Dnes jsem domů  dorazila dříve než obvykle a to díky Gabriellovi, který mě tak trochu vyštval z mého místa. Matka ještě nebyla doma, otce jsem tu ani nečekala.

Pomalým krokem jsem se došourala do svého pokoje. Odhodila jsem tašku a skočila do postele. Po celém dni jsem už byla unavená. Zavřela jsem oči, přehrávajíc si celý dnešní den.

Vlastně jsem dneska procestovala hned několik pohádek. Nejprve jsem navštívila chaloupku sedmi trpaslíků a ochutnala jablko – naštěstí nebylo otrávené. Dále jsem se vyskytla v pohádce o Bajajovi, hned po jeho souboji s drakem, kdy jsem mu obvázala ruku a namísto bílého kapesníčku jsem použila svůj šátek. Nakonec jsem se objevila v hradu prorůstající trnitým křovím. Akorát že místo Růženky jsem zde musela zachraňovat prince. Zkrátka dnešek byl náročný. Oči se mi samovolně zavíraly, ale jen na chvíli si odpočinout můžu ne? A tak jsem je nechala zavřené. Brzo jsem pochodovala po snové říši.

Rozlepila jsem oči a chvíli jen zmateně mžourala po pokoji. Nakonec jsem došla k závěru, že místo krátkého šlofíka, jsem prospala celé odpoledne a noc, probouzející se až ráno. Odhrnula jsem peřinu – vůbec si nevzpomíná, že bych se přikrývala, nejspíš to udělal otec, nebo matka – a došourala se do koupelny.

Rychle jsem se vykoupala, nemám času nazbyt, protože jsem si včera zapomněla nastavit budík. Jen v ručníku jsem se vyřítila do šatny. Oblékla jsem si první oblečení, které jsem našla – černé kalhoty, šedé tílko a kostkovanou černobílou košili. Vlasy jsem si rozčesala a chtěla stáhnout do culíku, ale pak jsem si vzpomněla, že nemám šátek, a tak jsem si je nechala rozpuštěné.

V lednici jsem si vzala již připravenou svačinu. Obula jsem si tenisky, popadla klíče a vyrazila vstříc novému dni.

Vůbec jsem nepospíchal. Nechtělo se mi tam, čelit jeho osobě. Jenže co když se strachuji zbytečně. Třeba už o mě nestojí, když jsem ho odmítla. Jen z té představy se mi sevřel hrudník. Vůbec jsem Samu sebe nechápala. Byla jsem tak moc zmatená. A z velké části za to mohl on, jež si to právě ke mně nakráčel s úsměvem. Vůbec jsem se v něm nevyznala.

„Sunn, ahoj! Už jsem se bál, že nepřijdeš.“ Jeho hlas aspoň na chvíli utišil mé myšlenky. Pořád jsem ale byla zmatená, takže mi zprvu nedošlo, že mluví na mě. Musela jsem se vzpamatovat, takhle se za chvíli zblázním.

„A-ahoj“ odpověděla jsem mu třesoucím se hlasem. Věnoval mi další jeho překrásný úsměv. „Měli bychom jít dovnitř, je tu docela zima, navíc za chvíli už bude zvonit.“ Jen jsem kývla, protože měl pravdu, od pusy mi šla pára, ruce i přes rukavičky Mrzky. Jako pravý gentleman mi podržel dveře.

Doprovodil mě až ke třídě. „Tady se budeme muset rozloučit, ale neboj po hodině si tě najdu.“ Nejspíš si mě včera špatně pochopil, takže ti to zopakuji. MY NEJSME PŘÁTELÉ.“ Každé  slovo jsem říkala s jasným  důrazem. „Zatím,“ pošeptal mi do ucha a šibalsky se na mě usmál. Pak se vydal nejspíše ke své třídě.

Už zbývalo jen pár minut do konce první hodiny a já byla čím dál tím víc nervóznější. Hypnotizoval jsem hodiny, snažíc je, aby se aspoň na chvilku zastavily, ale marně. Zazvonilo a všichni se hned začali pohotově zvedat. I učitel utnul svůj monolog, věděl že je zbytečné dál výklad, stejně ho nikdo neposlouchá a i on se těšil na krátkou pauzu.

Rychle jsem si sbalila všechny věci, dnes jsem výjimečně pospíchala. Vyběhla jsem ze třídy jako neřízená střela. Možná kdybych dávala pozor uviděla bych ho dostatečně brzy.

„No páni, nevěděl jsem, že mi hned  budeš skákat do náruče. Ale nemůžu si stěžovat, líbí se mi to.“ Zachytil mě, abych nespadla. Tvář mu zdobil jemný úsměv, skoro až úšklebek. Zrudla jsem jako rak, tak jsem raději sklonila hlavu, snažíc se od něj odtáhnout.

„Jsi roztomilá, když se červenáš.“ Řekl jen a na to mě pustil. Pak se vydal chodbou pryč. Zůstala jsem stát zaraženě  na místě, načež on se na mě otočil. „Tak jdeš? Nebo že by ses chtěla ulít ze školy?“ Zeptal se žertovně. Jen jsem ho ignorovala, vydávajíc se do učebny, kde máme další hodinu, s ním v patách.

O obědové pauze jsem se šla zase na moje místo. Netrvalo dlouho a vedle mě se posadila postava. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, o koho se jedná. „Proč si sem přišel, copak nemáš nic důležitějšího na práci? Třeba obědvání v jídelně se svými kamarády?“ Obořila jsem se na něj. „V jídelně je moc hlučno.“ Odpověděl s nezájmem, otvírající svou obědovou krabičku.

„Jasně a toho sis všiml až teď.“ Konstatovala jsem nabírajíc si další porci rýžové kaše s kokosem a dalším ovocem. „Ani ne. Ale když tam teď nejsou moji kámoši, nemám s mým  probírat, který hokejový tým vyhraje.“ Prohodil mezi sousty. „A tak si se rozhodl přijít s tím otravovat mě. Ačkoliv mě žádný sport nezajímá.“ Odfrkla jsem si. „Sbohem klidné pohodové odpoledne.“ Mohla jsem snad dopadnout ještě hůř? „Ale no tak, nedělej z toho takové drama, užiješ si to.“ Zářivě se na mě usmál, než započal své vyprávění.

„…Blue Yenkies byli mí favoriti, ale teď je porazili Angry Tigers, nejsem si jist, že se dostanou mezi desítku nejlepších.“ Jen jsem si povzdechla. Tohle do mě hustí už minimálně dvacet minut. Nejraději bych se zvedla a odešla. Jenže doma na mě nikdo nečeká, nudila bych se. Navíc, proč bych tohle místo měla opouštět, je moje. To on je tady ten vetřelec.

Lehla jsem si na záda, ruce dávajíc pod hlavu. Pak jsem zavřela oči a užíval si sluneční paprsky, jež se probojovaly přes korunu vrby, dopadající na mou tvář. „Poslyš, máš rád zvířata?“ Zeptala jsem se. Nutně jsem potřebovala změnit téma, nebo mi vybouchne mozek. Chvíli přemýšlel, nejspíš jsem ho překvapila, když jsem mu přetrhla nit myšlenek. „Kdo by je neměl rád. I když je pravda, že se najde pár zvířat, které bych chtěl sledovat jen přes sklo.“  Jak promyšlená odpověď.

„A na psi by si se taky raději díval přes sklo?“ použila jsem jeho formulaci. „Myslel jsem spíš hady, ale chápu, že tě baví dobírat si mě. Ale abych odpověděl na tvou otázku, psi zbožňuju, někdy jsou lepší než lidé, dokáží naslouchat.“ Při poslední větě na mě mrkl. „Já ti dopředu oznamovala, že se o hokej nezajímám.“ Obhajovala jsem se. „Nic jsem neřekl.“ Komentoval. Začínal mě pomalu vytáčet.

„Takže ty máš doma psa?“ pokračovala jsem, než se mu to podařilo. „Bohužel ne. Ale jednou si pořídím bernského salašnického psa.“ „Netypovala bych tě na bernardýna. Čím tě tak moc uchvátil?“ vyptávala jsem se dál. „Možná právě tím, že to není bernardýn. A taky mají skvělou povahu.“ Jeho hlas zněl lehce pobaveně „A mezi bernardýnem a tím druhým je nějaký rozdíl? Já myslela, že to je jedno a to samé plemeno.“ „Samozřejmě, každý je jiný. Stačí se jen podívat.“ Odpověděl a aniž bych se musela dívat, věděla jsem, že se usmívá. „No ovšem.“ Šeptla jsem.

„A jak by si svého psa pojmenoval?“ položila jsem další otázku. „Páni, nějak moc dotazů. Že bych tě konečně začal zajímat.“ Komentoval. Tohle mě trošku zamrzlo. Jen jsem se s ním nechtěla bavit, to ale neznamená, že mě nezajímal. Možná jsem na něj byla trošku nepříjemná, ale nemohl mě takhle odsoudit. Obzvlášť když nezná mou situaci.

„Yenkie“ odpověděl najednou. Chvíli jsem nechápala. „Yenkie, tak bych pojmenoval svého psa.“ Osvětil mi. Otevřela jsem oči, abych se ujistila, jesli jsem slyšela dobře. „Vážně by si svého psa pojmenoval jako nějaký hokejový tým?“ Nadzvedla jsem obočí. „Já věděl, že posloucháš.“ Vykřikl. Já jen protočila očima. Pak se ale vrátil k mé otázce. „A proč bych nemohl. Vždyť je to skvělý jméno pro drsňáka“ Zářily mu oči. Rozesmála jsem se. „Přijde ti něco k smíchu.“ Tázal se. „Promiň, jen si snažím představit toho chudáka psa, jak na něj na procházce takhle voláš. Bez urážky, ale zní to spíš jako holčičí jméno.“ Znovu jsem vyprskla smíchy.

A to bylo poprvé po dlouhé době, co jsem se tak upřímně smála. I přesto, že mě neskutečně štval a doháněl k šílenství, byl to on, komu se to po dlouhé době podařilo.