Konečně mi skončila směna, já se mohl převléct do vlastního a vydat se na cestu domů, no to bych nemohl procházet kolem knihovny a vzpomenout si, že poslední knihu, která se ukrývala v mém skromném bytečku, jsem bohužel přečetl, a tak jsem neměl, jak si zkrátil nudné večery. Rozhodl jsem se tedy se zajít aspoň podívat, zda mi něco nepadne do oka. A tadá! Padlo, ale bylo to na snad nejvyšší polici, kam jsem bohužel nedosáhl. A to nejsem žádný mrňous.

„Někdo tady potřebuje zachránit," uslyšel jsem hluboký příjemný hlas za mými zády a než jsem se nadál, neznámý se přese mě natáhl a podal mi knihu, na kterou jsem poslední minutu zíral.

„Děkuju, Namjoone?" zmateně jsem se podíval na vysokého chlapce přede mnou.

„Není za co, prcku," rozcuchal mi vlasy. „Nečekal jsem, že se setkáme tak brzy, ale nestěžuju si," pokračoval, když se spolu se mnou vydal k pultu. Nijak jsem mu neodpověděl, ruce, ve kterých jsem držel detektivku, se mi klepaly a tváře mi zrudly. Jeho přítomnost se mnou dělala nemožné, mé tělo bláznilo, ale z nějakého důvodu, jsem se tomu ani nechtěl bránit.

„To já také ne. Co tady vlastně děláte?" zeptal jsem se potichu. Nebyl jsem si jistý, jestli mám užívat formální mluvu nebo ne, a tak jsem to pro jistotu udělal. Položil jsem knihu na pult a nechal postarší knihovnici načíst čárový kód nalepený na přebalu knihy. Podal jsem jí do rukou mou kartičku dané knihovny a nechal ji naskenovat i kód na ní. S vřelým úsměvem jsem jí poděkoval, když mi do rukou podala knihu i s kartičkou a já se tak mohl odebrat domů.

„Mluv se mnou neformálně, prosím," zasmál se onen chlapec. „No a co bys řekl na to, kdybys mi ještě chvíli dělal společnost?" nervózně mě následoval ven z budovy, poté, co se mile rozloučil s knihovnicí.

„Rád, ale nejsem si jistý na jak dlouho, jelikož po té směně jsem trochu unavený," schoval jsem knihu do batohu, ve kterém jsem měl mimo jiné také moji uniformu, která by už opravdu potřebovala vyprat. Podíval jsem se mu do očí, ve kterých jsem mohl zahlédnout neskrývanou radost a potěšení a jeho tvář opět zdobil ten dokonalý, okouzlující, dechberoucí úsměv s těmi vražednými ďolíčky, do kterých jsem měl sto chutí dloubnout prstem.

„I to mi stačí. Co kdybychom se šli projít? Pak bych tě mohl doprovodit domů, abych se ujistil, že princezně nikdo neublíží a ona se do svého hradu dostane bezpečně," štípl mě do líčka, které nabralo barvu té nejpálivější chilli papričky, která existuje. Dokonce mi bylo najednou i takové horko, jako kdybych se do ní zakousl. Kývl jsem, a tak jsme se vydali na procházku zaplněnými cestami Seoulu.

„Proč se ke mně tak chováš? Znáš mě jen pár hodin a ani nevíš mé jméno," zeptal jsem se jej na otázku, která mě zajímala ze všeho nejvíce. Namjoon se zasmál.

„Možná se budeš divit, ale tvá uniforma má na sobě jmenovku, Seokjinie. A taky jsem dobrý kamarád Jacksona. Často mi o tobě vyprávěl. Vlastně byl jeho nápad, abych se dneska stavil a jsem moc rád, že jsem tak udělal," opět mi rozcuchal vlasy, jako v oné knihovně. Šli jsme vedle sebe v takové blízkosti, že když opět svěsil ruku podél těla, omylem narazil do té mé, a tak způsobil další reakci mého těla. Jako by mnou projel elektrický výboj, který se z onoho místa dotyku dostával do mého těla, které se tak ocitlo v příjemném teple.

„Jednou toho Jacksona zabiju," vydechl jsem, načež jsme se oba zasmáli. Naše procházka pokračovala ve stejném duchu celou tu dobu. Uvolněná atmosféra, smích a mé rudnoucí tváře. Také jsem se dozvěděl něco o Joonovi a jeho kamarádech. Dokonce mě pozval na oběd se všema, což jsem nedokázal odmítnout, byla to až moc lákavá nabídka a já opravdu chtěl strávit více času s tímhle potrhlíkem. Trochu jsem posmutněl, když jsem si uvědomil, že stojíme před mou bytovkou, kde mě čeká akorát neumyté nádobí a zbytky od snídaně.

„Děkuju za nádhernou procházku," nepřestával jsem se usmívat. S rukou na klice bytovky jsem na něj v tichosti koukal a rozmýšlel co říct. Byla to poněkud trapná chvilka, ale to díky Bohu zachránil on.

„Já děkuju. Jen... napadlo mě, jestli bys mi nemohl dát své číslo? Abychom se mohli domluvit na ten oběd a... " začal zmatkovat. Začal jsem se smát a nastavil ruku, kterou jsem se před malou chvilkou držel oněch dveří jako záchranného kruhu. Když tak nad tím přemýšlím, je to opravdu jako bych se topil, topil v oné klidné atmosféře, kterou jsem nechtěl opustit. Namjoon mě asi nepochopil, jelikož na mě jen koukal, jako by mu uletěly včely.

„Telefon. Jak ti mám asi jinak dát moje číslo?" vysvětlil jsem mu, načež to Joon konečně pochopil, a tak v mé dlani skončil jeho odemknutý telefon. Rychle jsem mu tam naklikal své číslo a než se nadál, přidal jsem k tomu i rychlou fotku. Když už, tak už. Rychle jsem jeho telefon vypnul a podal mu ho zpět.

„Uvidíme se." rychle jsem se rozloučil, odemkl bytovku a zapadl dovnitř. Před ním jsem se možná tvářil sebevědomě, ale pravda je taková, že se mi ruce klepaly více než u maturity. Usměvavý jako sluníčko jsem vyšlapal schody do třetího patra, odemkl staré rozvrzané dveře a vešel do zastaralého bytu, který jsem nazýval mým domovem. Znaveně jsem si sedl na gauč, batoh položil vedle sebe, k sobě jsem si přitiskl jeden z polštářků, které onen gauč zdobí a pevně jej objal. Když mě však přestalo bavit zírání na vypnutou televizi, rozhodl jsem si dát krátkou sprchu, po které jsem se na tom stejném místě rozvalil i s notebookem, kde jsem si pustil Iron Mana.

Když už jsem pomalu usínal u puštěného filmu, ozval se zvuk příchozí zprávy, kterou jsem si okamžitě zvědavě přečetl.

Neznámé číslo:
Ahoj, Jine. Tady Namjoon, jen jsem chtěl, ať si uložíš tohle číslo

Jo a pěkná fotka

Já:
Uloženo... :)
No ještě aby nebyla, že ano...

Koukal jsem do toho telefonu a usmíval se jako měsíček na hnoji. Únava ze mě rázem opadla, můj mozek přestal vnímat film, běžící na obrazovce notebooku, zajímala mě pouze konverzace s ním, která byla sice o ničem, ale přesto mi přišla zábavnější. Přetrvávala dokonce i po skončení onoho filmu. I přes to, že se mi opět začaly klížit víčka a já pomalu upadal do spánku. Teprve tehdy jsem si uvědomil, jak dlouho jsme si psali, kolik je hodin a jak moc unavený vlastně jsem. Omluvil jsem se mu tedy s tím, že se mu ozvu další den, až budu opět v práci a na nohou a vydal jsem se do říše snů.

========

Další den jsem mu napsal hned ráno, domluvili jsme se, že se opět staví ke mně do práce a až mi skončí směna, zajdeme si na dobrou večeři, což způsobilo, že jsem se celý den těšil na chvíli, kdy ho zase uvidím. Bohužel jak všichni víme, čas ubíhá pomaleji, když se na něco těšíme, a tak mi to přišlo jako věčnost, než jsem uslyšel onen zvonek. Otočil jsem se v doufání, že to bude on a opravdu. Zářivě se na mě usmál a ukázal na stůl pro dva, kde si šel sednout. Vzal jsem tedy do rukou nápojový lístek, který byl položen na pultu a s výdechem se odebral k onomu stolu.

„Ahoj," zašeptal jsem, pokládajíc před něj onen lístek a sklánějíc hlavu, aby neviděl mé rudé tváře, které jsem právě proklínal. Nechápal jsem, proč se červenám, když jsem s ním včera dokázal mluvit bez tohoto pekelného reflexu. Možná to bude naší večerní konverzací, která mi nyní připadala tak trapná.

„Ahoj," pozdravil taktéž. Fajn Jine, tahle konverzace nebude trapná, vůbec, jak by jen mohla „V kolik končíš? Vybral jsem restauraci, která se ti bude líbit a nemůžu se dočkat, až tě tam vezmu!" rozmluvil se tím krásným, hlubokým a radostně znějícím hlasem. Ještě se udělej jen z jeho hlasu, ty jsi fakt magor.

„Uh vlastně mi končí směna za půl hodiny," podíval jsem se na hodiny, které byly pověšeny nad pultem. Když jsem pak sjel pohledem trochu dolů a uviděl tam stát Jacksona, zírajícího na nás s vševědoucím pohledem opět jsem zčervenal, nyní možná i více než před malou chvílí.

„Dobře. Tak... mohl bych si objednat jedno Americano?" poprosil mě s malými jiskřičkami v očích. S tichým určitě, hned to bude jsem si vzal zpátky onen lístek a šel nahlásit jeho objednávku Jacksonovi.

„Hele, jestli chceš skončit dřív, neprásknu tě," zasmál se a podal mi hrnek s jinou objednávkou.

„Hahaha, opravdu k popukání. Po jeho objednávce jdu ještě do skladu, šéf chce objednat zásoby, musím zjistit co nám chybí, tak se postarej o zákazníky," nařídil jsem mu a odnesl kávu kterou mi podal jejímu majiteli, který se na ni musí určitě těšit. Jak to vím? Taky bych se těšil, kdybych čekal na kávu s hromadou šlehačky na vrchu. Musel jsem se hlídat, abych mu jí náhodou nevypil. Když jsem se následně vracel k pultu, Jackson už tam pokládal kávu pro Namjoona. Uchopil jsem ji a co nejopatrněji mu ji přinesl, aby to nedopadlo jako minule, jelikož všichni víme, co jsem to za troubu.

„Dojdu jen na chvíli do skladu, pak můžeme vyrazit," oznámil jsem mu ukazujíc na dveře oné temné, studené místnosti. Když mi to odsouhlasil, tak jsem se tam i vydal, z čehož jsem však nebyl úplně nejšťastnější. Pokaždé, když jsem byl nucen tam jít mě napadaly pouze ty nejhorší myšlenky, jako například, že mě spolkne nějaká příšera, která se vydává za pytlík kávy.

Když jsem byl konečně u poslední z krabic, zaslechl jsem za mnou jakési zvuky. Nejdříve mě napadlo, že si se mnou jen a pouze zahrává má mysl, jenže pak jsem to uslyšel znovu. Přibližující se kroky k mé osobě. Jelikož jsem však statečný chlapec, vzal jsem první věc, která se mi dostala pod ruku a praštil jí osobu, která mě tak vyděsila.

Hello my sweeties!!!

Ano stále jsem naživu, pouze nejsem schopna vydávat. Znáte ten pocit, když si vaši učitelé řeknou, že vám na poslední dva týdny dají co nejvíce práce a vy tak nestíháte nic? Protože tohle bylo teď. Každopádně jsem dneškem všechnu tu práci zakončila a tak jsem si řekla, že bych mohla vydat další část tohoto. Také vám můžu říct, že je tato část předposlední.

Nu doufám, že jste spokojeni.

Majte sa! Luv u, guys!!!