Jaro mám docela ráda. Příroda se znovu probouzí k životu po zimním spánku. Všechno kvete a pučí. Pro alergiky je to jedno velké peklo, ale já k nim naštěstí nepatřím. Proto v tuto roční dobu trávím většinu času venku. Nasávám do sebe všechny ty nádherné vůně, vystavuji pokožku prvním statečným paprskům a nechávám, aby mi lehký vánek pročechrával vlasy. Poslouchám štěbetání ptáčku, šumění listí. Tak mi je nejlépe.
Nejraději bych teď zastavila čas. Avšak bohužel takové schopnosti nemám. Tak jen ještě chvíli setrvám se zavřenými víčky. Pak už ale musím zpět do reality. S nechutí vyndám sešit matematiky a zmoženě se podívám na příklady. Různé klikyháky a písmenka, představují pro mě španělsku vesnici.
Po chvíli přijde. Už zase vypráví o hokeji jako včera, ale já ho zcela ignoruji. Musím té matice přijít na kloub. Učitel už hrozí písemkou a já nechápu ani začátek. Avšak ač jsem se sebevíc snažila, příklady se na mě jen dál smutně dívaly bez výsledku, ne a ne to vyřešit.
„Předpokládám, že si mě celou dobu neposlouchala. Co to vlastně děláš.“ Vyrušil mě Gabrielův hlas. „Tak promiň. Jenže já mám teď důležitější věci na práci.“ Trošku jsem na něj vyjela, přitom jsem křečovitě svírala tužku mezi dvěma prsty. „Dobře chápu. Teď mi ale podej tu tužku, než jí rozlomíš vejpůl. Společně to jistě nějak zvládneme.“ Natahoval ke mně ruku. Podala jsem mu tedy tužku i sešit, stejně s tím nic sama nesvedu, tak třeba bude úspěšnější.
Chvíli si to pečlivě prohlížel. Svraštil čelo, přivíral oči, dělal to vždy, když přemýšlel. Přišel mi při tom tak roztomilý. Dost! Takovéhle myšlenky mít nesmím. Naštěstí mě vyrušil jeho hlas. „Abych byl upřímný, matematika nepatří mezi mé oblíbené předměty. Ale tohle už probíráme nějakou tu dobu, takže to jakž takž chápu. A moc rád ti s tím pomůžu.“ Zářivě se na mě usmál.
Uběhla hodina, ale v jeho přítomnosti jakoby to teprve bylo jen pár minut. Zpočátku jsem nevěřila, že mi to dokáže vysvětlit. Ale poslední příklad jsem úspěšně vypočítala celý sama. „Děkuji,“ věnuji mu jemný úsměv. Opravdu mě zachránil od špatné známky. „Není zač.“ chvíli mlčel, vypadal, jakoby přemýšlel, zda se zeptá. Nakonec se ale rozhodl.
„Proč si na naší školu přišla až v druhém pololetí, proč ne dřív?“ jeho otázka mi vymazala úsměv z tváře. Najednou bylo těžké být v jeho přítomnosti. Vzduch zaplnila tíživá atmosféra, jež stahovala můj hrudník, dech se zadrhával. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem co mu říci. Díky pravd, by mě měl za blázna. Ale co je vlastně pravda… „Já…my jsem se přestěhovali.“ Odpověděla nakonec.  „Ale proč až teď? Nebo proč jste nepočkali na začátek nového školního roku?“ Nenechal se odbít.
Připadala jsem si lapená v síti, bez vidiny jediného útěku. Co jsem mu na to měla říci, když jsem sama neznala odpověď. „Můj táta tu dostal práci.“ Doufala jsem, že mu to stačí, ale zjevně se v tom chtěl hrabat až úplně dopodrobna. Už se nadechoval k další otázce, ale já ho rychle zarazila. „Prostě jsem tady, jasný. Není to tvoje věc, z jakého důvodu jsem se přestěhovali, tak to nech být.“ Musela jsem se nadechnout. „Už je pozdě, měla bych jít.“ Začala jsem se zvedat, sbírajíc všechny svoje věci. Ale ve všem tom zmatku se mu rozsypal penál, protože jsem ho zapomněla dopnout. Momentálně jsem ale nemohla začít sbírat. Tak jsem penál jen zapla a strčila do batohu, nechávajíc na zemi několik pastelek a fixek. Ani jsem se na něj neotočila, vybíhajíc pryč.
Zvuk mi svištěl kolem uších, větřík si pohrával s mými vlasy. Srdce bylo rychleji, plíce nestíhaly pobrat dostatečně kyslíku. A i přesto všechno jsem nezastavovala, nemohla jsem. Ovládala mě panika, že by mě mohl pronásledovat. I když se mi v hlavě objevovaly otázky, které se ptaly, proč by to dělal. Mé smysly obklopoval mlžný opar, jež mi bránil v úsudku. Sama jsem nevěděla, co se se mnou děje. Gabriell se přeci jen zeptal na obyčejnou otázku.
Jenže i tato relativně nevinná otázka způsobila mnoho. Znovu otevřela to neznámo v mé mysli. Nutila mě znovu přemýšlet, nad mou existencí v této nemožné realitě, jak jsem se sem dostala. Svíralo se mi srdce jen nad pomyšlením, že znovu neuvidím svou mamku, jež teď byla bůhví kde, pokud tedy vůbec existovala.
Můj život nebyl perfektní, ani zdaleka. Ale patřil mě, nikdo neměl právo mi ho vzít. A i když jsem neměla vždy, to co jsem chtěla, byla jsem šťastná. S mamkou jsme tvořily dokonalý tým, nikoho a nic dalšího jsme nepotřebovaly.
Slyšela první slůvko, jež opustilo moje rty. Viděla mě udělat první nejisté krůčky. Naučila mě jezdit na kole. Ošetřila mi rozbité koleno, pofoukala a věnovala polibek, aby to tak nebolelo. Ujišťovala mě, že tu vždy bude pro mě, stát po mém boku  Obsypávala mě nekončící láskou. Darovala mi to nejkrásnější dětství, jaké jen šlo. 
A teď, když jsem se najednou ocitla zde, pociťovala jsem strach. Připadala jsem si ztracená, v neznámém světě. Nepatřila jsem sem, neměla jsem tady být. Vše okolo se jevilo jen jako noční můra, ze které se mi nedařilo probudit, i když jsem se snažila sebevíc. A jediné po čem jsem teď toužila, bylo schovat se v maminčině náruči a už nikdy jí nepustit.
Tak moc mě pohltily myšlenky, že jsem nevnímala okolí. Probralo mě až pískot pneumatik, ostré světlo auta. Nestihla jsem se ani pořádně rozkoukat, když se otevřely dveře a osoba stanula přede mnou. Můj otec v celé své majestátnosti. Avšak v očích se mu zračil strach. Viděla jsem na něm, že mi hodlá dát nějakou přednášku, ale plně jsem to Ignorovala.
V tuhle chvíli jsem jen potřebovala obejmout, ujistit, že na to nejsem sama. A tak jsem mu kolem pasu obmotala své paže, zabořujíc hlavu do jeho hrudě. Z počátku vypadal překvapeně, ale nakonec mě také obejmul. To byla poslední kapka, už jsem se dále nezvládla ovládat. Bylo toho na mě moc, proto jsem nechala zbortit všechny své hráze. Slzy mi líbaly líčka, tělo se třáslo, srdce bilo stonásobně rychleji, dech se zadrhával. V tento okamžik bych ze sebe nedokázala vydat jediné slovo. Jenže muž, který mě svíral v pevném otcovském objetí to chápal. Nikdo nic neříkal, jen jsem tam tak stáli, vytrženi z reality. Svými prsty mi kreslil uklidňující kolečka a já se v jeho náruči začala uvolňovat.
„Pojedeme domů.“ Promluvil milým, tichým hlasem, jakoby nechtěl narušit to ticho, ten klid, jež tu panoval. A i když jsem rozuměla slovům, nijak jsem se nepohla. Nechtěla jsem se od něj odlepit, protože jakkoliv se to zdálo podivné, matoucí právě v jeho náruči jsem se cítila doma.