Jonghyun se probudil přesně o půlnoci, podařilo se mu vyčerpáním prospat celý zářný den. Jako zombie se vyhrabal z hromady polštářů a peřin, do které byl zamotán, a díky své rozespalosti sebou flákl obličejem přímo na podlahu, až to zadunělo a místností se rozlehla ozvěna. Když se budil sám, byl pokaždé úplně mimo - pro něj bylo nejhezčí probuzení nařízeným budíkem nebo zprávou od Leadera, měl totiž na obojí nastavené hezké melodie.

Dlouho netknutě ležel na černém koberci, neměl po stále nedostatečném spánku žádnou energii. Přesně pro tyto účely měl na stolku tunu ovoce, po níž teď toužil a plazil se, drápal a sunul se za ní. Připadal si jako chameleon v kombinaci s nejpomalejším lenochodem světa; zcela splýval s okolím, krom blond vlasů lesknoucích se v záři načervenalého světla lampy, a i šnek by vyhrál souboj v rychlosti.

Uplynulo deset mučivých minut, než se JRovi podařilo uloupit ze stolu jedno jediné zelené jablko. Že je zelené, pouze odhadoval, popravdě totiž netušil, jakou barvu může mít. Neviděl. S radostí a kručícím bříškem se do něj zakousl. Kulička se brzy změnila v ohryzek a následovala ji žlutá banánová slupka - tentokrát si barvou byl jistý - a oranžová kůra od pomeranče. Neprodleně po konzumaci potravin se trochu rychlejším tempem navrátil do kupy peří v oděvu, tedy postele, skryl mezi ně ospalou hlavu a nechal se teplem ukolébat do dalších snů.

Ráno se probudil přesně tak, jak bylo obvyklé. Elektronické hodinky se rozsvítily, v místnosti se rozostřil obraz a místo něj se zjevil obdélníkový namodralý hologram s velkým tiskacím L uprostřed. Tou dobou Jong dávno seděl v tureckém sedu se zády rovnými jako pravítko a rukama si protíral oči plné ospalek. Automaticky pozdravil, jako kdyby byl Leader jeho vlastní matka. ,,Ohayo~" Po ránu byl vždy roztomilý, ale hlavně úplně vygumovaný a absolutně nepoužitelný.

,,Dobré ráno, Hyune," oplatil mu pozdrav elektronicky upravený hlas. I Leader po ránu míval dobrou náladu, proto si jeho stoupenci mohli užít hezké oslovení své osoby z jeho strany. ,,Mám pro tebe další úkol. Doufám, že je tvá ruka v pořádku, ale tentokrát jsem pro tebe zvolil něco, u čeho budeš potřebovat spíše myslet a běhat."

,,Ruka bude brzy v pořádku, slibuji." O svých slovech JR nepochyboval, neměl nejmenší důvod k přebírání lehčí mise. ,,Zvládnu cokoliv, není na to drobné zranění třeba brát ohled."

,,V pořádku, pro jednou si odpočiň. Převezme to T.O.P., važ si toho, do vraždění se moc nežene. Ty máš jiný úkol, jistojistě si ho užiješ." Dramaticky se odmlčel, rád své podřízené škádlil. ,,Budeš si trochu hrát. Zahraješ si - ne nezahraješ. Ty se jím staneš."

Jonghyun se zarazil, jeho věta mu nedávala smysl. Opatrně se zeptal: ,,Stanu... čím?"

Dlouho se nic nedělo, skoro jako kdyby Leader na nějakou dobu zmizel a nechal ho tam samotného. Nic takového se nedělo, Leader si jednoduše vychutnával moment, kdy ví všechno a JR zhola nic. Z hologramu se ozval tichý, ďábelský smích, jak se jeho nevědomostí škodolibě bavil. Tušil, jaká bude Jonghyunova reakce poté, co mu prozradí jeho misi. To udělal hned vzápětí. ,,Špeh. Budeš pro mě někoho špehovat, Jonghyune."

Při zaslechnutí toho jedovatě líbezného tónu - šlo to poznat i přes elektronickou úpravu - přejel JRovi mráz po zádech v nepříjemné předtuše. Cože? Až o několik vteřin později mu došlo, o čem to Leader hovoří. Zhluboka se nadechl a, nevědom si své troufalosti, vyhrkl: ,,To nemůžete myslet vážně! Moc dobře víte, co se mi stalo při posledním špehování!" Nebylo nejvhodnější zvyšovat na svého nadřízeného hlas, ale on si v ten moment nemohl pomoci. ,,Odmítám něco takového dělat. Raději si nechám zlámat všechny kosti v těle, než vidět znovu něco takového!"

,,Hyune, posledně to byla nešťastná náhoda. Pochybuji, že tam tvůj cíl bude tentokrát na loži s jiným mužem." L se ho pokusil nějakým způsobem uklidnit, přičemž tak vynesl na povrch jistou událost, které se JR tak bál. ,,Zajistím, aby dělal něco normálnějšího," dodal ironicky. ,,Více informací ti přijde v oznámení během následujících pěti minut."

,,Ale! Já -"

,,Dost už!" okřikl ho Leader zvučným hlasem. Nezdálo se, že by byl nějak moc pozměněn. Kim zacházel moc daleko, překračoval hranice. ,,Toleruji ti toho víc než dost. Tohle stačí. Už žádné další řeči. Obleč se a dej se do práce." Následně se hologram rozplynul a prostor před JRem se navrátil do normálu. Na hodinkách mu zablikala příchozí zpráva.

Blondýn byl rozhořčen, cítil se neskonale pohoršen. Pro sebe si zamumlal: ,,Jestli ho někdy potkám naživo, tak ho zaškrtím na místě." Pomalu se vymotal z deky, plánoval se jít obléknout přesně dle Leaderova rozkazu, ale sotva spustil nohy z postele a postavil se, vyjekl a svalil se zpět. Na něco se mu podařilo šlápnout, zalechtalo to. Muselo to být něco živého. Tedy, teď už asi ne...

Vzal z nočního stolku telefon, tam si ho vždy nechával. Rozklepanými prsty zadal kód, aby se mu odemkl display. V rychlosti vyhledal zářivku, s níž namířil na místo, kde podvědomě tušil, že se bude stvoření nacházet. Bál se, co tam spatří. Černá, chlupatá, rozpláclá, osminohá věcička se akorát zahýbala, ještě nebyla mrtvá úplně. Z JRova hrdla unikl vyděšený jekot, v jehož důsledku se zachumlal do deky a čekal, než mu někdo přijde na pomoc.

Netrvalo to dlouho, téměř okamžitě se rozletěly dveře a dovnitř vskočil udýchaný Taeyang. ,,HYUNE?! Žiješ?! Co se stalo?!" Letěl přes celou společenskou místnost, protože ho slyšel křičet, a to byl doma asi jen půl hodiny. Konečně se vrátil z mise v Evropě, kde pracoval tři týdny. Občas se stávalo, že jezdili na tak dlouho tak daleko, ale to jen v případě, že na to byl potřeba někdo velice zkušenější. Z tohoto domu byl nejzkušenější právě Taeyang.

,,Na-na-na-na-na-na zemi!" kníkl JR zpod deky, kde se strachem skrýval a otíral si chodidlo o hranu postele. ,,Skoro mr-mr-mr-mr-mrtvý!" koktal. Klepal se jako ratlík; měl pocit, že se s ním třese i celá místnost.

Tmavovláskovi u dveří ihned došlo, proč je tady tolik povyku. ,,Ty tady máš pavouka?" Jeho prvotní strach vystřídal náhlý klid a místo zběsilého úprku se hlasitě rozesmál. Chechtal se tak moc, úplně se mu vysmíval - mezi nimi to bylo normální -, že se musel chytit rámu dveří, jinak by se bolestí břicha svalil na zem. Riziko toho, že zemře smíchy, se rychle zvyšovalo.

,,J-jo," řekl Jonghyun, načež se stočil do klubíčka a s největší opatrností vytáhl hlavičku ven. Vypadal jako bezmocné kotě, o které se bude muset Taeyang postarat. Co se týkalo pavouků, jichž tu bylo více než mnoho, jelikož žili v podzemí, tak nad nimi tu vládl právě (Tae)Yang. Možná byl Jong jeden z nejschopnějších vrahů vůbec, ale pokud by před něj někdo hodil pavouka, způsobil by mu infarkt.

Tmavovlásek vytáhl z kapsy telefon a baterkou si posvítil, aneb na něj byla v pokoji moc velká tma. ,,Měl by sis taky nechat nainstalovat normální světlo, protože o to víc pavouků taky máš a ani o tom nevíš." Vyvolával v něm další strach schválně, rád ho štval. S tím světlem však měl pravdu, vždyť se tu mohl o něco přerazit. ,,Kde že je? Vidím fakt málo. Ta tvoje démoní lampička moc nesvítí."

,,U-u postele."

,,Bááááábovko," vysmál se mu Taeyang a na onu oblast si posvítil. Skutečně tam spatřil již mrtvého pavouka, kterého si prohlédl ze všech stran. Nepřišlo mu na něm nic děsivého. Jakmile s tím byl hotov, odběhl si pro smetáček a lopatku, čímž se té malé nepříjemnosti zbavil. Místo uklidil tak, že by JR nikdy neřekl, že tam něco jako pavouk kdy bylo.

Hnědovlasý čekal, čekal a čekal, než se Jonghyun uráčí vykouknout zpod deky, kam se v průběhu Yangovy práce znovu skryl. Stalo se tomu tak o deset minut později, kdy pojal blondýn podezření, že byl Taeyang stvořením sežrán, neboť nevydal po celou dobu své přítomnosti jediný zvuk. Strach o přítele byl na moment větší než strach z pavouka a donutil ho tak sundat ze sebe peřinu a rozhlédnout se po pokoji. Při střetu s Taeyangovýma jiskrnýma očima si úlevně oddychl, ze srdce mu odpadl kámen přetěžující svou váhou meteorit.

,,Žiješ," zamumlal si pro sebe JR a omotal si peřinu pevně kolem těla. ,,Jsi můj zachránce, Yangu. Jsem ti za to vděčný."

,,Neděkuj a jdi mi za to udělat snídani. Díky, tedy spíš kvůli, tobě mám hlad a jsem ospalý, protože jsem, já nevím, asi před hodinou přijel a dost z toho času, který jsem chtěl strávit v posteli, jsem strávil s tebou a tvou arachnofobií. Takže se mi chce spát, mám hlad a žízeň." Taeyang si nebral servítky, před Jongem nikdy. Vždy mu říkal vše tak, jak to bylo.

Jonghyun se v mžiku vyhrabal z postele a místo sebe tam natlačil Yanga, na něhož v první chvíli nemotorně spadl. Po ránu byl vážně k ničemu. Hodlal mu udělat snídani do postele - ironií bylo, že do své postele -, ale bál se toho, aby si u práce neuřízl prsty.

,,Heeeej, Hyuneee~" volal za ním hnědovlasý, těžko přemáhají smích. Nečekal, že ho Kim vezme vážně a půjde mu něco sehnat. Většinou ho poslal do háje, ignoroval ho nebo jednoduše z jeho blízkosti vymizel, když ho o něco takového požádal. S radostí v srdíčku pozoroval, jak se Jonghyun pohybuje směrem ke svému pokoji - byly otevřené dveře, takže ho krásně viděl - a balancuje s tácem v rukou. Sice netušil, co za dobroty se tam nachází, ale věděl, že to bude něco zdravého, protože JR nic jiného než cereálie, ovoce a zeleninu nejedl. Odhadoval, že v hrnečku, z něhož se krásně kouřilo, mohla být káva nebo černý čaj.

,,No, to máš za toho pavouka," prozradil mu po příchodu Jonghyun, což Taeyang moc dobře věděl. ,,Sušenky, které pekl Daesung, a tvá oblíbená káva. Užij si to, prospi se, klidně u mě, ať vidíš, že jsem ti vážně vděčný." Na závěr se váhavě pousmál a položil hnědovláskovi tác do pelechu.

,,Miluju tě, Hyune," zaštěbetal šťastně Yang, culil se přitom od ucha k uchu. ,,Dal bych ti klidně pusu, kdybys mi pak za to nedal pěstí. To vím, že bys udělal, takže raději nic. Děkujuuu. A ještě -"

,,Mlč už, nebo ti fakt jednu vrazím," utnul jeho povídání Jonghyun, dokud se ještě ovládal. Byl na hranici, kterou nehodlal v blízké době překračovat. Náhle mu po zádech přejel nepříjemný mrazík a skoro se zděsil, když mu znovu zasvítily hodinky. Práce. Zatracená práce. Vypálil z místnosti tak rychle, že se za ním stačilo zaprášit, protože v jeho pokoji málokdy kdo uklízel.