože pořád existuji, neumřela jsem. Ale hlavně jsem křičela, protože nic s Gabem se nestalo a moje hlava si to jen vysnila.
„Zlatíčko, shhh. Už je všechno v pořádku. Všechno je v pořádku.” Ozval se mamčin hlas a brzy mě už svírala v pevném objetí. „Už se nemusíš bát, zase jsme spolu.” Konejšila mě a nepřestávala mě hladit.
A já se rozbrečela nanovo, protože ta její slova, starost, láska vepsaná v jejích očích, tak moc mi to chybělo. Ona mi chyběla.
Chtěla jsem jí na to něco odpovědět, ale moje energie mě už opustila. Takže jsem se v její náruči jen uvolnila a nechala se kolíbat.
Nevím, kolik času uplynulo od mého probuzení, minuty nebo možná hodiny. Čas jsem vůbec nevnímala, vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli je den nebo noc. Ale neřešila jsem to. Byla jsem unavená a chtělo se mi už zase spát. Jenže to jsem nesměla dopustit. Co když usnu a zase se zaseknu v n jakém snu?
Mé obavy přerušilo klepání na dveře. Než jsem stihla vůbec jakkoliv zareagovat, mamka už ho vzala dál. Do pokoje hned na to vstoupil urostlý muž s blonďatými vlasy, oblečen do bílého pláště se stetoskopem kolem krku.
„Dobré odpoledne, paní Willsonová,” obrátí se nejpre na mamku, takže mám dost času na to, si ho prohlédnout. Je mi nějak povědomí, jako bych ho už někdy viděla, jen nevím kde.
„Sunny, tebe opravdu rád vidím. Vítej zpět mezi námi.” Široce se na mě usměje. Chci ho taky pozdravit, ale můj hlas selže a já se jen rozkašlu. Okamžitě je u mě a podkládá mi záda ještě jedním polštářem, aby se mi lépe sedělo. To je v pořádku, nemusíš nic říkat, šetři se.” Mrkne na mě a natáhne ke mě ruku, jakoby mě chtěl pohladit, ale neposlední chvíli si to rozmyslí a stáhne jí zpět.
„Teď si poslechnu tvoje srdíčko.” Pronese nahlas, načež si vezme stetoskop. Pak se na mě podívá, mlčky se ptá, jestli může. Jen slabě kývnu a tak se ke mně nakloní a povytáhne mi trochu košilku.
Ovine mě studený větřík a další vlna chladu mnou projede, když přiloží stetoskop.
„Z hluboka se prosím nadechni.” Naviguje mě. „A teď zadrž dech.” pokračuje a já plním jeho úkoly. Ještě chvíli mění různé pozice, kde mě poslouchá, než se odtáhne. „Všechno je v pořadu.” Široce se usměje, dnes už podruhé, ale je v tom něco více než běžný pracovní úsměv.
„Co se vlastně stalo?” Řeknu po chvilce ticha. Šeptám, ale jsem si jistá, že mě slyší. „Nepamatuješ si to?  Měla si nehodu. Sra-srazilo i tě au-auto.”  Zakoktá se mamka.
Její slova mě zasáhnou jako rána elektrickým proudem. Najednou před sebou vidím zřetelně stříbrné auto, to auto. A začnu se samovolně třást.
„Já-já to auto neviděla. Ro-rozhlížela jsem se, ale ne-nebylo tam.” Přes knedlík v krku se mi špatně mluví. Zasekávám se, postupně čím dál tím víc. „J-já ne-nechtěla...” „Shh.. To je v pořádku zlatíčko. Už je to dobrý. Není to tvoje chyba.” začala mě mamka znovu konejšit.
A tak jsem tam jenom ležela a nechala se od ní objímat, pohlcená svými emocemi. Smutkem, strachem, zlostí. Stále přítomného doktora jsem si už vůbec nevšímala.

„Zlatíčko,” pohladila mě mamka po vlasech, nejspíš už vycítila, můj klidnější dech. „Musím ti něco říci.” lehce se odtáhla, aby mi viděla do tváře. „Nejdřív ale potřebuji vědět, jak se máš.” Pokračuje. Pak si lehce odfrkne. „Ale nechci slyšet slovíčko dobře. To mi nic neřekne. Prosím, sděl mi, jak se skutečně cítíš, jaké emoce teď proplouvají tvou myslí.” Naléhá na mě.
Chvíli na ní jen mlčky hledím, srovnávám si myšlenky. Je jich tolik a o to více pocitů. Hlásky v hlavě, nikdy jich tolik nebylo, každý šeptá něco jiného.
„Z počátku jsem byla hlavně hodně zmatená. Najednou jsem se prostě probudila, v neznámém prostředí, navíc jsem nic neviděla. Jen to strašné pískání se rozléhalo mou hlavou.” Začnu pomalu vyprávět. Hodně pomalu a potichu, v hlavě jsem si jednotlivá slova několikrát přeříkávala.
„Pak jsem ale slyšela známý hlas. Tvůj hlas.” Upřesněním. „A pak tvé ruce, hladily mě. Dodávaly mi teplo.” Připomenu si. „No a když se mi pak nakonec povedlo otevřít oči, mé prvotní zděšení a strach se přeměnily na radost. Chtělo se mi radostí skákat. Už jsem si myslela, že se nevzbudím.” Vysvětluji. Mamka mi pozorně naslouchá, nepřerušuje. Dává mi dostatek prostoru. A to mě motivuje v pokračování.
„A najednou jsem prostě byla tady. Živá. A ty si seděla na židli. Bože myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím.” Rozbrečela jsem se na novo, ale nehodlala jsem se vzdát.
„Takže se mám skvěle. Pravda všechno mě bolí, v krku mám Saharu a zároveň mi připadá jako bych spolikala několik polárkových dortů, ale to všechno nic neznamená. Jediné co je opravdu důležité je tohle.” rozmáchnu se rukou do prostoru.
Chci ještě něco dodat, ale nejde to. Mamka to ale chápe, vidím jí to na očích.
„Nemůžu ani slovy vyjádřit, jak hrozně moc jsem ráda, že jsi se vzbudila. Zlatíčko, znamenáš pro mě celý svět.” Líbne mě na čelo. Pak pootočí hlavou a tím mi pak připomene přítomnost doktora. Ona o něm ale moc dobře věděla, vlastně to vypadá, jako by vedli rozhovor beze slov.
„Sunny, nevím jak začít.” Promluví, ke mně, ale ještě chvíli se dívá na něj. I já ho pozoruji, stále mi na něm něco nesedí. „Jen těžko se mi hledají slova.” Obrátí se na mě. Vyděšeně se na ní podívám. „Neboj, nemusíš se bát. Myslím že je to dobré. Vlastně jsem si jistá, že je to opravdu vážně dobré. Jen nevím, jak ti to říci.” Řekne s lehce nervózním úsměvem.
Podívám se jí do očí a chytnu ji za ruku na důkaz podpory. Zároveň ji ale vyuzívám, aby pokračovala. Nechci to přiznat, ale i já jsem nervózní.
„Jasně.” Usměje se na mě. „Prostě to jen Řeknu.”  Teď už její úsměv vypadá mnohem jistější. „Budeme tři.” Vysloví tak rychle, že si to musím několikrát přehrát v hlavě, než její slova pochopím. Než ale stihnu položit nějakou otázku, sama se roumluví.
„Nejsem těhotná.” Objasní mi, což se mi trochu uleví. Přeci jen vidina uřvaného novorozence mě pranic nelákala. Na druhou stranu mě ale velice zmátla. Nenapadlo mě, jak to myslí. Že by nám pořídila čtyřnohého kamaráda?
„Už vidím, jak ti to tam v tvé hlavičce šrotuje.” Symbolicky mi na ni poklepe.  „Myslím, že je pravý čas vyřknout se nebo vymyslíš nějakou velice ujetou teorii.” Vševědoucně se na mě usměje. Zná mě už tak dobře.
„Budeme prostě konečně úplná plnohodnotná rodina.” Při slově rodina se její oči úplně rozzáří. „A-asi úplně nechápu.” Omluvně se na ni podívám. „Chci tím říct... Dovol mi, představit ti tvého otce. Sunny, tohle je Ronald tvůj táta.” Pokyne směrem k doktorovi.
Myslím, že na místě omdlím.