Den jako každý jiný. Tak by se dalo popsat mé ráno. Obyčejná ranní rutina, kterou musím den za dnem opakovat a to beze změny. Z mých úst se vydral tichý povzdech, když jsem si na bocích zavazoval zástěru. Na hlavu jsem si nasadil kšilt, který byl součást uniformy a naposledy svůj pohled přesunul do zrcadla naší šatny. Nebylo to tak hrozné. Blond vlasy jsem měl zčesané tak, aby mi ofina nevadila pod kšiltem. Na nose jsem měl šedé čočky, které se tento měsíc staly mou oblíbenou volbou. Má široká ramena překrývala uniforma kavárny, kde jsem již pár měsíců pracoval. Vlastně jediný kus mého vlastního oblečení bylo spodní prádlo a roztrhané černé rifle, které mi už pomalu začínaly být těsné, což jsem si osobně odůvodňoval pračkou, která je musela srazit.

„Jine, konečně jsi tady. Máme spoustu zákazníků a málo pracovních sil. Pospěš si, prosím tě!" vletěla do šaten manažerka, jako velká voda a narušila tak mé přemítání o mých stehnech, které na mou duši nejsou větší, a pokud ano, tak to nabyly pouze svaly.

„Už jdu," odpověděl jsem v rychlosti blesku, sebral bloček, který ležel na malé lavičce nacházející se kousek od skříněk a vydal se vstříc jasné bolesti mých hubených nohou.

======

Byl jsem v práci teprve něco přes hodinu, když mě ty nohy začaly opravdu bolet. Chtěl jsem si sednout a dát si od věčného pochodování pauzu, ale když se vyskytla malinká šance, opět zazvonil zvoneček nad dveřmi, a do kavárny vešli další zákazníci. Tentokrát se jednalo o partu kluků asi tak v mém věku. Potichu jsem zaúpěl, než jsem na svém obličeji vytvořil patřičný úsměv, který se ode mne očekával a vydal se k nim, abych je mohl obsloužit.

Šest chlapců. Dva páry. Dva buď nezadaní, nebo heterosexuálové nebo možná oboje najednou. Potichu jsem k nim přešel a slušně pozdravil, abych na svou přítomnost upozornil, při tom jsem si je prohlédnul trochu lépe, abych měl lepší přehled s kým mám tu čest.

První pár tvořil chlapec s rudými vlasy, úsměvem do tvaru srdce a radostně zářícíma očkama, spolu s vysokým, hubeným chlapcem s ostře řezanou tváří, velkými dlaněmi a obdélníkovým úsměvem. Vyšší chlapec měl ruku kolem pasu rudovlasého chlapce a držel si ho blízko u sebe, tudíž každý poznal, jaký vztah mezi sebou měli. Jen podle toho, jak seděli jsem mohl poznat, že vyšší chlapec je žárlivý, i přes jeho úsměv.

Druhý pár tvořili dva drobní chlapci, modrovlasý s kulatým obličejem a roztomilým gummy úsměvem seděl na blonďákovi, který měl jeho obličej zabořen do ramene druhého, takže jsem na něj neviděl. Nemohl jsem si odpustit myšlenku, že jsou opravdu roztomilí a jejich drobnost na oné roztomilosti přidávala.

Chlapec, který z nich vypadal nejmladší, černovlásek s králičími zoubky, byl zahleděn do telefonu před sebou a něco tam horlivě vypisoval. Napadlo mě, že by si mohl psát s jeho přítelkyní čí přítelem, nebo mohl prostě jen hrát nějakou hru, a to co vypadalo jako vypisování mohlo být pouze horlivé ťukání na její ovládání.

A poslední, nejvyšší a nejpohlednější ze všech, což je co říct, protože všichni by byli perfektní kandidáti pro jakoukoli modelingovou agenturu. Jeho tmavě hnědé vlasy mu zakrývaly čelo, ruce, které mu spočívaly na stolku, mu zdobily žíly a svaly, které mi nahazovaly husí kůži po celém těle. Nechtěl bych se s ním nepohodnout, protože přestože nejsem zrovna tintítko, oproti jemu bych neměl šanci.

 Ve chvíli, kdy se jeho oči setkaly s těmi mými, jako by můj mozek zkratoval. Všechny myšlenky si odešly na procházku někam do teplých krajin, srdce mi vynechalo několik úderů a vsadil bych se, že jsem dokonce prožil klinickou smrt.

„Dobrý den, rádi bychom si objednali," vyprostil mě z mých myšlenek jeho hluboký nádherný hlas. Dal bych ruku do ohně, že jsem právě červenější, než vlasy toho se srdcovým úsměvem.

„Jistě, uhm co to bude?" optal jsem se otevírajíc můj bloček třesoucíma se rukama. Trpělivě jsem čekal, až mi začnou diktovat jejich objednávky a pečlivě si to zapisoval. Když jsem měl zapsáno všechno, s milým hned to bude, jsem si to odpochodoval k barovému pultu, kde jsem objednávky přeříkal. Jackson, který pracoval za pultem, mi nejdříve nařídil odnést studené nápoje, což byly dvě limonády, spolu se skleničkami. Rychle jsem to tedy naskládal na tác a vydal se k onomu stolu plnému krasavců. Bohužel zrovna ve chvíli, když jsem se s těmito nápoji otáčel jsem narazil do svalnatého těla. Ony limonády mi z tácu spadly, rozlily se a jelikož byly ve skleněných flaškách a na tácu se nacházely také sklenice, během vteřiny se ozvalo tříštění skla.

„Panebože, moc se Vám omlouvám, nepolil jsem Vás?" vydechl jsem a rychle pohlédl na osobu, do které jsem narazil, no to víte, že jsem málem dostal infarkt, jelikož tam stál ten fešák se svalnatýma rukama... a očividně svaly jen u rukou neskončily.

„Nic se nestalo, je to moje chyba, omlouvám se," nervózně se zasmál. Měl jsem sto chutí mu říct: hele chlapče, za tohle nemůžeš, ale můžeš za moje slintání nad tvým tělem, prosím vezmi si mě, miluju tě. A ano, měl bych se asi klidnit, ale tak co, do hlavy mi nikdo nevidí. Doufám.

„To není pravda. Za nepříjemnost mnou způsobenou, mi prosím dovolte vás všechny dnes pozvat," poškrábal jsem se na zátylku. Cítil jsem se opravdu trapně, že kvůli tak hloupému incidentu, musí na svou objednávku čekat tak dlouho. Navíc ostatní lidé čekají na zaplacení a já naprosto nestíhám. „Jacksone, uklidíš to prosím a připravíš další limonády? Musím jít vyřešit platbu," povzdechl jsem si. Oslovený mi kývl, ať jdu, že to vyřídí, takže jsem se s klidným srdcem mohl vydat směrem k naštvaným zákazníkům.

„Omlouvám se, že jste museli čekat," poklonil jsem se jim tak hluboce, jak jen mi to mé tělo dovolovalo. Ten starý páprda na mě jen znechuceně koukal.

„Doufám, že víte, že za tu dobu, co jsme museli čekat, nedostanete dýško, že ano? Tento podnik se horší den ode dne," zavrčel a podal mi požadovanou částku do rozevřené dlaně.

„Děkuji, a ještě jednou se Vám omlouvám," snažil jsem si udržet úsměv na tváři, no jakmile jsem došel opět k mému spolupracovníkovi, nasadil jsem otrávenou grimasu. Zašeptal jsem mu tiché: čekali jen pět minut. A sebral další tác, tentokrát obsahujíc všechny objednávky onoho Božského stolu.

„Omlouvám se za čekání. Jak už jsem se zmínil vašemu kamarádovi, za způsobené nepříjemnosti vás dnes všechny zvu. Berte to prosím jako mou omluvu," pokládal jsem nápoje na stůl jeden po druhém.

„To není třeba. Dnes máte plno, je jasné, že to nebude hned, nemusíte za nás platit," usmál se na mě rudovlásek zářivě, načež všichni přítomní u stolu pokývávali hlavami na souhlas. Než jsem si stihl všimnout, že jeden z nich chybí, kolem mých ramen se objevila svalnatá paže, která mi způsobila další zástavu srdce. Co mě ale zarazilo více bylo, když se jeho obličej přiblížil těsně k tomu mému. Když se jeho ústa zastavila těsně u mého ucha a onen svalouš zašeptal:

„Zdá se, že mě budeš muset pozvat jindy," a přesně to byla ta chvíle, kdy jsem prožil druhou klinickou smrt. Asi bych si měl zajít na kontrolu se srdcem, protože se zastavuje nějak moc často. Tíha jeho paže se však z mého ramene ztratila, a já byl opět schopen nabrat do plic jakýsi vzduch.

„S-stejně myslím, že bych vám to měl zaplatit," namítl jsem, i když mě lákalo pozvat i chlapce samotného, no nechtěl jsem na sobě dát znát onen vliv, kterým na mě on a jeho vůně působil. Ano voněl zatraceně dobře a pochybuji, že si nevšiml, jak jsem jeho vůni nasával, ale dokud nic neřekl, beru to jako povolení k očuchávání.

„Nepřipadá v úvahu!" pronesl tentokrát rázně modrovlásek, který mi jakýmsi způsobem naháněl hrůzu. Neděsil mě však vzhledem, to, co mě děsilo byl jeho nezaujatý pohled a tón hlasu, který použil. Těmito jeho slovy však nezkazil jen mé plány na omluvu, ale způsobil, že právě sedající chlapec se na mě zašklebil zákeřným způsobem, a mi bylo jasné, že se ho jen tak nezbavím. Ne že by mi to vadilo, ale onen chlapec ve mně vyvolával spoustu, mi neznámých, pocitů a to ani neznám jeho jméno.

„No, tak asi děkuji. Kdybyste cokoli potřebovali, stačí zavolat," vyloudil jsem na svém obličeji další úsměv, tentokrát, ale nesmělý, nervózní, jelikož takový vliv na mě tito chlapci měli. Když zabroukali na souhlas, vydal jsem se dále obsluhovat zákazníky tohoto podniku. Myšlenkami jsem se stále vracel ke stolu číslo šest, kde jsem pozoroval krásného smějícího se bruneta, s těmi nejroztomilejšími ďolíčky, jaké jsem kdy viděl. To, že jsem však pozoroval onoho krasavce vyústilo v další střepovou katastrofu, když jsem z pultu omylem shodil další sklenici, naštěstí prázdnou. Každopádně tento zvuk přitáhl pozornost celé šestky.

„Sakra," zaklel jsem potichu, omluvně koukajíc na Jackieho. „Podal bys mi smetáček a lopatku prosím? Přísahám, že už budu dávat pozor."

„Ty si běž raději dát pauzu, než porozbíjíš všechno nádobí. Já to uklidím. Stejně je na chvíli klid," zasmál se a vyšel zpoza pultu, aby mohl uklidit ten nepořádek, který jsem napáchal. Tiše jsem si oddechl a upaloval si to do šatny, kde jsem si sedl na lavičku a přemýšlel. Nejraději bych se profackoval, jelikož mou mysl stále neopouštěl onen svalnatý, ale přesto roztomilý dlouhán z šestky. Rozmýšlel jsem nad jeho dechem, který jsem pocítil, když mi ona slova šeptal do ucha, nad jeho svalnatým tělem, do kterého jsem narazil a nad ďolíčky, které mi vyrážely dech do poslední molekuly vzduchu.

Sakra, Jine, měl by ses konečně vzpamatovat! Slintáš tu nad klukem, jako nějaký buldog, při tom nevíš, jestli je vůbec gay nebo bisexuál!  A i kdyby byl, dělal by sis zbytečné naděje, protože tenhle bůh může mít kohokoli, proč by měl chtít tebe?

Zoufale jsem si zajel rukama do vlasů a jemně za ně zatahal. V šatně byly slyšet pouze moje hluboké nádechy a výdechy, doprovázeny tikáním hodinových ručiček. Věděl jsem, že tady nemůžu zůstat věčně, a tak jsem se naposledy pořádně nadechl, zvedl se a modlil se, aby se mi zase nepovedlo něco rozbít, protože bych se nedivil, kdyby mi to už opravdu strhli z platu. Otevřel jsem dveře a hádejte co se stalo? Ano zase jsem málem schytal infarkt myokardu, jen to tentokrát nebylo kvůli krasavci, nýbrž jeho černovlasému kamarádovi, který se vždy jen koukal do telefonu.

„Omlouvám se, jen bychom chtěli zaplatit no a viděli jsme, jak zacházíte tady, tak mě napadlo..." vysoukal ze sebe černovlásek. Očividně tady nešel dobrovolně, ale přemluvili jej ostatní chlapci. V hlavě jsem se začal smát, že určitě vytáhli pravidlo nejmladší se zvedá a že opravdu fungovalo. Ti jej musí mít opravdu vycvičeného.

„Hned jsem u vás," kývl jsem a rozešel se za Jacksonem, abych mu oznámil, že moje pauza skončila a já se opět budu věnovat zákazníkům. Rozešel jsem se tedy k mému dnešnímu oblíbenému stolu, stolu číslo šest.

„Opět se omlouvám za mou nepřítomnost, bude to vše?" zastavil jsem se před nimi. Když mi s poděkováním řekli, že ano a podali mi požadovanou částku i s dýškem (snažil jsem se oponovat, ale modrovlásek mě propálil pohledem, který mě donutil pouze slušně poděkovat a uklonit se), celá skupinka postupně začala odcházet. Jeden z nich však stále přetrvával, čekal, až všichni z party kavárnu opustí a pak přešel ke mně. Můj dech se zrychlil, upřímně jsem doufal, že se to bez té zástavy tentokrát obejde, no nepovedlo se, jelikož mi mé nezbedné srdíčko zcela rádo oponovalo.

„Jsem Kim Namjoon, zavolej až budeš mít čas," nejvyšší ze skupinky mi vtiskl do ruky papírek a než jsem se stihl vzpamatovat, byl ten tam. Neměl jsem odvahu se podívat na vzkaz, nacházející se uvnitř, a tak jsem jej jen schoval do kapsy kalhot a dále se věnoval práci, přestože jen okrajově, jelikož má mysl létala stále k jedné osobě, kterou jsem dnes poznal.

=======

Ahojte...

Tak mě napadlo, že bych mohla vydat takový oddechový Namjin příběh, který bude mít tak dvě nebo tři části. 

Snad se vám zalíbí, protože to by mě opravdu potěšilo.

No, pro dnes je to asi vše, pokud však čtete i WKH (a to opravdu velké pokud, hehe), tak kapitola vyjde snad zítra, no to si nejsem moc jistá.

Mějte se zlatíčka!