6.Kapitola

Constance
  ,,Eliot, že je tvůj syn?!" nevěřila jsem vlastním uším. Jakto, že se to dozvídám až teď? Neměla jsem vůbec tušení, že má Karina nějaké dítě.
  ,,Ano princezno, je to můj syn. Hned jak jsem slyšela, že je to učedník čaroděje a, že se jmenuje Eliot, měla jsem podezření, že je to právě můj Eliot. Musela jsem se vás na to zeptat. Dlouhou dobu jsem ho totiž neviděla. Z domu odešel když mu bylo patnáct, tehdy zjistil, že umí kouzlit. Chápejte, bydlela jsem v malé vesničce, předtím, než jsem natrvalo přišla sem, a tamní lidé by pro jeho nadání neměli pochopení. V ten den kdy odešel jsem poprosila krále jestli bych mohla bydlet tady a on souhlasil. Tu jizvu, o které jste mluvila, má od svého otce. Bylo to jednoho večera, když můj muž přišel domů z vesnické schůze a byl naštvaný, v tu dobu jsme se dohadovali s našimi sousedy o kus půdy, ale co bylo hlavní, Eliot za ním přišel a ukázal mu jedno malé kouzlo které se naučil jako první. Byl to plamínek v jeho dlani..." odmlčela se a podívala se z okna. Cítila jsem se hloupě. Chtěla jsem jí říct, že mi to nemusí vyprávět, ale než jsem to stihla udělat, pokračovala.
  ,,...můj muž se strašlivě rozčílil. Nikdy jsem ho v takovém stavu neviděla. Vzal první co mu přišlo pod ruku a začal tím Eliota bít. Byl to železný pohrabáč. Plakala jsem a prosila ho, ale on nepřestával. Křičel na něj při tom, že to z něj vytluče..."
Karina znovu utichla a já jí vzala za ruce. Chtěla jsem jí být alespoň nějakou podporou, byla rozrušená a ani jsem se jí nedivila. Musí to být hrozné, znovu vzpomínat na něco tak strašného.
  ,,Zabil jsem ho..." ozval se hlas od balkónu a obě jsme se okamžitě otočili.
  ,,Eliote..." vydechla jsem, ale když jsem viděla jak se tváří, svůj úmysl obejmout ho, jsem si rozmyslela.
  ,,Když mě mlátil, uvolnila se ze mě energie, která ho spálila na popel. Bylo to rychlé." dořekl celý příběh a mě přejel mráz po zádech. Jeho magie byla nebezpečná, zabil s její pomocí člověka. Svého otce.
  ,,Eliote, drahoušku."
Karina, na kterou jsem úplně zapomněla, vyšla vstříc svému synovi a ten jí sevřel v náruči. Sledovala jsem je, ale nějak jsem nebyla schopna cokoliv říct nebo udělat. Nechtěla jsem narušovat jejich chvíli.
  ,,Myslím, že se půjdu podívat, jestli má matka našla bratry. Omluvte mne." omluvila jsem se, ale než jsem stačila dojít ke dveřím za ruku mě zastavil Eliot. Otočil mě čelem k sobě a zadíval se mi do tváře.
  ,,Máš ze mě strach, to proto chceš odejít?" zeptal se a já sklopila oči k zemi. Prsty mi tvář znovu zvedl a já byla nucena čelit jeho očím.
  ,,Já..." začala jsem, ale slova mi zůstala v krku. Nechtěla jsem ho ranit. Jenomže měl pravdu, opravdu jsem cítila strach.
  ,,Nechám vás tu. Pak za mnou přijď do zahrady." přerušila nás Karina, ale Eliot se na ní ani nepodíval. Stále mě propaloval svým pohledem a já se cítila čím dál tím víc nervózně. Karině vůbec nevadilo, že jí její syn nevěnuje pozornost, a odešla z mého pokoje.
  ,,Constance, proč se mě bojíš? Proč ze mě máš strach?" zeptal se okamžitě a ještě o kus víc se ke mně přiblížil.
  ,,Eliote...prosím pusť mne." zaprosila jsem a jeho ruce z mé tváře okamžitě zmizely. 
  ,,Nechci abys ze mne měla strach. Otec...byl jediný komu jsem kdy ublížil. Bránil jsem se!" zvýšil hlas a já udělala několik kroků dozadu.
  ,,Constance...prosím." prosil mne. Podívala jsem se a něj. Pod jeho očima byly temné kruhy, podobné těm mým, a celkově vypadal stejně zuboženě jako já.
  ,,Chyběla jsi mi." zašeptal, sklopil oči a otočil se k balkónu kam udělal několik kroků, než jsem za ním vyběhla a ve strachu, že chce odejít jsem ho zezadu objala.
  ,,Prosím neodcházej!"
Cítila jsem jak pod mými pažemi dlouze vydechl.
  ,,Neodejdu, ale nemám moc času." odpověděl mi a pomalu se ke mně otočil. Hned na to mě sevřel v náruči a já se k němu přitiskla jak nejvíc jsem dokázala.
  ,,I ty si mi chyběl." zašeptala jsem a jeho ruka mě pohladila po vlasech.
  ,,Vypadáš...utrápeně." řekl když jsem k němu zvedla oči.
  ,,Já vím. Mohu snad být šťastná?"
  ,,Začínám ho nenávidět čím dál tím víc. Na nic z toho co dělá nemá právo! Chce tě za každou cenu a nic ho nedokáže přesvědčit. Nedokážu to pochopit, nemůžu to přijmout!"
Byl rozčilený, cítila jsem jeho napnuté svaly a rychle tlukoucí srdce.
  ,,Já to nějak zvládnu, Eliote. Je mojí povinností chránit svůj lid."
  ,,Jenomže já to nezvládnu, Constance! Umírám každý den, kdy s tebou nemohu být, kdy jsi smutná a kdy tě vidím tak utrápenou!"
I přes to, že to co říkal nebylo nijak pěkné, moje srdce se mohlo pominout radostí.
  ,,Zabiju ho." řekl najednou a já se od něj prudce odtrhla.
  ,,To nemůžeš! Nedovolím ti to! Nesmíš riskovat svůj život!" oponovala jsem mu a rozhazovala jsem při tom rukama, ale on se na mě něžně usmál, vzal mě za ruce a přitiskl si je na hrudník.
  ,,Musím to udělat, nebo se o to alespoň pokusit. Pro mou lásku k tobě."
Potom co řekl se mi po tváři začaly kutálet slzy. To přeci nemůže, vždyť ho ten čaroděj zabije. To nemůžu dovolit. To nejde.
  ,,Constance...neplač." zašeptal a znovu mě uvěznil ve své náruči.
  ,,Zabije tě." zamumlala jsem do jeho kabátu a on se ode mě vzdálil aby se na mne mohl podívat.
  ,,Potom alespoň zemřu kvůli tomu, že tě miluji." řekl a pak mě políbil.

♡♡♡
Ahojky tak jsem tu s novou kapitolou. Další přidám v úterý 11.4.2017.
Ještě pořád běží projekt na pomoc při vydání mé knihy Nejvyšší vlkodlak. Odkaz na něj najdete na mé zdi nebo v příběhu Nejvyšší vlkodlak.
Beatrisie Rosseau
♡♡♡

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top