Krásný den a ranní slunce už klepe na okna, aby dalo vědět, že začíná nový den. A to platí i pro mě, vstala jsem a ustálila postel, ranní hygienu snad popisovat nemusím. Po ranní hygieně jsem si šla sbalit věci do školy a převléknout se do toho co normálně nosím.

Jsem připravená vyrazit do školy, příští rok vycházím ze základky, takže víte kolik mi je, ano je mi 14. Ale jestli to někomu vadí ignoruji ho/jí. Nastoupila jsem do autobusu a čekala, až nastoupí ostatní cestující. Po asi chvilce se autobus rozjel a já tak mohla vidět jak míníme krajinu kolem nás.
Ani jsem nestihla mrknout a už jsme zastavovali před školou kam chodím. Došla jsem ke skříňkám a přežila si boty, jako každý žák. Dneska nemám ani češtinu ani matiku, takže mám dneska klid, jsem za to ale ráda.

Došla jsem do třídy a sedla si na mé obvyklé místo což je úplně vzadu a u okna. Jsem ráda, že si mě spolužáci nevšímají, protože jsme se takto domluvili. Já si nebudu všímat jich a naoplátku si oni nebudou všímat mě a oni souhlasili, pochopili, že jsem samotář když přátelský.
Když ale někdo potřebuje ze spolužáků pomoc s nějakou látkou, tak mu pomůžu nebo dám řadu jak se to dá dobře naučit. Vždy mi poděkujou a nebo se usmějí na znamení díku.

Zazvonilo a tím pádem začala hodina, celou dobu školy taky popisovat nemusím jelikož tohle všichni známe jak své boty.

Odpoledne jsem se ze školy loudala tak, že jsem byla pomalejší než hlemýžď. Na zastávce jsem byla za 30 minut a autobus už tam stál, tak jsem na nic nečekala a nastoupila.
Do autobusu nastoupil zbytek lidí a během chvilky se autobus rozpohyboval. Dojeli jsme před dům kde bydlím a autobus mi zastavil a já vystoupila.

Autobus byl zase během chvilky pryč. Stihla jsem si všimnout, že rodiče ještě doma nejsou, tak jsem rozběhla ke dveřím a odemkla jej, aby jsem mohla dovnitř, za sebou jsem opět zamkla a vytáhla klíče ze zámku. Vyběhla jsem schody a vešla k sobě do pokoje, kde jsem si všimla jedné zvláštní věci, která tam rozhodně ráno nebyla.

Na posteli ležel bledě modrý krystal, který se lesknul tmavě modro-fialovým odleskem.

,,Ten krystal tu ráno určitě nebyl a to jsem se ještě na ten pokoj koukala, než jsem se vydala do školy, tak jak se sem dostal..." řekla jsem si a prohlíželanjsem si onen záhadný lesknoucí se kamínek, který z tohoto světa rozhodně nepochází. Sun dala jsem ze zad tašku a sedla si ke stolu a pořádně si krystal prohlížela a rozhodla jsem se ho zasadit do náramku, který mám zrovna na ruce a divila jsem se, že tam je místo na tento krystal.

Štěstí, že se učím na obor klenotnictví, vím jak ho tam dát. Vzala jsem si proto věci na to, aby jsem ho tam mohla dát.

Po hodině jsem tam ten krystal konečně dostala. A náramek jsem si dala poté na ruku. ,,Určitě tam ten krystal zapomněli dát a teď jsem si ho tam musela dát sama, tsss lenoši...." řekla jsem si opět nahlas sama pro sebe. K mému údivu ten krystal začal zářit a vyletěl z něho fialový paprsek, který se uprostřed mého pokoje zastavil a začal rotovat, až se z toho paprsku přede mnou vznikl portál.

Nedalo mi to a já si běžela pro cestovní baťůžek a zabalila si do něj jídlo a pití popřípadě nějaké oblečení pro případ nouze. Vše jsem měla zabalené a připravené, ještě jsem napsala vzkaz rodičům a dala ho na z venčí pokoje na dveře. Pak už mi nic nebránilo vejít do portálu a čekat jak bych řekla já, kde mě to vyplivne.

Chvilku se nic nedělo, ale pak jako by se pode mnou země propadla a já padala s ní. Portál mě vyplivl na nějaké extra nehostinné a hodně chladné místo, protože jsem se začala třást, tak trochu zimou jakmile jsem dopadla na bílý a hlavně hodněchladný sníh.

Jakmile jsem se zvedla trošku jsem díky teďka asi sněhové bouři a ledovým větrem, ztratila rovnováhu a málem spadla, ale nestalo se tak. Jakmile jsem se ujistila, že už pevně stojím, tak jsem se začala rozhlížet. ,,Dělá si ze mě ten svět srandu nebo co, protože jestli je toto sen, tak už se nechci nikdy probudit," toto rozhodně není sen jak mi později došlo. Sníh je pravý a ledová bouře taky, jak jsem zjistila, že mi je zima, protože tělní cítění nikdy neklame.

Ano, bohužel k mému velkému štěstí mě to vyplivlo přímo v Frelljordu, takže to znamená, že se nacházím ve světě League of Legends, nic lepšího si už přát fakt nemohu.

K mé smůle jsme uslyšela pro mě hodně známý nelidský řev, to stvoření jejíž jméno je Anivia po mě vrhla obří kus ledu, nemohla a jsem uhnout, mohla bych klidně celou dobu tam stát a dívat se na mého nejoblíbenějšího šampióna.
Ale to čučení na ní mě málem stálo život. Naštěstí mě zachránilo něco velkého, byl to Braum se svým obřím štítem, který zřejmě zastavil ten obří letící kus ledu.

Anivia po tomto pokusu mě málem zabít odletěla, protože byla asi vyděšená kdo jsem. Být v její kůži, reagovala bych stejně.

Braum, který mě zachránil a ani neví, že já jeho znám se na mě s ustaraným úsměvem otočil a zeptal se ,,Jsi v pořádku maličká?". Já jenom přikývla, že mi nic není. ,,Omlouvám se ti za Aniviu, chová se poslední dobou čím dál víc divněji, protože útočí i na svojí nejlepší kamarádku Asie a to to nikdy nedělala," řekl s omluvou. ,,Nemusíš se omlouvat, třeba má své období kdy nemá na nikoho náladu nebo něco podobného, tahle období mívám taky," odpověděla jsem mu. ,,A jak se vlastně jmenuješ?" opsal se na mé jméno. ,,Já se jmenuji Aira a odtud určitě nejsem," odpověla jsem na jeho otázku týkající se mého jména.

,,Tak pojď, nebudem tu přeci jenom tak stát v tomhle mrazu, který tu vládne, vše mi vysvětlíš cestou k Ashe," řekl a já se nez mohla na nic víc než pouhé přikývnutí.
Cestou ke mě přiběhlo to kouzelné a roztomilé stvoření jménem Poro, vzala jsem si ho do náruče a nesla ho celou dobu a mazlila se s ním.

____________________________

Ahoj ^^
Máme tu 1. Kapitolu nové knížky ^^
Snad se líbí :)
Budu moc ráda za vote a komentář co si o tomto novém příběhu myslíte :)
Zatím se mějte vaše Marguš ^^ :*