Nálada, tak široký pojem. Každý nějakou má. U někoho se drží jedna a ta samá několik dní a u jiného se střídá každou minutu. Podle ní se odvíjejí i naše činnosti. Vsadím se, že profesor, který nás učil hned první hodinu, měl mizernou náladu. Nejspíš si jí chtěl vykompenzovat  pětkami, kterých jistě při opravování šetřit nebude. Ale ani taková nedostatečná známka mi mou náladu nezkazí, nebyla by to první, kterou jsem dostala.

Zvonění. Spousta lidí by souhlasilo, že neznají nic tak, otravného, ale zároveň tak úžasného. Záleží, které máme na mysli. Každému se určitě někdy stalo, že se stal v noci  součástí úžasného snu.  Najednou nastane ráno a nás z našeho snění vytrhne otravných zvuk budíku, který nám připomíná začátek nového dne. Tehdy by jsme ho nejradši popadli a mrštili s ním o zeď. Pak bych jsme se přetočili na druhý bok a spali dál. Mnohem radostnější je zvonění ve škole, oznamující konec vyučování. Právě takové, které teď zní celou budovou školy.

Studenti se bleskurychle zvedají ze svých míst, ignorujíc profesora, snažícího se dokončit svůj výklad. Pomalu si sbalím všechny věci a vydám se ven, teď už z liduprázdné třídy.

Pomalu procházím chodbou, nikam nepospíchám. Míjím dvoukřídlé dveře od jídelny, zde jsem už dlouho nebyla. Pokračuji dál, dokud nevyjdu ven na dvůr.

Posadím se na blízkou lavičku, stojící pod mohutným stromem. Sáhnu do batohu a vytáhnu si svůj dnešní oběd. S chutí se zakousnu do zeleného jablka. Zakloním hlavu, dívajíc se do koruny stromu. Zavřu oči a poslouchám šumění listí. Větřík si pohrává s mými vlasy. Užívala jsem si tento den, vždyť žádný  stejný už nikdy nebude.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, užívala si odpoledne. Zůstala bych tu i déle, nemám na dnešek naplánovaný žádný program, vlastně ani na nikdy jindy, ale už mi začínala být zima. Naposledy jsem si kousla do jablka a ohryzek zahodila do koše, nacházejícího se nedaleko lavičky. Popadla jsem svou tašku, přehodila si ji přes rameno a vyšla po štěrkové cestičce pryč z pozemku školy.

Zastrkávám si sluchátka do uší. Dál kráčím po chodníku unášejíc se melodií nejnovější písničky mé oblíbené kapely. Najednou se setmí a na zem se snesou pomalu první dešťové kapky. Vím, že jen u malého deštíčku to nezůstane. V duchu si zanadávám, že jsem si nevzala deštník.

Jak jsem předpokládala, brzy se spustí ledová smršť dopadající na mou osobu. Ještě víc si stáhnu rukávy své mikiny, s vědomím, že to mému promoknutí nijak nezabrání a obejmu se rukama, abych vytvořila co nejvíce tepla.

Rozhlížím se kolem, zjišťující, že už jsme jen pár ulic od domova. Nebe se ještě více setmělo a já jsme opravdu ráda, že jsme blízko. Po rozhlédnutí přecházím silnici, ze které se už za tu dobu co prší, stala řeka. Snažím se co nejvíce vyhýbat proudům této řeky.

Jsem uprostřed silnice, když si všimnu, blížícího se světla. Otočím se za ním. Vše najednou odehrává tak rychle. Vidím auto jen pár metrů od sebe, řítící se z kopce přímo na mě. Chci se pohnout, uhnout do strany, ale moje nohy mě neposlouchají. Pak se rázem vše zpomalí.

Od auta už mě dělí jen metr. Gabriell právě začal zpívat své sólo, které se mi pomocí sluchátek rozléhá v uchu. Před očima se mi odehrává celý život. Vím, že umřu, nechci umřít, ale nic s tím nezmůžu. Nejspíš vykřiknu a pak už  ucítím nesnesitelnou bolest. Jen na malou chvíli, než je klid, až mrtvolné ticho.