Ráno bylo docela hektické. Nezazvonil mi budíku, takže jsem zaspala a vůbec nestíhala. Hodila jsem na sebe první oblečení, které jsem našla – aspoň že matka nenašla mou skrýš, zrovna dneska bych neměla čas hledat nějaké normálnější oblečení mezi těmi křiklavými.

Popadla jsem tašku do školy a seběhla schody dolů do přízemí. Z ledničky jsem si vzala už předem připravený oběd. Snídani jsem už nestíhala a tak jsem si jen do ruky vzala croissant.

Nesnáším když nestíhám, věčně něco pak zapomínám. Dnešek nebyl výjimkou. Na mé vlasy jsem si od včerejška ani nesáhla. Taky tak vypadaly, trčely do všech světových stran. Odložila jsem tedy tašku na zem a vyběhla po schodech do svého pokoje.

Přešla jsem k toaletnímu stolku, že si vezmu svůj oblíbený šátek, ale on nikde. Ještě jsem se podívala do koupelny, zda jsem si ho tam z nějakého důvodu nesundala. Dokonce jsem se koukla, jestli neleží na nočním stolku, pracovním stole, nebo na podlaze, ale jakoby se po něm slehla zem.

A pak mi to došlo. Vždyť jsem si ho včera sundávala u vrby. Musela jsem ho tam zapomenout, když se sušil. Tak fajn, zvládnu to první hodinu bez něj a pak si pro něj dojdu.

Znovu jsem seběhla schody – tady ten tělocvik mi nedělá po ránu dobře. Sprintuju až do předsíně, kde málem někoho srazím. Podívám se a zjistím, že tou osobou je pán tohoto domů.

„Moc se omlouvám. Zaspala jsem, a tak teď trochu nestíhám. Navíc jsem nedávala pozor. Ještě jednou se moc omlouvám.“ Vyblekotala jsem ze sebe. V přítomnosti tohoto člověka jsem se cítila vždy nervózně.

„To je dobrý Sunny. Jen příště dávej pozor, mohla by sis ublížit.“ Věnuje mi nepatrný úsměv. Jen kývnu. „Víš co? Mám teď čas, tak tě do školy můžu odvést.“ Navrhne, ale ani nečeká na mou odpověď a vydá se ven. Rychle si obuji tenisky a jdu za ním.

Jako pravý gentleman mi otevře dveře spolujezdce a následně je za mnou zavře. Pak se posadí na místo řidiče. Najednou se na mě podívá. „Vím Sunny, že to pro tebe muselo být těžké. Přestěhovat se do úplné cizího města, začít chodit do nové školy. Vážím si toho, že si to pro mě podstoupila. Taky chápu, že si teprve zvykáš, prozkoumáváš okolí, ale musíš nám dát vědět, že se někde zdržíš. S maminkou jsme se o tebe báli.“

„Ale já…“ Nenechal mě domluvit. „Prostě příště dej vědět ano?“ Dokončil svůj monolog a vypadal, že už se o tom dál bavit nechce. „Dobře.“ Ustoupila jsem nakonec.

Pak bylo ticho. Využila jsem toho a prohlédla si auto. Z venku černé, ale uvnitř bílé. Kožené sedačky. Určitě bylo drahé a více luxusní než to matčino. „Musíme být pořádně zazobaná rodina, když si můžeme dovolit dvě auta.“ Pomyslela jsem si.

Cesta utekla až překvapivě rychle. Ani jsem se nenadálá a už jsme parkovali před školou. Natáhla jsem se dozadu pro tašku. Otec mezitím obešel auto, otevírajíc mi dveře.

 „Děkuji za odvoz.“ Trošičku mi přeskočil hlas. Pořád jsem se v jeho přítomnosti cítila nesvá. „Pro tebe všechno princezno. A mohl by teď tvůj zachránce na oplátku dostat pusu?“ Znervózněla jsem. Co mám teď dělat? Nakonec jsem se k němu naklonila a věnovala mu rychlou pusu na tvář. Nervózně jsem se usmála, doufala jsem, že mi to bude stačit. Vypadal překvapeně, ale příjemné, asi nečekal, že mu jí takto na veřejnosti dám. To já měla jiný důvod, proč jsem váhala.

Nevadilo mi, že mě při tom někdo uvidí. Jen prostě… ještě jsem žádnému klukovi pusu nedávala a už vůbec ne mužovi. Jasně chápu, že tohle se nepočítá, protože je to můj otec, ale pro mě je cizí. Vůbec ho neznám. Předtím jsem žádného otce neměla. Všechny pusy jsem zatím darovala jen jedné osobě. Mamce. Nebo si to aspoň myslím, teď už nic nevím jistě. Ze všeho jsem zmatená. Radši se snažím nad ničím už neuvažovat. Ještě víc bych se zamotala a navíc mě pak bolí hlava.

„Tak se měj. Vyzvedl bych tě i odpoledne, ale máme dlouho poradu.“ Vyruší mě otcova slova. „To je dobrý, já to domů zvládnu. Ještě jednou děkuji, vytrhl si mi trn z paty. Nevím, co by bez tebe dělala, nejspíš bych přišla na první hodinu pozdě.“ Už zase jsem blábolila. „Není zač. Už budu muset jet a ty už by si taky měla běžet, jinak opravdu přijdeš pozdě. Mám tě rád.“ Pak jsem už podruhé spatřila jeho krásný úsměv, teď byl ale mnohem větší. Následně nastoupil do auta. Stáhnul okénko, zamával mi a rozjel se pryč.

„Taky tě mám ráda.“ Vykřikla jsem za ním. Myslím si ale, že mě neslyšel, protože už byl ode mě daleko. Uvědomila jsem si, že jsem s ním mluvila teprve poprvé, vlastně podruhé za celý týden. A nemůžu si pomoct, ale něco k němu cítím. Jako bychom opravdu byly rodina. Máme mezi sebou zvláštní pouto, které s matkou není. Jsem strašný člověk, když řeknu, že ho mám radši než matku? Dítě by si správně nemělo umět vybrat mezi rodiči – pokud mu neubližují – ne?

Došlo mi, že bych už asi měla jít dovnitř, abych nakonec nepřišla pozdě. Vydala jsem se tedy ke vchodu. Vlezla jsem do správné učebny – překvapivě napoprvé. Byla už z většiny zaplněná – jak jinak. Zaplula jsem do své zadní lavice a připravila si věci na hodinu. Byl dějepis a tak jsem se nemusela bát, že potkám Gabriella.

Učitel začal svůj výklad. U toho na tabuli psal zápis. Bylo ho hodně jako vždy. Rychle jsem ho zapisovala a snažila se zároveň poslouchat a zapamatovat si jeho průpovídky. Takto probíhala celá hodina.

Zvonilo a já si co nejrychleji sbalila věci. Obvykle ve třídě zůstávám poslední, ale dnes jsem měla naspěch. Vyběhla jsem ven ze třídy a do někoho narazila. Spadla bych, kdyby mě nezachytily něčí ruce.

„Moc se omlouvám. Nedívala jsem se na cestu a…“ Nedokončila jsem větu, protože jsem zvedla svůj pohled na osobu, kterou jsem srazila. Gabriell. Jediná osoba, kterou jsem teď nechtěla potkat.

Usmál se na mě a promluvil: „Vlastně jsem rád, že si do mě narazila. Hledal jsem tě a mám pocit, že se přede mnou tak trochu schováváš. Dnes mi ale asi štěstí hraje do karet.“ Křečovitě jsem mu úsměv oplatila. Překvapilo mě, že mě hledala. Co mi asi může chtít?

Nejspíš si všiml otázky v mých očích a proto pokračoval: „Víš, když jsme spolu mluvili naposledy, tak jsi měla trochu naspěch…No, něco si tam zapomněla. A já si myslel, že by si o to nechtěla přijít.“ Pak sáhl do svého batohu, něco v něm hledajíc. Po chvíli vytáhl můj šátek.

Následně mi ho podal. „Děkuji, je můj oblíbený.“ Vděčně se na něj usměju. Vytvořím si culík a převážu ho šátkem.

„Není zač. Chvíli jsem přemýšlel, komu by mohl patřit, ale pak jsem si řekl, že na tohle místo chodíš jen ty a navíc jsem si vzpomněl, že jsem ho na tobě viděl.“ Odpověděl mi. Skvělý, tahle scéna mi přijde jako z nějaké moderní popelky. Jedna ztrácí botu, druhá MP3 a já rovnou šátek.

 „O promiň, nechtěl jsem tě urazit. Chápu proč na to místo chodíš, je tam krásně a hlavně klid na rozdíl od jídelny.“ Začal se mi omlouvat. Možná bych se i rozesmála, kdybych nebyla tak vystresovaná z jeho přítomnosti. Aspoň, že nejsem sama. Gabriell vypadá taky nervózně, ačkoliv nechápu proč.

„A když už jsem u toho omlouvání… Omlouvám se, že jsem to včera na tebe tak vybalil. Chci tě za kamarádku, ale asi to na tebe včera bylo moc hrr. Takže se zeptám znovu. Najde se u tebe ještě jedno místo pro nového kamaráda?“ Otázku dolní odzbrojujícím úsměv.

Znovu mě tím zaskočil a já zase nevěděla co odpovědět. Naštěstí zazvonilo a já tak zbaběle utekla do své třídy. Už předem jsem věděla, že  další hodinu společnou nemáme.