,,Hmmm..." Jonghyun neplánoval mu nějak v tomhle směru odpovídat. Mohl by mu leda tak rozcuchst vlasy nebo ho podrbat na hlavě, protože to mu nevadilo. Spíš toho využíval v tom smyslu, že to byl dobrý způsob zlobení a škádlení ostatních.

Jonghyun trávil celé dopoledne debatami s Jaejoongem a čtením v knize. Pokoušel se načerpat co nejvíce informací před tím, než se ho Ren pokusí zabít. Ano, zabít. S Minhem, kterého si k sobě JJ ráno povolal, se totiž domluvili na společném tréninku.

Flashback

Minho byl Jaejoongem dotažen do JRova pokoje. Káva, kterou si Jonghyun vařil, voněla celým bytem. G-Dragon se od své pomsty neukázal, tak si ho JR přivlastnil a dělal si tam, co se mu zlíbilo. Nejspíš proto povolil návštěvu Minha, dalšího Vyvoleného, i když spolu zatím nepřišli moc do styku.

,,Zdravím," pozdravil slušně Choi. Mile se u toho usmíval, protože byl vlídný a klidný člověk. Došel až k pohovce, na kterou se vedle Jonghyuna posadil. ,,Vše ti o mně řekl, že? Darebák JJ."

Jaejoong se uchechtl, Kim nikoliv. Místo toho jen přikývl. ,,Víceméně. Taky mi cosi navrhl... Něco jako společný trénink. Prý jsi nejzkušenější ze všech Vyvolených, ačkoliv neoplýváš tak velkou silou. Je to pravda?"

Minho se na pohovce rozvalil a zhluboka se nadechl. Občas rád dramatizoval. ,,Je to pravda. Byl jsem prvním Vyvoleným ze všech a sám JJ mě trénoval. Proto mám tak nějak nejvíc zkušeností, přestože moje síly táhnou k přírodě, čili nejsou moc účinné proti ostatním."

,,Slyšel jsem, prý jsi jednou byl zavlečen do nějaké tentacle vraždy. Teda podle zápisů z vaší, ehm, vraždící skupinky. Jasně, databáze, to je to slovo." Jonghyun se trochu zamotal do svých myšlenek, ale brzy to překonal. Moc toho z databáze nečetl, o Minhovi se dozvěděl převážně díky Jaejoongovi a vlastní zvědavosti.

,,Zhruba tak," zasmál se Minho. Utvořily se mu u toho ďolíčky a vypadal vážně rozkošně. ,,Ale víc ti o sobě můžu říct později. Chceš-li tedy se mnou trénovat a připravit se na jistý boj, který nás čeká, tak se ještě do dnešního večera sbal a rozluč se s těmi, které tu máš rád."

,,Za jak dlouho budu schopen ovládat své schopnosti?" zeptal se ho JR dřív, než finálně odpověděl. To pro něj bylo asi nejdůležitější informace.

,,Měsíc až dva." Minho se zvedl, jejich krátká konverzace se chýlila ke konci. ,,Jde o píli, intenzitu schopností a ducha. Jacksona jsem trénoval čtyři měsíce, S.Coupse jen tři týdny. Docela rozdíl, ne?"

Žádná reakce. Byla to nová informace, kterou si Nightmare potřeboval zamapatovat. Určitě se mu bude jednou hodit.

Jaejoong je po celou dobu z dálky pozoroval a donesl na stůl svou i JRovu kávu. Věděl, že to černovlásek přijme. Nebyl by to on, kdyby takovou nabídku k lepší moci odmítl. Snadno ho odhadoval, a to se neznali tak dlouho. No... dobře, přes měsíc byla docela dlouhá doba.

,,Takže kde se sejdeme?" Tato otázka z Jonghyunovy strany dala vyčkávajícímu Minhovi jasnou odpověď. Jeho tvář se pohnula v úšklebku, načež se tmavovlásek sebral a zmizel.

Konec Flashbacku

Jonghyun se zhluboka nadechl a nastoupil do výtahu. Zmáčkl podsvícené číslo posledního patra, na němž se nacházelo obydlí Leaderů. Tak nějak čekal, že tam najde nasáčkovaného i G-Dragona, který u nich byl pečený vařený. Připadalo mu, že si na Taeminovi vytvořil podezřele velkou závislost...

Výtah cinkl a tím pronikl do Kimových myšlenek. Přetrhl jejich nit a krutě jej vtrhl do reality. Vážně se mu nechtělo s Minkim mluvit. Očekával scénu, při které se pěkně poštěkají a on bude odcházet naštvaný. Nebyla to příliš příjemná vyhlídka, ale i tak tam jít musel. Nemohl na dva měsíce jen tak zmizet, aniž by o tom svého Leadera neinformoval.

Pomalým krokem vystoupil na chodbu a prohrábl si rozcuchané vlasy. Zapomněl se pořádně upravit. Protočil očima a zamířil ke dveřím od apartmánu, kde jej čekala pravděpodobná smrt. Na jednu stranu se bál. Bál se, že jej kvůli tomu Ren zavrhne a vymyslí si k tomu věci typu: jak strašně jej podvádí, je mu nevděčný...

Zvedl ruku, aby zaklepal, ale zarazil se. Dveře byly pootevřené. Zamračil se a jednoduše vešel dovnitř, s ničím jiným se neobtěžoval. Taková nezodpovědnost. Co kdyby je šel někdo zabít? A oni si nechali otevřeno. Vážně by to vrahovi usnadnili.

Shodil ze sebe boty, aby jim v drahém bytě nenašlapal, a zvolal: ,,Rene?"

Nic. Žádná odpověď. Tak bylo možné, že se skrývali společně v ložnici, která se od vchodu nacházela nejdál, a třeba něco hráli, nebo se prostě bavili a neslyšeli ho. Připadalo mu však zvláštní, že ani on nic neslyší. Celým bytem se rozléhalo mrtvolné ticho. Hrobka. Z neznámého důvodu mu to připomínalo hrobku.

Rozeběhl se do ložnice. Měl takový špatný pocit, navíc mu přeběhl mráz po zádech. To nikdy, skutečně nikdy neznačilo nic dobrého. Stalo se snad něco? Byl tu někdo a proto byly dveře pootevřené? Jeho srdce i duši zachvátila nejistota.

Ren. Choi Minki. Kde je? Proč neodpověděl na volání?

V rychlosti rozrazil dveře do ložnice a vpadl dovnitř. Jeho pohled upoutaly rudé skvrny na podlaze, které se táhly až k posteli, na níž ležela osoba. Ta osoba si tiskla kolena k hrudníku a zakrývala si ústa dlaní. Byl to Ren. To on tam ležel, táhly se za ním cesty od karmínově zbarvené krve a skoro se nehýbal.

Z toho pohledu Jonghyun téměř omdlel. ,,Rene!" vykřikl vystrašeně. Vážně o něj dostal strach. Nic nechápal, ale jedno věděl - musí k němu, musí být u něj. Překonal vzdálenost, jež je dělila, a opatrně vlezl na postel. ,,Rene, slyšíš mě?" snažil se k němu mluvit. Odpověď stále nedostával.

Na všechno se vykašlal. Otočil jej na záda a přiložil ucho k jeho zakrvaveným ústům a dlaň mu položil na hrudník. Na vteřinu jej přepadlo zoufalství z toho, že by mohl být mrtvý. Tato domněnka byla vyvrácena v momentě, kdy se jeho hrudník pohnul nahoru a zase dolů. Šťastně si oddychl a na jeho tělo se zhroutil. Ani si neuvědomil, že mu do očí vyhrkly slzy. Vážně ho to vyděsilo.

Vzápětí se prudce zvedl, protože se Leader hlasitě, chraplavě rozkašlal. Ren se vymrštil do sedu a oběma dlaněmi si ústa přikryl, jinak by všechno před ním skončilo od krve. Trvalo dlouho, než se ten ošklivý záchvat alespoň trochu uklidnil. Tehdy si Minki konečně všiml, že není sám.

V Jonghyunových čokoládových studánkách se odráželo zděšení a úlek. Očima kmital mezi Renovýma očima a dlaněmi plnými krve. Nevěřil tomu, na co se kouká. Ano, vzpomínal si, že mu Ren říkal o nemoci a o tom, že zemře. Ale rozhodně si nemyslel, že uvidí příznaky již takhle brzy.

Choi mlčky sklopil hlavu a otřel své špinavé ruce do hory kapesníčků po své levici. Měl je tam z jediného, jasného důvodu. Poté se obrátil na Jonghyuna a aniž by jej varoval, vrhl se mu kolem krku. Pevně jej objal a vytvořil si z něj opěrný bod, jinak by si musel lehnout. ,,Promiň mi, že to musíš vidět. A promiň, že musíš trpět tenhle dotyk. Ale vydrž chvilku, prosím..." Při poslední chvíli se mu hlas lámal. Jen ztěžka dořekl poslední slovo, aniž by se na něm nepodepsal pláč.

,,Š-š-šššš..." špitl Jonghyun konejšivě a objetí mu oplatil. Byl v šoku, ale to mu nebránilo v tom, aby mu dokázal, že tu je vždycky pro něj. ,,Bude to v pořádku, věř mi. Jen se nehýbej a drž se mě, ano?" Po Minkiho krátkém přikývnutí podvlékl paži pod jeho nohama a trochu neohrabaně si jej vzal do náruče.

Uvědomoval si, že to není poprvé ani naposledy, co se tohle Renovi děje, ale i tak mu mohl před svým odchodem dopřát nějakou péči. Možná by býval byl raději, kdyby se jen pohádali a on odešel. Bál se, že když mu svůj odchod oznámí v tomhle stavu, zlomí mu srdce. Tak či onak, ten trénink potřeboval. Třeba by pak dokázal najít něco, čím by svému Leaderovi mohl pomoci.

Donesl si jej až do koupelny, kam ho položil do vany. Byla to záruka toho, že Minki nikam nespadne a neublíží si. ,,Zvládneš se svléknout, nebo ti mám pomoct?" zeptal se ze zdvořilosti. Nechtěl být hrubý a oblečení z něj strhat, bylo by to navíc nepříjemné jim oběma.

Zdálo se, že nad tím hnědovlásek přemýšlí. Sjel si rukama až ke spodnímu lemu trička a o kus ho vytáhl, ale neměl už takovou sílu, aby ho ze sebe sundal. V slzách nad svou ubohostí zavrtěl hlavou a ruce spustil dolů. ,,Pomoc mi, prosím..." žadonil.

Jonghyun se pokusil pousmát, ale vznikl z toho spíš kyselý škleb. Raději se přesunul ke své práci. Svého Leadera připravil o tričko, což bylo ještě snadné. Horší to bylo s kalhotami a spodním prádlem. Ponožky byly dole v cuku letu. Váhavě ruce přesunul k Minkiho rozkroku a odepnul knoflíček a zip od kalhot. Přejel na boky a tam zahákl prsty za lem. Byl rád, že to starší pochopil a nadzdvihl pánev, i když mu to dalo vážně spoustu práce. Tak se zbavili spodního prádla i kalhot naráz.

Kim se úmyslně díval stranou, aby je oba dva neuvedl do rozpaků. I tak nezabránil mírnému červenání se. Natáhl se po kohoutku a nastavil hřejivou vodu, která neměla pálit. ,,Hned jsem tu," řekl k Renovi a nechal vanu napouštět. S tím odběhl do kuchyně, kde měl také svoje plány.

V rychlosti postavil vodu na čaj a prohledal snad všechny skříňky, než narazil na nějaký bylinkový čaj. To by snad mohlo zabrat a ulevit od bolesti. Shodou okolností našel i nějaké prášky, tak je vytáhl taky. Než Rena dostane z vody, tak alespoň čaj vychladne a Leader ho bude moct rovnou vypít.

Po této přípravě se k Minkimu vrátil a radostně se usmál nad tím, že byla voda skoro napuštěna. Zastavil tok a posadil se na maličkou stoličku vedle. ,,Jak ti je?" zeptal se starostlivě. Musel znát diagnózu. Prognózy si, bohužel, byl vědom.

,,Líp..." Kašel se trochu uklidnil, minimálně už nekašlal krev. ,,Děkuji, Hyune. Ani nevím, jak bych se ti mohl odvděčit. Vím, že si to po tamtom svém výstupu nezasloužím." Krátce zakašlal. ,,A vím, proč tu jsi. Minho o tom se mnou mluvil. A neboj, můžu tě ujistit, že poté, co se vrátíš, budu ještě žít. Vidím to tak na tři měsíce tímhle tempem..."

,,Nemluv o tom..." hlesl Jonghyun. Dělalo se mu z toho psychicky špatně. Jak mohl tak klidně mluvit o vlastní smrti? ,,Třeba něco ještě vymyslíme, najdeme nějaký účinný lék... Neházej flintu do žita. Musíš žít, co nejdéle to půjde. Pro nás. Pro mě..."

,,Stejně mě nikdy milovat nebudeš..." zasmál se Minki. Nabral trochu vody a otřel si obličej. ,,Vím, že k tomu chováš odpor. K lásce k muži. No, myslím, že i k dívkám, ale to asi nemáš tak vyhrocené."

,,Samozřejmě, že tě miluji," odvětil JR trochu dotčeně. Úmyslně sklopil zrak, aby se vyhnul Choiovu překvapenému, pátravému pohledu. Hodlal to vysvětlit vzápětí. ,,Je to jen jiný druh lásky, než na jaký jsi zvyklý. Nejsem člověk, co by ti nosil květiny a ulehal s tebou na lože. Já ani, sakra, nevím, jen... aaaaggrr, prostě se v tom nevyznám. Chci být po tvém boku, ale ne tak, aby si na mě lidé ukazovali, nadávali mi nebo vykládali věci, co nejsou pravda. Ať už na můj, nebo na tvůj účet. Jsi pro mě ta nejdražší osoba kterou mám, ale ani ty, ani ostatní to nejste schopni pojmout z mojí perspektivy a přijmout to tak."

Tímto svým doznáním málem způsobil, že se Ren utopil. Natolik ho to zahřálo na srdci, že se pokusil zvednout, ale ruce mu podklouzly a on sjel hlavou pod vodní hladinu. Muselo to vypadat komicky, i když jemu to tak nepřišlo.

Jonghyun v mžiku zareagoval a z vody ho z části vytáhl. ,,Blbče nepozorná," otituloval jej. ,,Drž se pevně té vany," přikázal. ,,Umyju tě." Vzal do ruky houbičku a nanesl na ní mýdlo, načež se dal do očisty Minkiho těla. Intimním oblastem se úmyslně obloukem vyhnul. Chtěl ho jen zbavit krve.

,,Dojdi mi pro oblečení, prosím. Vylézt zvládnu," řekl Ren, když skončili. Na důkaz svých slov se natáhl po ručníku a ve vaně se postavil. V Jonghyunově společnosti se mu dělalo lépe a lépe, nabíral síly. Takže zatímco druhý mu šel pro spodní prádlo, tričko a kalhoty, on se usušil a vylezl ven. Vypustil i vodu.

JR se vrátil tak rychle, jak jen to šlo. Počkal si, než Ren odloží ručník, a pak mu podal malou kupičku. Stál poblíž, kdyby náhodou hnědovlásek potřeboval podporu. Naštěstí se nic špatného nestalo a oni mohli koupelnu opustit. Tentokrát každý po svých.

,,Doufám, že se vrátíš brzy," zašeptal Ren jdoucí za Jonghyunem. Tím si zavinil náraz do jeho zad, protože se černovlásek zastavil.

,,Vrátím se co nejdřív," slíbil mu JR. Nechtěl s Minhem trávit víc času, než kolik bylo nutné. ,,A já doufám, že až se vrátím, budeš stejně živý jako tehdy, když jsi mě postřelil nebo se po mně plazil."

,,Ale noták," zasmál se Minki. Natáhl se pro svůj hrneček čaje a pak následoval Hyuna až ke dveřím. Byl čas na odchod, byli si toho vědomi oba dva.

Černovlásek zůstal váhavě stát před zavřenými dveřmi a koukat na Rena, jak spokojeně srká vlažný čaj. Z neznámého důvodu se cítil strašně fajn, tak jako šťastně. Možná proto, že se na něj Minki culil jako blecha a neumíral v bolestech a krvi. Nad tou myšlenkou zavrtěl hlavou.

,,Tak brzy na viděnou," řekl tiše. Nechtělo se mu odcházet. Byla to však nutnost. Z rozmaru se sklonil a jemně políbil Minkiho na čelo. Asi provedl tu největší bláznovinu, která se mu naskytla, ale nelitoval toho. Považoval to za důkladné rozloučení na příští dva měsíce.

Hurray.

Docela zmatková kapitola, že? Možná to je tím, že ji píšu večer a už hodinu mám spát... Shit. No ale nejsou kouzelní? :3