Constance
Přípravy na svatbu byly v plném proudu. Problém byl v tom, že nikdo, naprosto nikdo, neměl radost z toho, že se vdávám. Karina si pořád otírala uslzené oči, tatínek skoro nevycházel z pracovny a maminka, no ta se alespoň snažila nepřidávat se ke smutku ostatních. Neměla z té svatby radost, rozhodně ne, ale snažila se mi být oporou.
,,Drahá...už nějakou chvíli se tě chci na něco zeptat." začala zrovna když mi švadleny zkoušely svatební šaty. Na mé vlastní přání byly černé se zlatým okrajem kolem dekoltu a na spodku sukně.
,,Co bys ráda věděla?"
Otočila jsem se k ní čelem. Nemohla jsme se na sebe ani podívat. Za těch pár dnů jsem zestárla a má kůže byla bledá a povadlá.
,,Ten Eliot..."
,,Nevyslovuj jeho jméno." zarazila jsem jí. Nechtěla jsem o něm slyšet, příliš to bolelo.
,,Já myslela..." řekla, ale ani se to nesnažila dopovědět.
,,Maminko, je to jen člověk který mě varoval před mým osudem, který jsem stejně nemohla změnit." objasnila jsem jí lež, kterou jsem se sama utěšovala, ale pravda byla jiná. Ten muž se dostal blízko mému srdci a pak jen tak zmizel. Byla jsem smutná a rozlobená. Chyběl mi.
,,Holčičko, vidím, že ten muž...že tě jen nevaroval. Jsem žena jako ty, poznám trápení z nešťastné lásky."
,,Ach maminko! To je hloupost!" rozhodila jsem rukama a otočila jsem se k ní zády.
  ,,Drahoušku, odmítáním skutečnosti se tvá bolest nezmenší. Kdepak je ten muž teď? Jak vlastně vypadá?" ptala se a já vyčerpaně zavřela oči. Nechtěla jsem na něj myslet, ale maminka měla pravdu. Mým postojem k celé té záležitosti s mým srdcem, se věci nezdály lepší, spíše naopak.
  ,,Nemám tušení kde je. Zmizel a už se neukázal." řekla jsem nakonec a znovu jsem se ke královně otočila čelem.
  ,,A nic ti neřekl?" ptala se, zatímco jsem sestoupila ze stupínku před zrcadlem. Nechala jsem švadleny aby mi svlékly svatební šaty a pověsili je na figurínu vedle zrcadla.
  ,,Řekl jen, že není hoden mé lásky, i když by si to moc přál." zašeptala jsem když mi Karina zavazovala mé normální šaty. Byly bledě modré se širokými ramínky a na spodku sukně byla krajka. Končily mi pod koleny.
  ,,Drahá, obě víme, že má pravdu. Máš určité povinnosti jako princezna tohoto království...ovšem..." odmlčela se a vzala mě za ramena.
  ,,...za těchto okolností bych si přála cokoliv, jen ne vidět tvůj osud v rukou toho čaroděje." dořekla tišším hlasem. Snad se bála, že by jí mohl slyšet, ale mně to bylo lhostejné. Můj život už ztratil smysl. Budu ženou tyrana, který si mou ruku prostě vynutil a s tím jsem nemohla nic dělat.
  ,,Nedá se nic dělat maminko, svůj osud prostě nezměním. Musím to udělat v zájmu lidí z království." konstatovala jsem. Bylo nezbytné abych si toho člověka vzala za muže a nezáleží na tom jak se při tom budu cítit nebo jestli to vůbec je mým přáním. Je to prostě nutné.
  ,,Půjdu najít tvé bratry. Zítra je svatba a oni se ještě neobtěžovali vyzkoušet si šaty." zamluvila to maminka a spěšně odešla z mého pokoje. I švadleny už odešli a zůstala jen Karina.
  ,,Princezno, měla bych vám něco říct." začala tiše Karina a já se na ní podívala. Stála ke mně zády a v rukou žmoulala látku mých svatebních šatů. Udělala jsem k ní pár kroků a postavila jsem se po jejím boku.
  ,,Děje se něco?" zeptala jsem se. Nebyla jsem zvyklá na to, že se mi Karina s něčím svěřuje. Měla jsem z toho opravdu zvláštní pocit.
  ,,Když jste mluvila o tom muži, který vás přišel varovat. Řekněte mi prosím jak vypadal." poprosila mě a já znovu zavřela oči, jakoby to snad mohlo zmírnit bolest nad vzpomínkou na jeho tvář, na sílu jeho rukou, když mě objímal a na laskavou temnotu jeho očí.
  ,,Karino já..." začala jsem, ale nedostávalo se mi slov. Dokázala sem si jeho tvář ve své hlavě vybavit do každého detailu, ale když jsem ho měla popsat slovy, nedokázala jsem to.
Nakonec jsem oči zase otevřela.
  ,,Ve své hlavě si ho pamatuji do nejmenšího detailu. Od trochu neposedných hnědých vlasů, přes skoro černé oči, tvrdé rysy a plné rty až po tu jizvu kterou na tváři měl...ale bližší popis ti asi nejsem schopna dát." popsala jsem jí Eliota tak jak jsem nejlépe dokázala, i když ten popis rozhodně nebyl dostačující.
Karina přemýšlela, tedy, alespoň se mi to tak zdálo, protože nemluvila, dívala se na mé šaty, ale látku už mezi prsty nemačkala. Byla podivně ztuhlá.
  ,,Karino?"
Položila jsem jí zlehka ruku na rameno. V tu chvíli se na mě podívala a já se až polekala, kvůli tomu s jakou prudkostí se na mě otočila. Zřejmě jsem jí opravdu vytrhla z přemýšlení.
  ,,Princezno, a jak se sem dostal?" zeptala se a já se na chvilku zarazila. Bude mě mít za blázna, když jí řeknu o malém černém ptáčkovi?
  ,,On...on..."
  ,,Umí se proměnit v malého černého ptáčka." dořekla za mě Karina a já na ní vykulila oči.
  ,,Odkud to víš?"
  ,,Princezno, vím to, protože Eliot je můj syn."

♡♡♡
Ahoj máte tu další kapitolu s nečekaným zjištěním:)
Další kapitolu přidám v úterý 4.4.2017
Beatrisie Rosseau 
♡♡♡