Celý svůj život jsem jen tak bloudila, proplouvala mezi jednotlivými dny. Bez cíle, bez nějakého poslání, prostě jsem jenom byla. Postupem času jsem to příjmula, přestala klást otázky ohledně své existence a jen se soustředila na přítomnost. Na to jak nepropadnout ve škole, a že to někdy bylo opravdu obtížné, obzvlášť v matice. Ale nejvíce jsem se snažila pomoci mamce. Vynahradit jí vše, co pro mě obětovala.
Neplánovaně se stala matkou už v osmnácti, a i když jsem jí kompletně narušila plány a ona tak nemohla na vysokou, ani na moment nelitovala, že si mě nechala.
Opustil ji přítel, rodiče zavrhli a ona tak zůstala úplně sama. Musela uživit samu sebe a další hladový krk v podobě uřvaného mimina bez špetky soucitu k potřebě spánku.
Ale zvládla to! Všechny ty probdělé noci, když mi rostly zoubky. Všechny složenky za elektřinu, za vodu, plyn, ale i za blbé léky, když jsem dostala vysokou teplotu, která nešla ničím srazit. A i přes moje protesty a argumenty, mě posílala na výlety, které byly až zbytečně drahé. Já bych se bez nich obešla, ale mamka o tom nechtěla ani slyšet, říkala, že dětství, dospívání je jenom jedno a mělo by se pořádně prožít. Zažít nějaké dobrodružství, utvořit si vzpomínky.
Ve všem měla pravdu, ale přesto jsem jen stěží vždy sedadla do autobusu vstříc výletu, když jsem věděla, že mamka bude jen o chlebu a vodě, tvrdě pracovat na přesčasy.
Nebývala doma často, a když přicházela, únava z ní přímo zářila, ale stejně se usmála a pomohla s čím bylo potřeba. A já jsem se opravdu snažila vše jí co nejvíce usnadnit, ale přišlo mi, že pořád dělám málo. Její odměnu byl pouze můj úsměv, to jí přece nemohlo stačit. Nevzdala se všeho jen kvůli tomu krátkodobému okamžiku...
Nebo aspoň to jsem si dříve myslela. Co bych ale teď dala za jediný jeho úsměv nebo jen letmý dotek. Jeho jiskřivé oči, které mě pronásledovaly všude, a mě to tak moc štvalo, teď bych je však vřele uvítala.
Ale svět se ani na chvíli nezastavil, nepočkal. Všichni se dál bavili, objímali se. Jejich křik se ozýval na chodbách, všude bouchaly dvířka od skříněk a když mě pak někdo strčil až jsem upadla na zem a rozsypala všechny své učebnice, myslela jsem, že exploduju. Chtěla jsem tak moc křičet, abych přehlučila ostatní, nebo aspoň brečet, abych ulevila jen trošičku své nahromaděné frustrace. Ale nemohla jsem si dovolit ani jedno, ne tady a teď.
A tak jsem jen musela zatnout zuby a výdržet. Každý den jsem si říkala, že včerejšek byl hrozný, ale dnešek nějak zvládnu a zítřek bude lepší. Dnem za dnem. Zdálo se to jako věčnost, ale uběhly teprve čtyři dny. Nekonečné čtyři dny, kdy jsme se s Gabem navzájem vyhýbali. On protože se mnou nechtěl mluvit, a já protože jsem to až bolestně dobře věděla.
Ozvalo se zatroubení a já leknutím naskočila, zvedajíc hlavu. Táta. Jak jsem jen mohla zapomenout. Slíbil mi, že mě dneska vyzvedne.
Pokroutím nad svým zapomínáním hlavou, než nastoupím na místo spolujezdce. „Ahoj tati,” políbím ho na tvář, než se připoutám. „Ahoj zlatíčko,” věnuje mi široký úsměv, rozjíždějíc se pryč z pozemku školy.
Zahledím se ven z okýnka na ubíhající krajinu.
Stromy jsou už pokryté krásným zeleným listím. Paloučky se začínají plnit nádhernými barevnými květinami. Kdybychom měli otevřená okénka, jistě by jsme cítili jejich omamnou vůní nebo vůní jehličí. Nedávno pršelo, takže se jejich vůně zaplnila ovzduší.
Celkově se už celá příroda probudila a teď odhaluje své taje a krásy. Zářivé barvičky, které mi už tak moc chyběly.
„Sunny?! Ty mě vůbec neposloucháš.” Protnul najednou mé myšlenky jeho hlas, načež na mě upřel zrak přes zpětné zrcátko. Hned ho však sklonil zpět na vozovku.
„Promiň, jen jsem se zamyslela. Na co si se ptal?” pozvednu koutky úst v omluvném gestu. „Jen jsem se ptal jak bylo ve škole, ale myslím, že odpověď  už znám.” Soucitně se na mě podívá, než otevře dveře. Páni, my už stojím před domem. Ani jsem si nevšimla.

Další věc, která mi pomáhala, byly úkoly. Zaměstnaly dokonale mou mysl a já tak ne přemýšlela o něm. Jenže pak přišla na řadu matematika. Jakoby už sama o sobě nebyla to největší utrpení na světě. Ale teď, i ona mi ho připomínala, nebo spíše jednu konkrétní vzpomínku.
Nikdy jsem nepatřila k agresivním nebo impulsivním lidem, ale teď jsem se z nějakého důvodu nemohla udržet. A dřív než jsem se nadála, sešit z matiky narazil tvrdě do zdi. Zmateně jsem zůstala bez hnutí, šokovaně na sebe hledíc do zrcadla. Nevěděla jsem, že jsem toho vůbec schopná. Tohle nejsem já.
Prudce jsem si stoupla a málem se přerazila o židli. Ale ignorovala jsem to a bez sebemenšího otálení opustila pokoj. Schody jsem zdolala v rekordním čase, i když jsem se málem přerazila. Zato zavazování tkaniček trvalo dvakrát tak déle než obvykle. Po třetím pokusu jsem to vzdala a jen si je zástrčka do boty, doufajíc že se o ně později nepřerazím.
A pak jsem prostě jen rozrazila dveře a vyběhla ven. Neohlížela jsem se, nezpomalovala, nepřemýšlela. Jen jsem se soustředila na pravidelné dýchání, na každý sval, který se zapojoval při dalším a dalším kroku. A když už jsem nemohla, prostě jsem se zhroutila na zem.
Až teď jsem si uvědomila, že se nacházím na palouku v rozlehlém parku. Už jsem tady párkrát byla, takže jsem se nebála, že bych nenašla cestu zpět. Větší obavy jsem si dělala ze zapadajícího sluníčka a černých mraků nade mnou. „Dnes rozhodně bude pršet, “ zauvažovala jsem nahlas. A hned na to začalo pršet. Ale žádný lehký jarní deštíček, ale pořádný liják.
Každý normálně myslící člověk by se běžel schovat, ale já ne. Prostě se mi ještě nechtělo vracet.
Déšť mi smáčel vlasy, oblečení těžko pod tíhou vody, zima prpstupovala celým mým tělem. Ale přesto jsem se nehnula z místa. Jen jsem pozvedla hlavu, takže mi teď kapky dopadaly přímo na obličej, až jsem musela přivírat oči.
Ale vidět tu tmavnoucí oblouhu ze které padalo několikset milionů diamantových střípků, zato to stálo.

„Zbláznila si se? To chceš dostat zápal plic.” Ozval se odněkud a vzápětí jsem už přes sebe měla přehozenou velikou bundu. Pod náhlým teplem mi naskočil husí kůže.
Chvíli jsem celou situaci zpracovávala, takže mi ani nedošlo, že  se pohybuji. Držel mě za loket a kamsi mě táhl, to jsem mu ale nehodlala tolerovat. Zapřela jsem se nohama a s velkou námahou se mi ho podařilo zbrzdit. Tím jsem upoutala jeho pozornost. S naštváním na mě hleděl, ale ignorovala jsem to. Neměl k tomu sebemenší důvod, to já mám právo být naštvaná, ne on.
„Pusť mě!” rozkázala jsem, když se k ničemu neměl. Ale on dál stál, držíc mou ruku, jako by mě ani neslyšel. „Co tady vůbec děláš?” povzdechla jsem si. Moje bojovná část to vzdala, možná prostě věděla, že nemám šanci.
„Co já  tu dělám?! Spíš co tu děláš ty?  Táta se o tebe tak bál a psal mi, jestli u mě nejsi. A pak tě najdu a ty si jen tak prostě stojíš v parku uprostřed lijáku.” Prohrábl si frustrovaně vlasy. Byl že mě tak moc zoufalý a já najednou začala litovat svých činů.
Jeho pohled jsem už dále nedokázala snášet, proto jsem sklopila svůj zrak na promočené špičky mých tenisek.
Nic neříkal, ale po chvíli mi svými prsty nadzvedl hlavu.
„Půjdeme,” oznámil a bez sebemenšího upozornění mě podebral pod koleny a druhou ruku vsunul pod má záda, takže mě teď držel jako princeznu.
I kdybych chtěla něco namítnout, z mých úst by nic nevyšlo. Ale já toužila po něčem jiném. A podle jeho pohledu jsem soudila, že uvažuje nad tím stejným.
Už jsem pootevřela ústa, že něco řeknu, ale než jsem tak stačila učinit, přitiskl se na mé rty a drze rovnou vklouzl jazykem dovnitř. Dravě mě líbal, bez špetky něžnosti. Jeho zoufalost teď byla více než hmatatelná, vybíjel si jí na mě. A já ji s otevřenou náručí přijala. Užívala jsem si vše, co mi dával. Protože bez ohledu na to, jak moc jsem na něj chtěla křičet, vyčítat mu všechny křivdy světa, jediné po čem jsem toužila byly jeho dokonalé polibky.

Vždy jsem nechápala ty lidi v romantických filmem, to jak jim nakonec vše vyšlo. Ale dnešek, tenhle okamžik jakoby byl vystřižen právě z jednoho takového filmu. A právě v tenhle moment jsem se cítila neskonale šťastně,jako bych našla důvod své existence, jako by byl náš vysněný cíl nadosah.