,,Zvládni to tady. Věřím ti, Jaejoongu," prohlásil. To byla jeho poslední slova v této bitvě, než se rozeběhl pryč. Ren na něj čekal. Nikdy by si neodpustil, kdyby Minki, ten, jehož nejvíc miloval, zemřel osamocen. Nezasloužil by si to.

Hyun využil Yoonu, která se shodou okolností nacházela blízko jejich oblasti, a vznesl se do oblak. Ačkoliv velká, černá, hutná mračna sesílala dolů jeden blesk za druhým, jich se nedotkl ani jediný. Vše bylo podřízeno tomu, aby se Jonghyun mohl setkat s Renem.

,,Pospěš si," popoháněl černovlásek valkýru, která byla zmožena z bitvy a proto neletěla dostatečně rychle. ,,Neflákej se!" Jestli kvůli ní Ren zemře dřív, než se za ním dostane, tak ji nechá popravit. Přesněji řečeno ji sám popraví, aby jí dal za vinu jeho smrt.

,,Nekřič na mě, nebo tě pustím!" ozvala se Yoona. Nenechala se jen tak štvát pro nic za nic. Tempo máchání jejích křídel se zrychlilo, přestože to nebylo plné maximum. ,,Moc dobře vím, o co jde. Tak nedělej, jako kdybych byla neznaboh ani nic podobného."

Na to JR nic neřekl. Pohledem skenoval mizící zemi pod sebou do té doby, než valkýra nepřistála na střeše jejich sídla. Akorát spatřili Taemina, který se nejspíš v průběhu bitvy k Renovi vrátil, jak odbíhá hlavním vchodem. Nejspíš intuitivně vycítil, že je Hyun na blízku a Ren se tedy nemá čeho bát.

,,Díky," poděkoval a rovnou běžel ke střešnímu vchodu. Kdyby ho donesla dolů, trvalo by ještě nějaký čas, než by se vyškrábal po schodech nahoru. Toto bylo mnohem příjemnější. Seběhl schody jako nic, již brzy rozrážel dveře do Renova a Taeminova bytu.

,,Minki!" vykřikl. Odložil svou kosu na stůl v kuchyni a doběhl až do ložnice, odkud se ozývalo tiché volání jeho jména. ,,Rene, jsem tady!" Přiskočil k jeho posteli, kde mladíček zabalený až po hlavu v chumlaté peřině ležel. Prvně jej chytil za ruku a přitáhl si ji ke své tváři. ,,Rene, jsem tu. Jsem tu..."

Blonďáčkovy unavené, zčervenalé oči se upřely na jeho tvář. ,,Hyunnie..." Pořádně ani neviděl. Dalo mu hodně práce, aby vůbec dokázal zaostřit. ,,Lásko, jsem tak rád, že tu jsi..." zašeptal slabým hlasem. Vzápětí se rozkašlal, z úst mu vyletělo několik kapek krve. Bylo to s ním již vážné, nezvratitelné.

Společně s tím se Jonghyun rozplakal. Pokaždé, když takhle svého Leadera viděl, nedokázal skrývat tu bolest, již mu to působilo. Jeho srdce se trhalo na několik set tisíc kousků, jako se tomu stalo již několikrát předtím. Omotal mu druhou ruku pod paží a nadzdvihl jej do polosedu. Cosi v něm jej donutilo Minkiho obejmout. Ruku mu opatrně zapletl do zpocených vlásků, nechtěl jej zranit, a nechal jej kašlat krev na sebe samotného.

,,Už nemluv, Rene. Akorát tě to bolí..."

Po záchvatu kašle mu Choi jednu ruku položil kolem krku, aby si získal stabilitu. ,,A-ale... já chci, já mu-musím..." Z pohledu na plačícího Hyuna i jemu steklo po tvářích několik kapiček slané vody, které za chvilku máčely jeho bradu a stékaly stále níž a níž. ,,Jsi... jsi můj přítel..."

,,Vždycky jsem byl, má lásko..." odvětil smutně Jonghyun. Pevně sevřel oční víčka, zpod nichž mu unikly další třpytivé slzy. Svými rty se krátce dotkl jeho čela, aby mu požehnal do nového života. Udělal to ještě jednou, a znovu, a znovu...

,,Po-polib mě, Hyunnie..." poprosil jej na pokraji svých sil blonďáček. ,,Já... já bez toho nechci odejít..." Hlas se mu zadrhl a znovu trochu zakašlal. ,,Já... já tě... já tě nechci opustit, nechci odejít bez tebe! Mám... já-já... já mám strach, Jonghyune, bojím se odejít..."

Černovlásek vzlykl. ,,Už nemluv, Rene!" Takovou bolest ještě nikdy necítil. Chtěl díky tomu odejít s ním, jenže to nemohl. Nebylo mu to dovoleno. Musel žít dál, pokračovat v Minkiho jméně, pomstít všechny své padlé přátele a vyhrát válku. Byl si vědom toho, že bez něj to nezvládnou. Pak by všechna ta oběť přišla vniveč.

,,Polib mě!" rozkázal mu Choi. Na vteřinku jeho hlas zesílil, vložil totiž do tohoto rozkazu veškerou svou sílu podpořenou hlubokými city, jež k bojovníkovi choval.

A Jonghyun uposlechl. Od jeho čela se se zavřenýma očima pomalu přesunul přes nos až k blednoucím rtům, které zdobily kapky karmínové krve. Ani na vteřinku nezaváhal a jazýčkem okopíroval konturu jeho rtů, načež se do nich vášnivě, s vervou vpil. Jejich poslední polibek musel být něco speciálního, co si oba dva zapamatují do příštích životů a díky němu se znovu poznají. Věřil v to, že budou schopni se znovu shledat.

Blonďáček spustil svou ruku, kterou doposud věnčil jeho krk, na postel. Neměl již sílu se jej držet. Pohyboval pouze těmi dvěma hebkými polštářky, s nimiž se mazlil Jonghyun. Donutilo jej to se pousmát, protože jej to skvěle uvolnilo a dodávalo mu to odvahu. Brzy však ztrácel sílu i v tomto. Jeho polibky byly pomalejší, ne tak plynulé, a jednoduše smutné. Slanou příchuť jim dodávaly jejich smíšené slzy.

Jako první se tedy odtáhl Ren. Toužil ještě jednou spatřit černovláskovy čokoládové oči, v nichž si přál se navěky ztratit. Mohl by tak docílit jejich společné harmonie a nekonečného života, který by strávili bok po boku jako přátelé, partneři i milenci. Takový život by si zvolil, kdyby dostal na výběr, nebo kdyby mu někdo dovolil si splnit jedno jediné přání.

,,Musíš vyhrát tu válku, Jonghyune..." Minkiho hlas zněl klidně, smířlivě. Polibek jej skutečně uklidnil. ,,Jakmile... tě opustím, tak se vrať na bojiště a využij své pocity. Díky tomu se vyvineš jako Vyvolený na další úroveň..." Zhluboka se nadechl a pokusil se o chabý úsměv. Vypadalo to spíše jako nějaký škleb. ,,Budu se na tebe shora dívat a věřit v tvou sílu..."

,,Splním všechny tvé rozkazy, můj pane..." prohlásil poslušně JR. ,,Ale nedovolím ti mě opustit. Ani se na mě dívat. Protože..." věnoval mu dlouhý pohled do očí, ,,... protože já tě miluji, Rene. Takže přestože opustíš tento svět svou fyzickou formou, přikazuji ti, aby tvá duše přešla do mě. A tehdy budeme žít spolu..."

Renovy zorničky se překvapením nad jeho slovy rozšířily na maximum. Přišlo mu, jako kdyby to bylo poprvé, kdy se mu Jonghyun vyznal takto přímo. Nicméně to způsobilo jeho psychické štěstí, neboť mu došlo, že JR chce, aby zůstal s ním. Nic jiného nikdy nechtěl. Začal se šťastně smát jako zamilovaný blázínek, až se z toho rozplakal ještě víc.

,,Budeš skvělý Leader, můj drahý," přiznal se mu Minki. Už přivíral oči, protože ani na to neměl dostatek sil. Pokoušel se kvůli svému milovanému přežít tak dlouho, jak to jen šlo, jenže jeho čas se blížil ke konci. ,,Jsem... jsem rád, že mě následoval někdo tak úžasný, jako... jako jsi ty. Také tě... mi-miluji...."

Jakmile vyslovil tato slova, skulil se do Jonghyunovy náruče. Jeho dech i tep se zpomalovaly a zpomalovaly, až nakonec jeho srdce, v poslední chvíli to nejšťastnější srdíčko na světě, přestalo být. Jeho neucelená duše opustila lidskou, zranitelnou schránku, která mu působila tolik utrpení, a vzlétla do vzduchu. Jako kdyby Ren ještě své astrální já ovládal, vplul do Jonghyuna a poté zmizel. O tom černovlásek však nic nevěděl...

,,Rene?" mluvil na něj. Jenže Ren mu neodpovídal. S vystrašeným pohledem těkal po jeho těle a rukama zkoumal jeho spící tvář. ,,Rene?!" vykřikl zoufale. Zkoušel s ním třást, ale bylo to zbytečné. ,,Rene, prober se! Prober se mi, prosím! Neopouštěj mě...!" Nakonec jen stiskl jeho bezvládné tělo ve své náruči a s hlasitými vzlyky složil svou tvář mezi jeho rameno a bělostný krk.

Opustil jej. Je to skutečné? Vážně Ren, jeho milovaný Ren, zemřel s úsměvem na rtech? A dodrží svůj slib, že zůstane navždy s ním a bude mu ve všem pomáhat jako sedmý smysl? S nejistotou a prázdnotou, která náhle naplnila celé Jonghyunovo tělo, mladík Choie položil na postel. Vzápětí se položil vedle něj a přitiskl se k němu. Nevěřil tomu, ale bylo to tak.

Ren ani G-Dragon již neexistovali a on zůstal navždy sám...