Řeknu vám, že jsem v životě neviděl tak velkou bouli, jakou měl právě na hlavě Jackson po tom, co jsem ho praštil. Ukázalo se, že mi jen chtěl říct, že už mám volno, jelikož tady přišel další zaměstnanec o něco dříve, takže mě mohl v klidu vystřídat. Než jsem však odešel za Joonem, přinesl jsem mu led, který si dal na bolavé místo, a ještě pětkrát se mu omluvil. Když jsem však měl svědomí čisté jak mou kuchyňskou linku, utíkal jsem se převléct a upravit, abych vypadal co nejlépe.

Nebyl jsem si jistý, jestli to Namjoon bere pouze jako přátelskou schůzku nebo rande, a tak jsem doufal v onu druhou možnost. Nemohl jsem si pomoci, jelikož pokaždé, když jsem se na něj podíval, mé myšlenky se stejně jako mé oči, nemohly odtrhnout od jeho postavy. Jeho vůně, ach, jak ta mě dostávala do kolen. Jediné, čím bych tento pocit mohl nazvat by byla láska na první pohled. Teda aspoň z mé strany. On nejspíše vidí jen kluka, s černými kruhy pod očima, který se modlí, aby byly ty kalhoty tak úzké, protože je pračka srazila a jehož oblečení vypadá jak ze sbírky pro chudé či bez domova. A k tomu všemu mě musí vidět jako chlapce, který smrdí jako kdyby se vykoupal ve vaně naplněné vůně pro muže, což taky není dobře.

To dokonalé stvoření zrovna něco psalo na mobilním zařízení, když jsem k němu již upravený došel, tudíž mou přítomnost hned nezaregistroval.

„Omlouvám se, že jsi musel tak dlouho čekat, vyskytly se menší komplikace," promluvil jsem, díky čemuž si mě všiml. Rychle vypnul telefon a schoval jej do kapsy kalhot.

„Za to se vůbec neomlouvej. Rád tady chodím, je tady příjemná atmosféra," usmál se na mě tím jeho božským úsměvem a vstal ze židle. Ještě se mě zeptal, jestli můžeme jít a po mém souhlasu se rozešel ke dveřím, ale než úplně vyšel, jako by si na něco vzpomněl, se zastavil.

Otočil se na mě a věnoval mi upřený pohled, než uchopil mou ruku do té jeho se spokojeným úsměvem. Mé oči těkaly z našich spojených rukou k jeho obličeji. Když jsem si konečně uvědomil, co se vlastně stalo, mé tváře zčervenaly a mé srdce... jako by se mělo zbláznit.

Namjoon si musel myslel, že toho za tu minutu asi bylo málo, a tak lehkým potáhnutí mě přinutil, abych k němu přišel blíže na takovou vzdálenost, kdy se naše paže dotýkaly. Teprve teď vypadal spokojen s výsledkem, a tak jsme mohli konečně opustit prostory kavárny.

Dnešní den byl jako nádherný sen, ale pochybuji, že by má chorá mysl zvládla představu něčeho tak dokonalého jako je Joonie.

Stihli jsme si obejít náměstí, kde mi koupil zmrzlinu. Naše okružní jízda poté pokračovala do parku, kde mi jako správný vandal natrhal nějaké květiny, které tam byly vysázeny na okrasu a po cestě na mi neznámou finálovou destinaci jsme šli kolem řeky Hangang, kde jsem pocítil také bolest v nohou. Ještě chvíli jsem na to neupozorňoval, abych nenarušil tu krásnou atmosféru, ale když jsme opět vstoupili na území dalšího parku, musel jsem se ozvat.

„Uhm... Namjoonie, kam mě to vůbec bereš? Jdeme už docela dlouho..." oslovil jsem jej, načež se na mě pootočil s nepatrným úsměvem.

„Doufám, že mě budeš takhle oslovovat častěji," podíval jsem se mu do očí, kde mu tancovaly malé jiskřičky. „Ale pokud se jedná o tvou otázku... podívej se před sebe," mávl rukou k onomu místu, ke kterému hned poté padl i můj zrak. Vydechl jsem všechen vzduch, který se nacházel v mých plicích. Před námi se nacházel nádherně vyzdobený altánek, kde bylo připraveno jídlo všeho druhu. Než jsem se stihl zeptat, jak to stihl, všiml jsem si mávajícího páru u altánku, ke kterému jsme se vzápětí vydali.

„Joone, ty idiote, co kdybys nám příště dal vědět o chvíli dřív? Víš, jak dlouho to trvá připravit?!" začal po něm křičet modrovlásek s dodatečným udeřením do ramene, které vypadalo docela bezbolestně.

„Yoongi – hyung, nedělej scény, kdybys mě nepozoroval a pomohl mi, mohlo by to být mnohem dřív," napomenul Yoongiho druhý z dvojice. Yoongi ještě Joona obdařil posledním vražedným pohledem a pak se podíval na svého společníka.

„Jiminie, zlato, tobě se ale nedá odolat, víš?" oznámil Gi se štěněčím výrazem a na potvrzení jeho slov svého milovaného políbil na tvář.

Nevěděl jsem, jak mám reagovat. Schovával jsem se za Namjoonovým tělem, jako by mě poté ty dvě hrdličky nemohly vidět. Namjoon si však můj pevnější stisk vyložil jinak, než měl, a tak mě postavil přímo před něj, kde jsem byl, bohužel, až moc viditelný. Jako největší zrádce mě objal kolem pasu a položil si jeho hlavu na mé rameno, nejspíš, aby na mě upozornil ještě víc. Tato Namjoonova akce donutila modrovláska s blonďákem, aby mi věnovali svou plnou pozornost. Oba si mě tiše prohlédli, z čehož jsem se cítil velice nesvůj.

„Chlapci, teď bych vám chtěl představit toho, kvůli kterému jste se pro mě tak obětovali. Vlastně, vy víte o koho se jedná, protože jste se viděli včera, ale tak, musím vás pořádně představit, že? Takže... kluci, tohle rozkošné stvoření je Kim Seokjin. Jinie, tohle protivné kotě je Min Yoongi a tenhle mochi koláček je Park Jimin, jeho přítel," tak v tuhle chvíli jsem opravdu připomínal rajče. Slušně jsem se poklonil, abych na ně nepůsobil jako úplný hulvát, načež se ti dva začali smát. Instinktivně jsem se na Namjoona, který už jen postával za mnou, namáčkl s tichou prosbou, aby mě ochránil před jeho přáteli.

„Omlouvám se, ale na tak slušné chování nejsme zrovna zvyklí. Ani tamten pacholek, který se zdá, že je samé pravidlo a samý zákaz, nebyl schopný se uklonit svému hyungovi," prohlásil s úsměvem Yoongi. Trochu jsem se zarazil.

„Počkej, ty jsi starší, než Joon?" zmateně jsem se podíval na něj a pak na Namjoona. Yoongi pomalu kývl hlavou na souhlas.

„Jimin je ročník 95, Joon 94 a já 93," odpověděl mi na nevyřčenou otázku. Na mé tváři se objevil zákeřný úsměv. Celá ta nejistota ze mě nakonec odpadla jen díky této informaci.

„No kluci, vypadá to, že mě budete oslovovat hyung," vítězoslavně jsem se na ně usmál a abych jim tato slova odůvodnil, dodal jsem: „ročník 92."

Po tomhle, jsme si ještě bezstarostně povídali o různých tématech. Tentokrát už byla atmosféra uvolněná a já si tak mohl užívat průběh konverzace. Bohužel se s námi kluci museli chvíli poté rozloučit. Bylo mi líto, že jsme spolu nemohli strávit více času, ale na druhou stranu jsem byl rád, že můžu strávit nějaký ten čas s Namjooniem o samotě. Jen já a ten anděl, který mě právě chytil za ruku a začal mě tahat směrem k altánku, před kterým jsme celou tu dobu stáli.

Tenhle večer pokračoval náramně, Joonie mi vyprávěl zábavné historky, které se jemu a klukům kdy přihodili a já nemohl jinak, než se smát, tudíž na povrch vyšel můj smích, který bohužel připomínal leštění oken. Co vám povím, nejsem na to hrdý. Pokaždé když jsem se však zasmál, na Joonieho obličeji se objevil široký úsměv a já mohl spatřit jeho dokonalé ďolíčky. Bohužel i tyhle dokonalé chvilky musí někdy skončit, a tak netrvalo dlouho a my stáli před mým bytem, kde nás čekalo to nepěkné loučení. Mé srdce bolelo, když jsem si uvědomil, že se s ním musím rozloučit, i když ne na dlouho.

„Joonie, děkuju," zašeptal jsem a obtočil ruce kolem jeho krku, načež on neváhal, a tak jsem okamžitě mohl cítit jeho ruce, které se obmotaly kolem mého pasu. „Ani nevíš, jak moc jsem rád, že jsem do tebe vrazil a rozlil tu limonádu. Dnešek byl dokonalý," pokračoval jsem stále potichu, ale tentokrát jsem má slova směřoval přímo do jeho ucha. Namjoon se ode mě na malý kousíček odtáhl, ale udělal to jen proto, aby mohl naše čela opřít o sebe.

„Jinie, věřím, že kdybychom se nepotkali v ten den, potkali bychom se jindy. A proto doufám, že přijmeš mou nabídku jít na druhé rande?" zářivě se na mě usmál. Neřekl jsem mu na jeho otázku ani slovo, chtěl jsem, aby mu místo mých slov odpověděly mé činy, a tak jsem mé ruce z jeho krku přesunul na jeho líčka, za které jsem si jej přitáhl do krátkého polibku.

„Tohle můžeš brát jako ano."

KONÉC

Nazdárek... 

Tak jsem se nakonec překonala a přicházím s poslední částí... a nevím jestli jsem spokojena nebo ne, ale ve vaši spokojenost rozhodně doufám. Je to po dlouhé době konečně další příběh, u kterého jsem se dočkala konce. 

No nebudu mé žvásty prodlužovat, doufám, že se uvidíme i u jiných příběhů. 

ILU GUYS ❤