„Páni nemůžu uvěřit že tu jsem.” Výkřikl a s úžasem si prohlížel vstupní halu. „A já zase nevěřím, že se to děje, že jsem tu opravdu s tebou, že  jsme tu my.” Odpovím se zatajeným dechem. Možná proto, že jsem tak ohromena okolní krásou nebo možná proto, že nechci přerušit tuhle nádhernou chvíli.
Gabe chce něco namítnout, ale právě přicházející učitel ho vyruší. „No tak mládeži, snad nehodláte nocovat tady.  Jistě, ty pohovky vypadají opravdu pohodlně, ale s jistotou mohu říci, že tu bývá poněkud rušno. Tak pojďte, ať si stihnete vybalit.” Mrkne na nás a už míří k recepci, kde sedí mile vypadající blondýnka.
S Gabem se na sebe podíváme, načež oba naráz propuknem v hlasitý smích. Nakonec ale následujeme učitel, který už flirtuje s recepční.

Jak se dalo čekat, každý jsme dostali svůj vlastní pokoj, aspoň že ten Gabeův byl hned naproti. Učitel dostal pokoj vedle mého, nejspíše jako ochrané opatření. Ale všichni víme, že se večer trochu napije, když má volno a nás nechá být.
Každopádně jsem u sebe nezůstávala déle než bylo nutné. Jen jsem se osprchovala, po té dlouhé cestě jsem byla celá spocená a ušmudlaná, převlékla se do čistého oblečení a po krátké chvilce, kdy jsem vzdala boj s hřebenem, si spletla vlasy do jednoduchého copu.
Otevřela jsem dveře a málem narazila do Gabea. Měl nadzvedlou ruku, zřejmě se chystal zaklepat.
Vzpamatoval se jako první a mírně poodstoupil, aby mi viděl lépe do tváře. „Sluší ti to,” polichotil mi a následně mi ukradl jeden polibek. Zrudly mi tváře a ještě více když se ozval náš učitel: „Nemám nic proti mladé lásce, ale co kdybyste počkali než odejdu a teprve potom si začali projevovat city.” Mrkl na nás, se rozešel pryč.
Čekali jsme než zajde za roh a pak propukli v hlasitý smích, který ale stejně musel slyšet. Brzy však utichl, když si Gabe znovu přivlastnil mé rty.  Ještě chvíli jsme se líbili, než to Gabe znenadání utnul. Nadechovala jsem se k protestům, ale byl rychlejší. „Chci tě někam vzít.” A než jsem se vzpamatovala, už mě táhl k výtahu.

Procházeli jsme se městem už hodnou chvíli a já se ho už několikrát ptala, kam míříme, ale on se vždy jen pousmál a bez odpovědi pokračoval dál. Chtěla jsem se začít rozčilovat, že jsme si měli vzít taxi, když konečně zastavil.
„Tak jo, jsme skoro na místě. Než ale dojdeme do cíle, chci aby si zavřela oči a neotevírala je dřív, než ti řeknu.” Nedůvěřivě jsem na něj pohlédla, ale nakonec splnila jeho přání, zavírajíc oči. „Skvěle a teď se mě chytni, nemusíš se bát, povedu tě.” Dál mě navigoval.
„Jestli se mnou do něčeho nabouráš, poznáš můj hněv.” Varovala jsem ho, ale přeci jen jsem sevřela pevněji jeho ruku, když se rozešel.
Nejistými kroky jsem kráčela kupředu a modlila se, abychom už dorazili na místo.  A pak, jakoby byly moje modlitby vyslyšeny,  jsme zastavili. Teď už jsem jen čekala na jeho pokyn, který záhy přišel.
„Už můžeš otevřít oči,” ozval se jeho hlas, díky čemuž jsem poznala,  že stojí za mnou. Neváhala jsem a hned pozvedla svá oční víčka. Na chvíli jsem musela přivřít oči, než si zvykly na okolní světlo. A pak jsem zůstala jen v němém úžasu stát.
Nacházeli jsme se v tunelu vytvořeného z rozkvetlých stromů, které byly spletené do sebe.
Otočila jsem se na Gabea, abych mu poděkovala, obejmula ho. Avšak zamrzla jsme na místě.
Křeček přede mnou na jednom koleni a natahoval ke mě ruku s krabičkou.
„Vidím na tobě jak panikaříš, ale ještě dřív než utečeš ti chci říci, že tě nežádám o ruku.” Jeho slova mě  častečně uklidnila, ale na druhou stranu mě činila zvědavou. Naštěstí mě dlouho nenapínal.
„Uhm.. Jde na mě vidět, že jsem nervózní?” položil řečnickou otázku, takhle vykolejeného jsem ho ještě nikdy neviděla. Povzbudivě jsem se na něj usmála, vyčkávajíc na jeho další slova. Zhluboka se nadechl než pokračoval: „Tak jo, hledal jsem vhodný okamžik, kdy ti to předat. Je to jen taková drobnost. Vlastně ani nevím, proč z toho dělám takovou vědu.” Nervózně se usmál podávajíc mi bílou sametovou krabičku.
Chvíli jsem ji jen zaujatě pozorovala, než jsem rozvázala mašli a otevřela ji.
Vykoukl na mě náhrdelník. Přívěsek tvořil kruh ve kterém se nacházel vylisovaný čtyřlístek zalitý nějakou průhlednou látkou.
„Je nádherný,” okomentovala jsem ho. „Pomůžeš mi prosím.” Hned pochopil a zapnul mi vínovou stužku s přívěskem kolem krku. Přejíždela jsem znovu a znovu po přívěsku,  fascinoval mě. 
„Vyráběl jsem ho tehdy na veletrhu netradičních profesí. Nejsem moc na ruční práce, ale snažil jsem se ze vše sil.” Tak teď už vím, kde ho vzal. „Nepodceňuj se, opravdu se ti povedl. Čím jsem si ho ale zasloužila?” Mrzí mě, že má stále tak malé sebevědomí, ale rozhodně se časem zlepší.
„No asi bych se měl k něčemu přiznat.” Začne si vyhovovat rukáv. „Jaksi jsem ti ho ještě nevrátil. Ale myslím, že  mi přináší štěstí.” Přejel prsty po šátku, který měl obmotaný kolem paže. „A já už se bála, že jsme ho někde ztratila.”
„Ne, byl v bezpečí u mě. Já.. chtěl bych si ho nechat na soutěž. Budu tě mít tak nablízku po celou dobu.” Jeho slova mě hřála u srdce. „Samozřejmě, že si ho můžeš nechat. Náhodou ti docela sluší.” Ušklíbnu se na něj. „Tak děkuji za poklonu.” Jemně mě se smíchem bouchne do ramene, pak ale zvážní. „Chtěl jsem ti dát část sebe, kousek který by ukazoval naši lásku.”
„Děkuji, je opravdu úžasný a jedinečný. Slibuji, že ho nikdy nesundám.” Ujišťuju ho, ale připadá mi, že jen slova nestačí. Proto položím své ruce na jeho tváře a pak spojím naše rty. Jen lehce, pořád je pro mě tohle všechno nové. Gabeovi to ale nevadí a brzy přebírá iniciativu. A já se cítím jako v sedmém nebi.
Někdy míváme problém v komunikaci, ale stačí jeden polibek a vše je naprosto jasné. Stejně jako tehdy v tom parku. Ani jeden jsme nevěděli jak začít, ale jakmile se naše rty spojily, oba jsme přesně věděli, co ten druhý chtěl říct.

„Tak jo, ty to zvládneš dobře. Jenom nepanikař.” Uklidňuji ho.
„...A nyní je na řadě další soutěžící. Přivítejte prosím velkým potleskem Gabriella Spakrkse.” Ozval se hlas moderátora, který uváděl celou soutěž.  „Ne nezvládnu to. Nemůžu tam jít.” Vjel si zoufale rukou do vlasů,  otáčejíc se k odchodu. „Neblázni Gabe,  nemůžeš teď utéct, když máš svůj sen nadosah.” Snažila jsem se ho zadržet, protože jsem věděla, jak je v životě tenhle okamžik klíčový.
„Tvoje holka má  pravdu, kámo. Já se taky bál. Ta náhlá pozornost, zrak všech těch lidí a ty upřené pohledy poroty. Ale věř mi, že až zazní první takty písně, všichni a všechno zmizí. Zůstaneš jen ty prostoupený hudbou a užiješ si každou minutu. A až přijde konec, nebudeš chtít přestat.” Vložil se do našeho rozhovoru právě příchozí blonďák. Cameron. Blýsklo mi v hlavě. Další důležitá osoba v jeho životě, jen o tom zatím neví.
„Ahoj Came, byl si skvělý.” „Zaválel si kámo.” Byl si úžasný, jako vždy, brácho.” Pokřikovali na něj jeho kámoši. Daniell, Joshua, Rayan. Nebo se z nich teprve stanou kamarádi? Ne tohle je součást budoucnosti ne přítomnosti. „A ty, koukej už mazat na pódium. Známe se sice jen chvíli, ale poznám tu hvězdu v tobě a ona chce teď zářit, tak jí dej příležitost.” Přidal se Daniell. Gabe se všemi seznámil před začátkem soutěže, hned si padly do oka.
„Nenechávej mě samotného.” Zněl tak zoufale. „Neboj se, budu tam stát. A jestli začneš panikařit, prostě se mi jen dívej do očí.” Doufala jsem, že se mi ho podařilo aspoň trochu uklidnit.
„Miluju tě,” pošeptal mi do ucha a věnoval mi motýlí polibek. Pak odešel vstříc své budoucnosti. Přesně jak se to už jednou odehrálo, vše bylo tak jak má být.