Constance
Bylo to můj vůbec první polibek a to co se ve mně při tom odehrávalo jsem nedokázala pojmenovat. Bylo to jako by mi v břiše poletovalo hejno motýlů, příjemně to šimralo, hlavu jsem měla vysoko v oblacích a svůj zdravý rozum, který by mě měl od tohoto počínání zrazovat, mlčel.
Ještě pár sekund po tom co Eliot opustil mé rty, jsem nechala oči zavřené a užívala jsem si doznívající účinky jeho polibku. I když to byl jen krátký okamžik, kdy se naše rty spojily, i přesto jsem chtěla aby to udělal znovu a pak znovu.
,,Eliote..." vydechla jsem a pomalu jsem otevřela oči. To co na mě čekalo mě ale naprosto vyvedlo z míry. Byla jsem ve svém pokoji sama.
,,Eliote?" zavolala jsem jeho jméno, ale odpověď nepřicházela. Zvedla jsem se z postele a vyšla jsem na balkón, kde ještě pořád chybělo zábradlí.
Odešel bez jediného slova? Bez toho abych se ho mohla zeptat proč to udělal a co to pro nás dva znamená? Udělala jsem snad něco špatně?
Jistě. Celý ten polibek byl špatný. Jsem princezna a takhle bych se chovat neměla. Jak jsem to jen mohla dovolit? Jak jsem to jen mohla chtít? Co by tomu řekli rodiče?
,,Byla to chyba." řekla jsem sama sobě. Eliot si to jistě myslel také a to proto odešel. Jenže i přes to čím jsem se snažila přesvědčit, jsem se dotkla konečky prstů svých rtů. Ještě pořád jsem na nich cítila ty jeho a zavřela jsem oči.
Chladný vítr si pohrával s mými šaty i vlasy a já tu jen tak stála a nechala se unášet vzpomínkou na jeho polibek.
,,Constance, nebyla to chyba, ale nejsem žádný princ abych mohl žádat tvou ruku." promluvil Eliot a já se usmála se stále zavřenýma očima.
,,Jsi moc hezká představa."
,,Nejsem představa. Stojím tu před tebou." zněla odpověď a já překvapeně otevřela oči. Byla jsem opravdu přesvědčena o tom, že je jeho hlas jen výplod mé fantazie, ale on tu opravdu byl. Opravdu stál přede mnou.
Měla jsem radost z toho, že mě neopustil bez jediného slova, ale stejně jsem se zamračila.
,,To jak pořád mizíte, mne děsí." řekla jsem chladným tónem. Byl překvapený, že mu znovu vykám, ale mně se nelíbilo to jak si se mnou hrál.
  ,,Constance, za to se omlouvám, ale..." odmlčel se a udělal ke mě pár kroků. Já jsem před ním ucouvla.
  ,,Ale co? Co vás opravňuje k tomu, zahrávat si s mými city?"
Využila jsem té chvilky kdy mlčel a položila jsem mu otázku která způsobila, že se jeho krásný obličej zamračil.
  ,,Myslíte si, že si s vámi snad hraji?"
  ,,Proč tedy vždy zmizíte?" odpověděla jsem na otázku otázkou a otočila jsem se k němu zády.
To byla chyba protože mé pozice využil k tomu aby ke mně udělal těch pár posledních kroků, přitiskl se mi na záda, jednu ruku mi omotal kolem pasu a druhou mi jemně položil ke krku.

Jeho nenadálá blízkost mě natolik překvapila, že jsem se nezmohla na odpor. Chtěla jsem vůbec odporovat?
  ,,Nemohu vás mít, Constance, ale přesto po vás toužím." zašeptal mi do ucha a já zavřela oči. Kdyby mě nedržel na své hrudi, nejspíš by se mi podlomila kolena. Jeho ruka na mém krku mě nenásilně donutila opřít si hlavu o jeho rameno. Dotek jeho ruky na mé kůži byl tak něžný a přitom naléhavý.
Bylo takové ticho, že jsem slyšela tlukot jeho srdce a jeho dech.
  ,,Lidé většinou touží potom co nemohou mít." odpověděla jsem mu na to co řekl před tak dlouhou dobou. Tedy alespoň mně to tak připadalo, i když to samozřejmě nebyla pravda.
  ,,Nemohu už víckrát přijít, princezno. Budete patřit mému učiteli. Dnes...jsem tu poprvé a naposledy."
Prudce jsem otevřela oči a zvedla jsem hlavu z jeho ramene.
  ,,Já mu ale patřit nechci." odpověděla jsem a otočila jsem se k Eliotovi čelem. Podíval se mi do očí a pak mi obě své dlaně položil na tváře.
  ,,Je mi to líto Constance. Já...i když je to troufalé...chtěl bych...chtěl bych vás mít pro sebe. Přál bych si být hoden vaší lásky..."
Jeho slova vyzněla do ztracena. I já sama jsem byla přesvědčena o tom, že by rodiče nikdy nepřijali někoho jako je Eliot, ale co když po něm mé srdce toužilo?
  ,,Chtěla bych mít svobodnou vůli o tom rozhodnout sama." zašeptala jsem smutně a on mi dovolil sklopit hlavu tím, že své ruce z mé tváře, přesunul na můj pas a po chvilce mě pevně objal.
  ,,Nechtěl jsem ve vás vzbuzovat falešné naděje. Omlouvám se." zašeptal mi do vlasů.
  ,,Nic se nestalo." ujistila jsem ho a i když byla ta bolest v mém hrudníku skoro nesnesitelná, odstoupila jsem od něj a podívala jsem se na jeho ruku ve které držel tu mou. Byl to instinktivní pohyb, když jí sevřel, kterým mi dal najevo, že ani on nechce odejít.
  ,,Zapomenete na mě." řekl a já se zavřenýma očima přikývla.
  ,,Constance, podívejte se na mne. Prosím." zaprosil a já po chvíli váhání opravdu zvedla hlavu a podívala jsem se do jeho tváře, kterou jistě nikdy nezapomenu.
  ,,Vždy na vás budu dávat pozor." usmál se smutným úsměvem a pohladil mne po tváři.
V tom se ozvalo klepání a já se polekala tak, že jsem se znovu schovala do Eliotovi náruče.
  ,,Constance, holčičko." ozvalo se za dveřmi.
  ,,To je vaše matka." ujistil mne Eliot a já od něj znovu odstoupila.
  ,,Půjdu tedy." řekl a když viděl můj zoufalý obličej, podobný tomu jeho, nečekaně mě políbil.
S dalším zaklepáním se ode mě vzdálil a když jsem otevřela oči, pořád tam stál a díval se na mě. Usmála jsem se, myslela jsem, že už bude pryč.
  ,,Chci vám ukázat proč vždy mizím a zase se objevuji."
Pak se jako mávnutím kouzelného proutku, proměnil v malého černého ptáčka, párkrát zamával křídly a zmizel mi z očí.
Tak zmizela i půlka mého srdce, kterou si ten muž získal během pouhého jednoho dne.

♡♡♡
Zdravím :)
Co bude dál? :)
Další kapitolu čekejte 21.3
Beatrisie Rosseau
♡♡♡