Jakmile Jonghyun zmizel z G-Dragonovy blízkosti, ani nikde necítil jeho přítomnost, zpomalil, až nakonec zastavil a opřel se o nejbližší zeď. Tohle setkání pro něj bylo velice zvláštní. Podařilo se mu uzavřít spojenectví se Sadist, který, jak slýchal, nikdy nebyl týmový hráč. Proto mu přišlo podivné, že za ním vůbec přišel, ještě k tomu dobrovolně. JR byl to samé, v týmu nepracoval. Dokázal ale ocenit to, že si s ním GD promluvil z očí do očí, nejspíš i pravdivě, a pomohl mu dokončit misi.

Kimovy myšlenky nad dlouhovláskem přerušilo náhlé zazáření elektronických hodinek a tiché pípnutí, jenž sotva slyšel. Bylo to oznámení příchozí zprávy od vedení. Rozhlédl se, jestli není nikdo okolo - bylo to dost nepravděpodobné, protože byla noc a od domu vědce, který požíraly plameny, byl dostatečně daleko. Poslední pohled do tmy, než si nasadil do pravého ucha sluchátko a rozklikl zprávu. Vzduch se zavlnil, zvířil v blízkosti prach a rozostřil nejbližší okolí, načež se před Jonghyunem zjevil namodralý hologram. Uprostřed obdélníku zhruba metr na půl metr problikávalo velké tiskací písmeno L, zkrácená verze slova Leader. Z druhé strany se začal linout elektronicky upravený hlas, aby stoupenci neznali skutečný hlas svého nadřízeného. Bylo to z důvodu bezpečnosti, neboť Leader byl ten nejmocnější z celé skupiny, tudíž to JR moc dobře chápal.

,,Doufám, že byla mise úspěšná, Nightmare," promluvil hluboký hlas. Nepřipouštěl žádné výmluvy ani lži, Jonghyunovi vůbec nedal čas na odpověď. Nepochyboval o tom, že by někdo takové třídy jako Jonghyun selhal. ,,Máš tu slitinu?"

,,Jistě," přikývl blondýn, což Leader vidět nemohl. Slyšel ho pouze díky sluchátku, v němž byl zabudovaný i mikrofon. ,,Objevila se drobná komplikace, ale její odstranění nezpůsobilo žádný další problém a cíl byl splněn."

,,Dobře." Dlouhá odmlka. Kim si pomalu začínal myslet, že má ještě něco říct, ale v momentě, kdy otevřel ústa a chtěl se zmínit o G-Dragonovi, Leader pokračoval: ,,Navrať se domů a ošetři si zraněnou ruku." Těmito slovy jejich konverzace skončila, hologram ve vteřině zmizel. Jedinou stopou po něm zůstal zvířený prach.

,,H-he?" Jeho poslední slova Kima překvapil a velice vyvedla z míry. ,,Jak mohl...?" Zavrtěl nad tím rázně hlavou, nemělo to cenu. To se nikdy nedozví. Navíc mohl očekávat, že ho Leader při tak důležité misi nechá sledovat. Nebyl to neobvyklý jev, mnozí vrazi na to byli zvyklí. Bohužel, Nightmare byl z toho akorát nervózní.

Dal se do nevinné chůze, při které ho nikdo nemohl z ničeho podezřívat. Spousta lidí se toulala po nocích venku, narazil na několik nových existencí. Polovinu z nich by nejraději podřízl a zakopal. Z duše nenáviděl ty, kteří pili či požívali návykové látky. Na dlouhou cestu mu svítil měsíc v úplňku a byl mu jako pokaždé věrným společníkem. Kdyby chtěl, mohl by jít pěšky, ale v centru města se dalo taxi sehnat snadno. Navíc se mu nechtělo jít zhruba čtyřicet kilometrů po svých.

Taxikář ho vyložil v jedné chatařské oblasti, JR mu zaplatil vyžádanou sumu a slušně počkat, dokud auto neodjede. Bylo by toho taxikáře škoda, byl to milý chlapík a pokud by viděl něco víc, než by měl, Jonghyun by ho musel zpacifikovat. S nádechem se otočil a vydal se hledat chatu s číslem popisným osm - shodou okolností byla osmička datem jeho narození.

,,Ale, ale, ale, není to Jong?" ozvalo se nečekaně za jeho zády, když JR sahal po klice, a na rameno mu dopadla velká ruka. Byl to Baekho. Jeden z dalších blonďatých šílenců, kteří v tomto blázinci žili - on ještě k tomu miloval kimona, takže v ničem jiném nechodil. No, a Jonghyun musel žít s nimi, moc to nevyhrál. V tomto sídle pod vedením jednoho Leadera jich bylo něco kolem deseti, měli veškerý komfort a více méně vše, co k životu potřebovali. Sídlo nebyl tak přesný název, protože se jednalo o systém místností a chodeb v podzemí, kam se dalo dostat pouze skrze chatku s číslem osm a tajným heslem.

,,Je to Jong. A splnil zakázku, takže potřebuje odevzdat jednu věc. A pak si dojde k lékařce, aby mu spravila ruku. Tak mu dej pokoj, než do tebe vypálí zásobník," odtušil nebezpečně Jonghyun. V tváři si zachovával chladnou, odměřenou masku. Smutné bylo, že zrovna Baekho ho nebral vůbec vážně, ještě se mu vyšklebil. JR se tedy pokusil odvést jeho pozornost dál od sebe a položil mu záložní otázku: ,,Aron s Minhyunem se už vrátili? A co Taeyang?"

Zatímco se bavili o novinkách v sídle, jeho členech a o tom, jak chrabře Baekho zachránil jednu holčinu v nesnázích - opravdu ironie, vždyť to byl vrah a z velké části zlodějíček -, otevřeli dveře a jeden po druhém vlezli do chatky. Baekho sdělil JRovi i to, na co se ptal: ,,Taeyang je pořád v Evropě a ti dva by měli přijet každou chvíli, proto tu jsem. Čekám na ně, jelikož mi Aron sebral moji katanu, tak ji chci zpátky co nejdřív. Však víš, že bez ní nedám ani ránu."

,,No, když už místo vraždění zachraňuješ, jde to s tebou z kopce," utahoval si z něj blondýn a pozvedl koutky v pobavený úsměv. Ano, dokázal se smát - přítomnosti Blbečka Baekha, ve zkratce BBho, jak mu mezi sebou říkali a on o tom věděl, nešlo být tak nepřístupný. Pak se vrátil k tomu, na co posledních pár minut myslel: ke vstupu.

V místnosti nebylo nic zajímavějšího než staré dřevěné dveře, které klidně mohly vést jen do ložnice či dětského pokoje. Ve skutečnosti to byl jednoduše zamaskovaný tajný vchod. Na zdi vpravo od kliky byla železná destička snímající dotek prstů a jejich pohyby. Přesně tam Jonghyun vykreslil tajný znak, díky němuž se jim otevřela cesta domů. Před dvěma vrahouny se nacházelo pravotočivé schodiště. Vydali se po něm dolů a s úžasem v očích sledovali, ačkoliv to viděli milionkrát, jak se při každém druhém kroku první osoby rozžehne louč zhruba metr před nimi na zdi. Bylo to kouzelné. Když bylo konečně dostatečně světla, tajný vchod se sám od sebe zavřel.

Jonghyun sešel schody bez pádu, to se ale nedalo říci o Baekhovi, který zakopával a padal na něj. JRovi se podařilo všechny jeho pády ustát a zabránit tak hromadné kolizi vraha a debila. BB se sice smál, ale blondýnovi jeho nešikovnost moc vtipná nepřišla. Silně litoval toho, že si vybral vstoupit na toto prokleté schodiště jako první. Byly tu i případy, kdy se nějaká louč nerozsvítila a chodci se smekla noha. Přesně to se stalo Daesungovi a po dlouhém pádu skončil s otřesem mozku. Tehdy se jim do srdce vkradl strach, že by se jim mohlo něco stát.

,,Země!" vykřikl teatrálně Baekho, když konečně dorazili do přízemí. Ještě víc komicky klesl na kolena a dlážděnou chodbu políbil. Opravdu špatný nápad, takhle Jongovi dovolil, aby si do něj kopl a ještě se u toho zašklebil.

Skuhrajícímu Baekhovi s vražedným pohledem nebyla dále věnována pozornost, Kim šel rovně chodbou a sledoval u toho samovolně se rozsvícející louče. Připadalo mu, jako kdyby mířil přímo do pekla. Od pravdy nebyl tak daleko, směřoval totiž do místnosti, kam musel odevzdat cihličku, kterou měl stále v kapse. Nezkušení vrazi a zlodějíčkové těmto boxům, do nichž se kradené věci odkládaly a vždy je někdo Leaderem pověřený vyzvedl a dovezl k němu, říkali teleportační boxy, protože ať tam přišli kdykoliv, jejich věci tam dávno nebyly.

Blondýn několikrát zahnul, dokud nenalezl to, co hledal - velké železné dveře. Tentokrát použil jiný klíč než ten při vchodu, aby se dostal dovnitř. Rázem ho obklopila příjemná vůně čerstvě nastříhaných růží a hořké čokolády, začaly se mu i sbíhat sliny. Tohle bylo hezké gesto od jejich osobní uklízečky, která se starala o tuto oblast včetně této místnosti. Pracovníci se většinou z misí vraceli utahaní, protože to bylo dost náročné, udělat všechno tak dobře. Ona čokoláda nalámaná na kostičky byla hezké a příjemné potěšení.

S hlubokým nádechem prolétl pokoj pohledem a rozkousal část té kakaové pochoutky. Energickým krokem překonal vzdálenost ke svému boxíku. Na jeho přední straně byl zámek, na kterém zářila čtyři políčka. Dalším z mnoha tajných kódů ji odemkl a zjistil to, co při každé vizitě - že je prázdná.

Moc se nezdržoval, odcizený předmět dovnitř s vysokou opatrností vložil a box zamkl. Nechtěl s tím mít dále nic společného. Jakmile zadal kód k uzamčení, jeho mise byla úplně dokončena. Byl rád, mohl si teď dát den, dva volna. Ještě předtím ale musel zajít na ošetřovnu, protože ho poškozená ruka začínala dost bolet. Toho, že by jeho předloktí mohlo být zlomené, se upřímně bál, protože hojení takového zranění trvalo dlouho. Musel brát však v potaz, že kdyby to bylo tak vážné, nejspíš by to sakra bolelo. Až na to, že bolest nikdy necítil...

Pozastavil své myšlenky v důsledku toho, že mu lékařka otevřela dveře přímo před nosem a vyvedla ho tím z vnitřní rovnováhy. Upřímně se na ni usmál, byla to totiž příjemná žena a jeho jako jednoho z mála měla docela v oblibě. 

,,Brýtro. Můžete se mi mrknout na ruku? Asi jsem si s ní něco provedl, když jsem padal z domu, hehe..."

,,Trdlo," zasmála se, ,,pojď dovnitř a všechno mi řekni."

Za deset minut měl JR hotový rentgen a vyšetření, při kterém lékařka zjistila, že má pouze naštípnutou vřetenní kost. Nejednalo se, naštěstí, o nic vážného. Stačilo ruku na nějakou dobu zafixovat stahovacím obvazem a brzy se stavit na kontrolu. Jonghyunovi se neskutečně ulevilo. Leader by ho zrovna nepochválil za to, že si něco provedl a bude po fyzické stránce omezen. On se o své svěřence nezajímal, zadával pouze úkoly a tím jejich vzájemný vztah končil.