Znáte ten pocit, když víte, že se něco blíží, ale nedokážete odhadnout co nebo kdy se to objeví. Břicho se vám nepříjemně svírá, až je vám špatně od žaludku. Hlava se lehce motá a vy se tak musíte neustále zastavovat, abyste  neomdleli.
A přesně tohle jsem teď prožívala. Tyto pocity mě provázely už od brzkého probuzení. Všechny tyto příznaky by se dali přisouudit oprávněné nervozitě z dnešního večera. Avšak já si byla jistá, že znamenají mnohem víc. Zjevily se jako poslové oznamující příchozí brzké události. Otázkou zůstávalo, zda budou dobré nebo špatné.

„No tak, nevrť se tolik! Ještě ti vypíchnu oko.” Rozčilovala se Molly, když jsem už po několikáté mrkla a otočila hlavou, abych tak uvolnila svému krku, který začínal bolet. „Jak mám zůstat v klidu, když mám už přes hodinu nepřirozeně zákloněnou hlavu.” Ohradil jsem se, načež znovu zahýbu hlavou, abych svým slovům dodala důraz. „No jo ty citlivko. Už je hotovo.”  Usmála se a odložila svůj štěteček a paletku, kterou ještě před chvílí držela.
„Doufám, že to za ten stuhlý krk stálo.” Znovu jsem jí připomenula své nepohodlí. „Co kdyby sis přestala pořád stěžovat a raději se na mé dílo podívala.” Popostrčila ke mě zrcadlo. Nic jsem na to už neříkala jen jsem protočila oči a konečně věnovala pozornost přenosnému zrcátku, které si s sebou přinesla Molly.
Jakmile jsem ale spatřila svůj odraz, zůstala jsem nehnutě stát. Po chvíli mi došlo, že mám v úžasu otevřenou pusu a tak jsem ji zavřela, stále jsem ale pozorovala samu sebe v zrcadle.
„Líbí co?. Ještě pořád si myslíš,  že to za tu krátkodobou bolest nestálo?” Vrátila mě do reality svým hlasem. Nebyla jsem schopna mluvit, tak jsem jen přikývla, zřejmě jí to ale stačilo. Tak jsem se znovu vrátila ke svému odrazu.
Na mém obličeji mě hned zaujali mé oči a obočí. Přiznávám, že když mi vytrhávala jednotlivé chloupky, prolínala jsem jí všemožnými zaklínadli a posílala na ní démona, ďábla i samotného satana. Ale měla pravdu, výsledek stal za to. Jindy husté neupravené obočí nyní dostalo nový rozměr, každý chloupek jakoby konečně našel své místo a ty nepotřebné šly pryč.
Ještě větším poutadlem však byla má oční víčka. Byla pokryta třpytivými stíny, které Molly dokonale vystínovala. Celé víčko natřela žlutou a koutky zvýrazněla světlounce žlutou. Téměř až k obočí se táhla nenápadná tělová, přes kterou Molly nakreslila bílé květinky.
Takhle podle popisu to mohlo působit kýčovitě, ale bylo to naprosto úžasné.
Vše doplňovaly růžové tváře a rty, které Molly přetřela jen průhlednou lesklou rtěnkou.
„Molly, ty jsi prostě kouzelnice,” vrhla jsem se na ní. „Počkej, stůj! Ať nezmaříš mé umělecké dílo.” Zadržela mě dřív, než bych si ho stačila rozmazat o její tričko. „Jo jasně promiň, to já jen že mám fakt velkou radost.” Omluvila jsme se a trochu se uklidnila. „To mě těší, ale teď už se musíme jít obléknout nebo to nestihneme.” Poklepe si rukou na hodinky.
O chvíli později mi už Molly uvazovala mašli na vázance. Před týdnem jsme byly spolu nakupovat a tyhle šaty mi padly hned do oka. Spodničku tvořil sytě žlutý samet, který byl překryt světlejším odstínem tylu s drobnými vyšitými květinami. Volný tylový rukáv končil až těsně před mým zápěstím a celé šaty dosahovaly až k mým kotníkům. Mašle, kterou mi právě Molly uvázala,  dodala celým šatům ten poslední kousek k dokonalosti.
„Nechci znít namyšleně, ale vypadám dokonale,” poznamenala jsem při sledování svého obrazu v zrcadle. „Ne,  až teď jsi dokonalá.” Upřesnila Molly, zatím co mi na hlavu položila stříbrnou čelenku s drobnými květinami. Vypadala jako korunka pro nějakou princeznu. Mé vlasy mi jen volně splývaly v loknách, sem tam mi nějaký pramínek spadl do obličeje. Ale teď mi je čelenka držela hezky mimo mé zorné pole. „Tak si myslím, že královnou plesu se staneš ty.” Zašeptala ohromně Molly. Na to nemůžu nic říci, tak si stále znovu a znovu prohlížím svůj odraz.

Ozval se domovní zvonek a to znamená jen jedno. Přišli kluci. Pomalu jsme opustila pokoj a zastavila se před schodištěm. Molly jen protočila oči a začala scházet schody jako první. Zhluboka jsem se nadechla a stejně jako ona před chvílí jsem sešla schody. Jen ne tak sebevědomě jako ona.
„Ó vypadáš nádherně sluníčko.” Okomentuje hned táta, jakmile mě spatří. S červenými tvářemi jsme se na něj podívala. „Tak jo ty stydlivko, co kdybys sis stoupla sem a nechala se se mnou vyfotit. Nechceš přece, aby tě tvůj táta musel prosit už po třetí.” Promluvila Molly a zatáhla mě zpět před schody. Kdy říkal, že mě chce vyfotit?  Nic takového jsme neslyšela. Povzdechla jsem si, už zase jsme musela být mimo. To se mi občas stávalo, ale dnešek byl extrém.
„Co se teď jednou usmát. Nepřítomných výrazů jsem vyfotil už dost.” Ozval se pro změnu táta. A zase jsem se ztratila ve své hlavě. Omlouvně se na něj podívám a pak se pokusím usmát. Stejně si myslím, že se to moc nepovedlo a vyšel z toho jen nějaký škleb nebo v nejlepším jen křečovitý úsměv.
„Tak a teď ještě fotografie s klukama.” Ozve se znovu táta. Zmateně se na něj podívám. „Neboj, nenechal jsem je stát před dveřmi. Jsou v kuchyni.” Vysvětluje táta. Jak jsem na ně mohla zapomenout, vždyť před chvílí zvonili. Opravdu jsem dnes mimo.
„Jo jasně,” pokývu hlavou.
„Ahoj Sunny.” Přistoupí ke mě, úsměv mu hraje na tváři. „Budeš můj doprovod?” Skousne si ret a hledí mi upřeně do očí.
Vždy jsem se obávala, plesu. Věděla jsem, že nebudu mít žádný doprovod. Ale teď tu přede mnou stál jedem z nejžádanějších můžu a žádá mě o společnost. Přijde mi to jako sen.
Jeho úsměv začal lehce opadat, až moc dlouho jsem mlčela. „Samozřejmě,” odpovím mu s úsměvem. Oči mu zazáří a úsměv je snad ještě větší než předtím. Pak uchopil mou ruku a návlek mi květovaný náramek. Byl tak krásný, květiny vypadaly jako živé a perfektně se hodily k mým šatům. Většinou se chopil iniciativy on, ale tentokrát jsem to byla já, kdo spojil naše rty. Ne nijak vášnivě, ale i přesto se v něm skrýval mocný cit, který se nedal pojmenovat jedním slovem.
Vytrhl mě až zvuk foťáku. Teprve potom mi došlo, že tu nejsme sami a začala jsem se červenat.
Ten den vzniklo tolik fotografií, tolik vzpomínek. A já byla tak moc šťastná,  byla jsme tam s ním,  co více  jsem si mohla přát.