Splnila jsem matčina slova a vyšla z mého pokoje až na večeři, na kterou se rozhodl dostavit i můj otec. Vůbec se ale nepodobala rodinné večeři. Rodiče se předháněli, kdo měl dnes horší den v práci. Mě si vlastně vůbec nevšímali.

V rychlosti jsem dojedla svou porci, abych se mohla co nejdříve vytratit. Vstala jsem od stolu, potichu zasunula židli a s prázdnou miskou se vydala do kuchyně. Tam jsem jí položila do dřezu, protože v myčce bylo již umyté nádobí, ale ještě ho nikdo ho nevyndal.

Vrátila jsem se zpět do jídelny, přes kterou prostě musím jít, abych se dostala do svého pokoje. Jinudy to nešlo. Obával jsem se ale zbytečně, nýbrž mý rodiče stále horlivě diskutovali, nevšímajíc si okolí. I přesto jsem kolem nich po špičkách opatrně prošla. Jen pro jistotu.

V pokoji jsem se posadila na svou postel, rozhlížejíc se okolo. Ještě pořád jsem si nezvykla na tento velký pokoj. Vlastně jsem si ani zvykat nechtěla. Ne že by se mi ten pokoj nelíbil, byl opravdu krásný, ale cizí, neosobní.

Cítila jsem se, jako na dovolené v nějakém luxusním hotelu. Objevíte se v novém prostředí a líbí se vám tu. Máte tu vše co nutně k životu potřebujete. Užíváte si všechny věci, který tento pokoj nabízí a které třeba ani doma nemáte. Pak se ale stejně těšíte domů, i když tam máte méně pohodlnou postel a chybí vám plazmová televize. Je tam totiž něco, co vám ani nejluxusnější hotelový pokoj nemůže nabídnout.

Vzpomínky. Některé jsou i zachycené na fotografiích, jenž vám visí v rámečcích na zdech. A právě tohle v „mém“ pokoji chybělo. Žádné fotky, žádné vzpomínky.

Tím nemyslím jen vzpomínky na tenhle pokoj. Já si nepamatovala nic před tou událostí, jak jsem se celá zmatená probudila a ten stejný den se vydala do nové školy. Nevím jaká je oblíbená barva rodičů. Kdy mají narozeniny, vlastně si ani nejsem jistá kdy mám já. Zkrátka o nich nevím nic.

Už jen z tohoto důvodu toto nemůže být realita. Určitě jen spím a zdá se mi noční můra. Teď jen zjistit, jak se probudit.

Musí to tak být, protože jinak bych byla blázen. Jak jinak bych si pamatovala tolik věcí o mamce, která v této realitě nejspíš ani neexistuje?

Cítila jsem, jak se mi v očích začínají tvořit slzy. Ne, teď nebudu brečet. Slz už za tenhle týden bylo více než dost a stejně nic nevyřešily. Zamrkala jsem, abych zahnala tyto myšlenky.

Raději jsem si znovu prošla dnešní večeři. Nechápu to. Proč si tyhle lidé pořídili dítě, když o něj vlastě nestojej. Já bych dokonce řekla, že jim překážím. Neustále se o mě musí „starat“. Vařit, - oba mají oběd v práci, takže vlastně vaří jen pro mě- kupují pomůcky do školy, oblečení – i když ho odmítám nosit. No a pak se mě ještě snaží korigovat, abych nepošpinila pověst dokonalé rodiny – jako kdybych to dělala naschvál.

Počkat, teď už mi to asi došlo! Chtějí, aby je všichni vnímali jako bezchybnou rodinu. Ale jaká by to byla rodina bez jediného dítěte. Já jsem vlastně jen takový módní doplňek, který si pořídili jen pro to, aby je zkrášlil.

No myslím si, že při výběru tohoto doplňku sáhly trochu vedle. Nejsem krásná, ani nijak výjimečná. Obyčejné dlouhé blonďaté vlasy dosahující těsně pod ramena. Hnědé oči a malé popraskané rty. Žádný talent taky nemám, ve škole jsem slabší průměr. A můj styl oblíkání se jim taky zrovna dvakrát nelíbí.

Vlastně do této dokonalé zazobané rodinky vůbec nesedím. To je, jakoby jste na právě vytřenou chodbu postavili zabahněné holínky, hned vedle lodiček.

Opět se začaly vytvářet slzy a já je i po druhé zahnala. Raději jsem se vydala do koupelny vykonat večerní hygienu.

Už v pyžamu jsem zaplula do postele a nechala rozsvícenou jen malou lampičku vedle postele. Musím se přiznat, že se bojím tmy. Komické co v mém věku.

Zavřela jsem oči a snažila se usnout, nebylo to ale tak jednoduché. Najednou jsem uslyšela vrzání na chodbě a následné otevírání mých dveří. Stiskla jsem k sobě víčka ještě pevněji. Dnes jsem už z nikým nechtěla mluvit.

Najednou se něco ocitlo na mém obličeji. Málem jsem vyjekla, ale naštěstí se mi podařilo potlačit tento reflex. Byla to jen něčí ruka. Podle velikosti bych tipla otcovu. Ještě párkrát mě pohladila po hlavě a pak se vzdálila. Pak jsem slyšela cvaknutí spínače – nejspíš otec vypnul mou lampičku – a vzdalující se kroky. Vrznutí dveří oznamovalo, že v místnosti jsem už zase sama.

 Povolila jsem víčka, která jsem doteď silou držela. Otevřela jsem oči, zjišťujíc, že lampička je opravdu zhasnutá. Znovu jsem si jí ale nedovolila zapnou.

 Povzdechla jsem si a zavřela oči. Samu sebe jsem přesvědčovala, že až otevřu znovu oči, bude už ráno, a tím pádem i světlo. A ono to fakt fungovalo, protože jsem za krátkou dobu propadla v tvrdý ničím nerušený spánek.