„Když si říkal, že půjdeme někam na oběd, nenapadlo mě, že sem.“ Rozhlížela jsem se kolem sebe.
Vše se čistotou jen blýskalo. Příjemné světlé barvy spolu navzájem ladily a vytvářely tak útulné místo s pohodovou atmosférou. Pohodlné sedačky, ze kterých se člověku nechce zvedat, obklopovaly mramorové stolečky. Na každém stál kovový stojánek s ubrousky a vázička s květinami, každá byla jedinečná svého druhu.
„Jsi zklamaná, že jsme nešli do restaurace?“ „Ne to ne, jen jsem myslela, že půjdeme třeba do MacDonaldu nebo na pizzu. Abych byla upřímná, restaurace mě poměrně dost děsí. Neustále k tobě  chodí číšník, který se pořád na něco ptá. Navíc je kolem tebe tolik lidí.“ Objasnila jsem mu. Vlastně ani nevím, proč jsem se mu svěřovala, vždyť ho skoro neznám. Začínám se nepoznávat.
„Pak jsem rád, že jsem zvolil správně.“ Usmál se. „Nejsou tady žádní otravní číšníci, jen jeden moc příjemný stařík u okýnka.“ Ubezpečoval mě. „Hele mladíku, aby si náhodou nezakopl o svůj drzý jazyk, který tak rád vystavuješ.“ Rozezněl se po místnosti pobavený hlas. „Ale notak Henry, víš, že mám stejně tvoje koktejly nejradši, i přesto, že z nich občas vylovím šedivý vlas.“ Pokračoval dál v pošťuchování a než jsme se nadáli, vzduchem proletěla utěrka. Pak už jsem jen uslyšela Gabriellův výkřik. A když si pak následně stoupnul, mohla jsem spatřit, mokrý flek na jeho kalhotách, v úrovni rozkroku.
Neudržela jsem se a vyprskla smíchy, jeho pohled stál za vše. „Uvědomuješ si, že si mě právě ztrapnil před mou spolužačkou. Víš jak se teď cítím?!“ Rozčiloval se, pohazujíc při to rukami. Ale ačkoliv se snažil znít vážně sebevíc, cukaly mu koutky. „Jestli tě někdo ztrapnil, tak jen a pouze ty. A teď koukej uklidit tu spoušť, ať po tom nikdo neuklouzne.“ Rozkázal mu s pobavením v hlase.
„To jsem to teda dopracoval. On shodí  vázu, ale vytírat musím já.“ Brblal si pod vousy, ale stejně si s kapesníky klekne na zem, vysušujíc s nimi podlahu. Nakonec ještě postaví vázu utírá stůl. Stejně obdivuji Henryho, musí mít přesnou mušku, když strefil vázu, ale neshodil jí na zem, pouze převrhl.
„Tak, už se ti mohu zase věnovat. Snad už bez přerušení.“ Poslední větu řekl dostatečně nahlas, aby ji slyšel i Henry. „No jo, někdo tě musí vychovávat, aby z tebe nevyrostl floutek s egem větším než slunce. Ale někdy je to opravdu těžké.“ Zasmál se Henry, utíkajíc pult u okýnka, i když byl dávno čistý. Na to Gabriell už nic neříkal, jen se pousmál, kroutíc hlavou.
Ani jsem se nestihla pořádně rozkoukat a už stál Henry u našeho stolu v ruce třímajíc podnos s dvěma koktejly. Jak se dokáže tak rychle přemisťovat? A hlavě, kdy stihl udělat ty koktejly? A zatímco jsem přemýšlela, už je před nás pokládal. „Doufám, že vám bude chutnat.“ Věnoval nám poslední úsměv, než odešel. Ale ne na dlouho, za chvíli ještě přinesl dva talíře se zapečenými sendviči. Teprve potom se vzdálil nadobro opět něco utírajíc. Neznám ho moc dlouho, ale už teď bych si klidně vysadila, že se jedná o puntičkáře. Nikde nesmělo ležet ani jedno smítko. Sendviče hezky položené na talířku a nikde kolem nic ani drobeček. Samá čistá práce.
„Když si říkal: žádní otravní číšníci. Nevěděla jsem, že to myslíš tak doslova.“ Prolomila jsem to ticho. „Ale ne, běžně to tu takhle nefunguje, to že si tu se mnou. Henry přesně vím moje chutě, takže už se ani neptá a rovnou přináší.“ Osvětloval situaci. Pak ale jakoby mu něco došlo, začal panikařit. „Ale můžu mu říct a on připraví něco jiného, jestli..“ „Ne to je v pohodě, určitě se trefil i do mé chutě.“ Přerušila jsem ho. „Moc ráda ty sendviče ochutnám, vypadají lahodně. A co se týče toho koktejlu, už jen ta barva mě oslovila.“ Uklidnila jsem ho. Na důraz svých slov jsem upila z kelímku.
Na jazyku mi explodoval ohňostroj chutí. Henry namíchal úplně nepředstavitelnou, šílenou kombinaci chutí. Už vzhledově vypadal koktejl neuvěřitelně. Svítivě zelená, u dna, přechází v půlce do černé a na samém vrchu šlehačka ozdobená drobounkými kousíčky karamelu. Koho by napadlo, že hořká čokoláda se smetanou, nebo čím byla zahuštěná, tak nádherně ladí s chutí kyselé limetky a ještě něčeho, co nedokážu rozeznat. A nakonec ještě to jemné křupnutí karamelu…
O pár loků a hltů později, kdy už jsem si stihla vyslechnout několik, pro někoho jistě zajímavých, dopodrobna popisovaných zápasů hokeje, jsem se konečně rozhodla zeptat na otázku, která mi po celou dobu vrtala v hlavě. „Ty a Henry máte mezi sebou hezký vztah.“ Nadhodila jsem svou myšlenku.
„To jo. Býval kamarád mého dědy. A když děda zemřel, převzal jeho funkci. Dokonce se mi jednou svěřil, že dědovi slíbil, že se o mě postará. A postaral. Když měl táta nehodu…bylo to těžký. Ale Henry mě podržel a převzal i jeho břímě.“ Po tváři mu první slza. „Dokonce se chodí koukat i na moje zápasy v hokeji a ne jen na ty, co jsou na tomhle stadionu. Táta hokej miloval, kvůli němu jsem ho začal hrát, dlužím mu to. Dělá pro mě tolik věcí...Mám ho opravdu rád.“ To už mu slzy stékaly naplno.
A jak jsem ho tak poslouchala, chtělo se mi taky brečet. Jak moc jsem mu záviděla. Zní to hrozně co? Závidět mu otce, který zemřel. Jenže on s ním aspoň část života strávil, má s ním zážitky. Mě otec odepsal hned na začátku. A tak i po mé lící skanula jedná slza, kterou jsem nestačila zadržet.
„Je mi to líto, mohu si jen představovat, jak se cítíš.“ Věděla jsem, že o lítost možná nestojí, ale i tak jsem to musela říci. „Ale, aspoň si nějakého měl, ne? Prožil si s ním kus života, který byl jistě krásný.“ Snažila jsem se ho utěšit krouživými pohyby na jeho zádech.
„Co já bych dala za to, mít takového otce, aspoň na pár let. Který by mě vozil na „koníčkovi“ i kdyby ho pak bolela záda. Odháněl všechny bubáky.“ Zašeptala jsem, protože jsem nechtěla rušit to ticho.
„Vždyť ty tátu máš, viděl jsem ho, když tě vezl do školy.“ Podíval se mi do očí a já věděla, že je zlé  Chtěla jsem si nafackoval, zase dřív mluvím než myslím.
„Já…já…myslela jsem to tak, že je lepší ho mít aspoň na chvíli než vůbec. I když odchod milované osoby bolí.“ Snažila jsem to zamluvit. Viděla jsem, jak mu nad mou odpovědí šrotuje v hlavě. „Promiň, byla hloupost to říkat. Vždyť já o tom nic nevím. Zapomeň prosím, že jsem vůbec něco říkala.“ Pokračovala jsem dál v mluvení. Nevím, jestli mi to uvěřil, ale už to dále neřešil. „Dobře. Co kdybychom se zase vrátili k předchozímu tématu.“ Navrhl.
A tak jsem seděli na tom kouzelném místě, ujídali sendviče a srkali koktejly. On vyprávěl o hokeji a já ho nadšeně poslouchala. Ne proto, že by mě snad daný sport nějak zajímal, to ani v nejmenším. To ten jeho hlas, do kterého jsem se zamilovala už předtím, ten který mě vždy svými písněmi tak oslnil. Ale byla to tehdy realita?