„Tady bydlíš?“ Položil spíše řečnickou otázku, i tak jsem mu musela odpověď. „Jo, už to tak vypadá.“ Bylo patrné, že jsem ho svými slovy zmátla. „Nicméně už budu muset jít, takže…“
„Dáš mi tvoje telefonní číslo?“ přerušil mě. „Proč ho chceš? My přeci nejsme kamarádi…“ zeptala jsem se zmateně. „Zaprvé, nikdy neříkej nikdy a zadruhé, chci se jen ujistit, že se ti nic nestane.“  „Ale víš, že mám jen něco s kotníkem.  Neumírám na smrtelnou nemoc.“ Konstatovala jsem. „Možná s tebou chci mít alespoň nějaké spojení. Koho jiného bych mohl informovat o novinkách z hokej.“ Mrknul na mě. Dlouho jsem se rozhodovala, nebyla jsem si jistá, zda je dobrý nápad věnovat mu ho. Jenom mě to s ním ještě více propojí s to mé situaci zrovna dvakrát nepomůže. „Tak dobře dám ti ho, ale jen proto, abys mi dal pokoj.“ Svolila jsem nakonec, než jsem mu nadiktovala své číslo. Snad toho nebudu později litovat. S radostí si mě přidal do kontaktů, obdarovávajíc mě velkým úsměvem.
„Teď už vážně musím, ahoj.“ Otočila jsem se ke dveřím, otevírajíc je. „Jasně ahoj, uvidíme se zase zítra.“ Rozloučil se, jenže žádné vzdalující kroky jsem neslyšela.
Znovu jsem na něj pohlédla, ale on se ani nepohnul. Upíral na mě své jantarové oči, které teď byly trochu tmavší. Hypnotizoval mě s nimi. Věděla jsem, že bych měla jít, jenže to nebylo možné. Na to mě držely až moc pevně. Svět okolo nás přestal existovat, čas se zastavil. Ztratili jsme půdu pod nohama a teď se vznášeli někde mimo naší realitu.
Jenže nic netrvá věčně. Troubení nedalekého auta mě plně probralo. Má ruka pořád svírala kliku, tak jsem jen zatlačila. Dveře se otevřely, vytvářejíc tak únik z této situace. Neváhala jsem a rychle vkročila dovnitř, zavírajíc za sebou.
Teprve potom jsem se svezla na zem, nohy už mě déle neudržely. Co to proboha bylo?! Ptala jsem se sama sebe. Celá předchozí situace mě až moc vzala, že jsem jen zvládla ochromeně sedět. Znovu a znovu jsem si přehrávala ten okamžik.
Proč se o mě tak zajímá? Proč chtěl moje číslo, když stejně nikdy nezavolá ani nenapíše? Jakmile se vrátí jeho kamarádi zapomene na mě, jako bych nikdy neexistovala. Jenže to je přesně to, co si celou dobu přeji, být opět neviditelnou. Od prvního okamžiku, kdy jsme se střetli, se vše změnilo.
Jen tak si nakráčel do třídy, posadil se vedle mě a zcela ignoroval, že o jeho přítomnost nestojím. Mé vybudované ochranné zdi překonal, bez sebemenšího úsilí. Celý můj život převrátil vzhůru nohama a to jenom tím, že na mě promluvil. Vždy jsem věděla, že má velké charisma, ale ještě nikdy jsem mu nečelila přímo, beze štítu, za který bych se mohla schovat.
Dolehne ke mně křik, který mě donutí leknutím nadskočit. Stočím svůj pohled ke dveřím, kde stojí matka. Byla jsem moc zahloubaná ve svých myšlenkách, že jsem vůbec neslyšela otevírání dveří. „Proboha, proč se tady válíš na zemi? Malém jsem kvůli tobě dostala infarkt.“ Zlobí se matka, přitom až přehnaně gestikuluje rukama. Pořád nejsem schopna mluvit, tak na ní jen němě hledím.
„Copak se to tu děje? Jde vás slyšet až ven.“ Přiřítil se otec. „To by mě také zajímalo. Přijdu domů a ona tady sedí na zemi, malém o ní zakopnu, ale když se jí zeptám, tak neodpoví.“ Mračila se na mě. „Ale no tak miláčku. Nerozčiluj se, úsměv ti sluší víc. Vše se určitě vysvětlí.“ Uklidňoval jí, vždy věděl, jaká slova použít.
„Tak copak se stalo Sunny.“ Otočil se tentokrát na mě, věnujíc mi povzbuzující úsměv. A já se sama od sebe rozmluvili. Vylíčila jsem jim vše kolem mého zranění, ale samozřejmě jsem vynechala Gabriella. „…a když jsem si chtěla vyzout boty, nějak mi to podklouzlo a já zůstala sedět tady na zemi.“ Dokončila jsem své vyprávění. Konec jsem si trošičku pozměnila, ale co, výsledek byl stejný. Mezitím jsem si už stihla stoupnout, samozřejmě jsme stála převážně na levé.
„Sunny, nevyprávěj nám tady pohádku. Vím, že tělocvik nemáš ráda, ale tohle už je příliš.“ Okomentovala to matka, nevěří mi. „Tělocvik není můj oblíbený předmět, obzvlášť když hrajeme fotbal, ale já nelžu. Opravdu jsem spadla a ten kotník mě bolí.“ Snažila jsem se jí přesvědčit, ale už předem jsem věděla, že je to marné. „A dost! To už stačí. Běž do svého pokoje.“ Zasáhla mě svým ledovým hlasem. Sklopila jsem pohled, než jsem se vydala pryč. Ještě jsem zaslechla, jak se spolu otec s matkou hádají.
Dokulhala jsem až do svého pokoje, kde jsem padla na postel. To už se mi po tvářích dávno spouštěly dva slané vodopády. Tohle byla právě ta chvíle, kdy jsem potřebovala maminčinu náruč a ujištění, že vše bude v pořádku. Jenže ani jedno nebylo možné. Maminka se nacházela bůh ví kde a nikdo jiný tu nebyl. To mě rozesmutnilo ještě víc, zjištění, že jsem na tomhle místě úplně sama.
„Zlatíčko neplakej.“ Uvěznil mě otec v pevném objetí. Nedůvěřovala jsem mu, na to jsem ho znala až příliš krátce, ale přesto jsem se k němu více přitiskla. Nabízel mi pocit bezpečí, lásku a i když to byla možná jen další iluze, přijala jsem to. Aspoň na chvíli jsem potřebovala, nebýt sama.