Škola, budova o které jsem už mluvila, i přes to jsem neřekla ani půlku. Trávíme v ní hned několik let, i když ne vždy dobrovolně. Má za úkol nás rozvíjet, připravit na život. Ale když přijde nějaká opravdová překážka, jak nám pomůže, že budeme znát Pythagorovu větu, nebo druhou odmocninu. Je fajn nebýt úplně hloupý, ale škola nás do života nepřipravý. Až sami během života se toho spoustu naučíme.  Poučíme se z chyb, které jsme udělali my, nebo někdo jiný. Každý se hold musí prokousat svým životem sám.

Další důležitou součástí školy jsou studenti. Bez nich by to samozřejmě nešlo. Každý je jiný a přesto jsou si něčím podobný. Minimálně tím, že chodí do již zmiňované budovy.

Každopádně, je tu hned několik skupinek. Jako první  barbie. Oblečené v mini sukýnkách a topech, dávajíc tak na obdiv všem své perfektní křivky. Devadesát devět procent z nich patří k roztleskávačkám naší školy. Hned další na řadu přichází naši sportovci, hráči amerického fotbalu a zároveň hrozní sukničkáři. Snad každá  holka ze školy aspoň s nějakým spala. A samozřejmě s těmito skupinkami se pojí král a královna školy. Ano  i my tady máme takovéto pohádkové postavy, které se nacházejí ve všech teenagerských seriálech.

Naši se konkrétně jmenují Linnette Diaz a Noah Frey. Nádherná rusovláska s plnými rty, krásnýma velkýma smaragdovýma očima a její bělostná pleť jen zvýrazňuje její krásu. Dále jí připadá post kapitánky roztleskávaček. Jak se jí někdo může vyrovnat. Ani Noah není pozadu. Blonďaté, trochu delší vlasy vždy perfektně upravené do patky na pravou stranu, čokoládové oči, které hned každou hypnotizují a pak jeho ostře řezané rysy. Zkrátka dokonalost sama. Škoda, že to samé neplatí o jeho duši. I on rád střídá holky jako ponožky, možná ještě častěji.

Ale zpět ke skupinkám. Nesmějí chybět šprti, kteří vždy vše ví, většina z nich jsou vlezdoprdelky a proto nejsou zrovna moc oblíbení. Ani rebelové a emo nejsou zrovna populární. Chodí oblečeni v černém a ověšení všelijakými řetězy. Naopak pařmeni se se svou popularitou mohou chlubit. Skoro každý den někdo z nich pořádá monstrózní párty u nich doma se spoustou alkoholu.

Dalšího, koho nesmíme opomenout jsou různí podivíni, ne že by samotní teenageři nebyly. Není jich mnoho, ale pár se jich tu jako na každé škole najde. No a zbytek, neustále spěchající, šílení a věčně nespokojení teenageři.

A pak jsem tady já. Úplně obyčejná holka. Nepatřím mezi barbie ani pařmeny a mezi šprty už vůbec ne. Na podivíny jsem málo divná, ale ani k ostatním relativně normálním, jestli se to dá vůbec o teenagerech říct,  nezapadám. Mám totiž jednu nadlidskou schopnost. Pro většinu lidí jsem neviditelná. Učitelé si mě po většinu času nevšímají a ostatní studenti mě přehlížejí, jako bych tady vůbec nebyla. Zkrátka nikam nezapadám. Někdy mi připadá, že kdybych zmizela, nikdo by si toho nevšiml.

A teď stojím před tou budovou, plnou bláznivých lidí. Vyndám si sluchátka, už z dálky slyším ten hluk zevnitř. Naposledy se nadechnu, pak pomalu výročím do té jámy lvové. Hned u dveří se jen tak tak vyhnu skejťákovi, projíždějící se po chodbě. Mlčky pokračuji ke své skříňce, kde si vyzvednu potřebné učebnice a vydám se do první učebny. Ve třídě zapluju úplně do poslední lavice, právě vedle umyvadélka.

Už dávno zvonilo, ale učitel nikde. Až po dalších deseti minutách, si to konečně nakráčí dovnitř a bez pozdravu rozdá testy. Další nudné odpoledne začíná.