Hnědovlásek se zhluboka nadechl a sklopil hlavu k zemi. Do tváře mu popadala velká spousta oněch lesklých pramínků. Možná by bylo lepší, kdyby tohle zamlčel, ale zašlo to už tak daleko, tak proč to zamlčet? Povzdychl si. ,,Mám zhruba tak rok, než podlehnu nemoci. Do roka zemřu a ty budeš dalším Leaderem."

Jonghyun neměl slov. Němě na svého nadřízeného zíral a v hlavě si opakoval, že to, co Ren řekl, je lež. To prostě nemůže být pravda. Není, že ne? hovořil sám k sobě. Když tak nad tím přemýšlel, v jednu chvíli si silně přál, aby mu Minki zmizel z života, ale představa toho, že by tu nebyl, byla prostě strašná! Ren to řekl tak, jako kdyby s tím byl sám smířen a nějak mu to ani nevadilo. Proč? Proč se Choi nesnaží něco udělat, aby žil déle? To už to prostě bere jako fakt? Ne, ne, ne, ne!

„Hyune, ty pláčeš," zašeptal překvapeně hnědovlásek. Váhavě se k JRovi sklonil a přiložil své dlaně k jeho tvářím. Koulely se po nich slané kapičky, které připomínaly drahé diamanty, jež jeden čas Choi loupil. Ihned by je všechny vrátil zpět, kdyby tím ukončil Jonghyunův pláč.

„Co-cože?" vykoktal ze sebe starší. S vytřeštěnýma očima se dotkl špičkami prstů oblasti pod očima a rozplakal se ještě víc. Neovládal to. Jeho tělo jednalo místo něj a činilo to, co se mělo v té situaci dít. Kim cítil náhlou bolest, která uchvátila jeho srdce, ale nikdy by psychicky nesklouzl tak nízko, že by kvůli tomu plakal. Takových situací bylo v životě jen málo. A teď pláče, aniž by to mohl ovládat?

„Nechceš mi říct, že tě to tak vzalo, že ne?" hlesl užasle Ren. Neměl za to, že by svým prohlášením měl způsobil nějakou pohromu. Hádal, že na něj za to bude Jonghyun ječet, že mu to neřekl dřív, bude k tomu lhostejný, nebo se mu dokonce vysměje. Pláč byl jediná varianta, již vůbec nebral v potaz. Ta představa se v jeho hlavě jednoduše nevytvořila. Nepočítal Hyuna mezi slabé povahy a tohle prostě... Nezdálo se mu to náhodou? „Nechceš mi říct, že ti na mě záleží tak moc, že ne...?"

„Já, sakra, nevím!" vykřikl frustrovaně blonďáček. Praštil u toho Rena do prsou; tentokrát kupodivu ne proto, že by byl moc blízko. „Prostě... udělal jsi mi spoustu hnusáren, ale jsi můj Leader, kterého uznávám a... ne, nevyznám se v sobě, nevyznám se ani v tobě, nevyznám se už v ničem! Vážně to není tak, že bych byl na chlapy, protože ty nemám rád, ale k tobě cítím to, co k nikomu! Jenže ty to nedokážeš pochopit! Kvůli tobě už i plácám nesmysly, jsem na odpis... A ty mi teď řekneš tohle!" Odmlčel se, aby mohl hnědovláska znovu bouchnout. „Řekni mi, co mám teď jako dělat? Mám být naštvaný, žes to přede mnou tajil? Mám tě za to nenávidět? Má mi to být jedno? Mně to jedno vážně není!"

„Hyune..." Jak tak Ren držel Jonghyunovy tváře, onen polibek se přímo vybízel. Přitáhl si blonďáčka blíže k sobě a konečně znovu okusil jeho hebké rty. Bylo možné, aby byl někdo tak dokonalý? V tuhle chvíli Jonghyuna nikdo nepřekonal. „Vážně plácáš nesmysly..." zamumlal do jeho rtíků. Cítil, jak se tomu Kim brání, ale užíval si to, dokud to šlo. Ojedinělá pusa se pomalu měnila v nejisté políbení, které JR odmítal, ale i tak se lehce zapojoval. Choi si tak moc toužil přivlastnit jeho ústa, ale překonal se, jinak by to celé zkazil. Pomalu dostával Jonghyuna tam, kam ho chtěl.

„Rene..." vzlykl JR zmateně. Až si tuto situaci přehraje zpětně, bude se za ni nenávidět. Ten polibek... svým způsobem mu nevadil. Z velké části si přál se od Choie odtrhnout, ale v jeho duši existovala i část, která se těšila z Minkiho doteků. Těžila z nich a skýtala tělu alespoň malé potěšení. Rozum však srdce přebíjel. „Prosím, přestaň..."

Když mladší zaslechl tuto žádost, okamžitě Jonghyuna ústa, ač nechtěl, opustil. Stáhl se a pozorně si druhého prohlížel. „Promiň mi to," omluvil se šeptem. Mluvil o tom, co provedl, ale také o tom, co provede. Nešlo tomu odolat. Potřeboval Hyuna utěšit a na to bylo objetí nejúčinnější. Přiložil své ruce na Kimovy boky a pokusil se potlačit chuť jej pustit, když se blonďáček zachvěl. Dával si pozor na to, aby nijak netrefil jeho ruku poraněnou od střepů, o niž se v noci také postaral.

Vyvolalo to údiv u nich obou, ale Kim se nakonec obejmout nechal. Sám se zavrtal do Leaderovy náruče a dovolil mu, ať jej ukonejší. Kdyby řekl, že se mu to svým způsobem nelíbilo, pravděpodobně by lhal. Uvádělo jej to do rozpaků, ale to věci ohledně Rena dělaly vždycky.

„Pověz mi," promluvil Nightmare do Minkiho krku, „opravdu jsi zkolaboval na koncertě? Jako v tom mém snu...?" Tato otázka jej doopravdy trápila.

„Bohužel ano," odpověděl mladší. Nedával si na čas, nebylo toho třeba. Když už se o tom bavili, zasloužil si vědět skoro všechno. „Dokonce přesně tak, jak jsi to popisoval. Taemin se z toho psychicky zhroutil, skončil jsem na několik dní v nemocnici... Brzy se to však dalo do pořádku, takže už se to znovu nestalo." Kdyby ano, nebylo by to moc příjemné znamení.

„Proč mi nechceš říct o tvých dalších nemocech? Jsou až tak vážné?" vyptával se dál JR. Dělalo mu to starosti, ačkoliv to nepřiznával. „Chápu, že do toho asi nemám co mluvit, ale... Zašlo to až sem. A já nejsem ten, co by takové cenné informace vyzrazoval na potkání. Doufám, že víš, že mi můžeš věřit." Objímání mu stačilo, opět si od Leadera utvořil nějakou vzdálenost.

Ren se sám zarazil. Proč mu to nechtěl říct? Inu, pár důvodů k tomu měl. „Řekněme, že ti to neřeknu proto, že je to pro mě až příliš osobní... a nepřeji si, aby o tom někdo, kdokoliv věděl. Není to v tom, že bych ti nedůvěřoval, jen... jsou věci, co musíš pochopit i ty. Dobře?" Jonghyun už otevíral pusu v reakci, jenže Ren jej přerušil. „Pokud budu cítit, že se někomu musím svěřit, slibuji, že budeš první. Ano?"

„To zní jako dohoda." Jonghyun neočekával, že se na Choie docela mile usměje. Jeho tělo si s ním prostě pohrávalo. Nic stále nebylo v pořádku, avšak pár věcí si ujasnili a nejspíš budou od této chvíle schopni spolu nějakým způsobem komunikovat. Jejich vzájemný vztah se díky tomuto povídání o dost zlepšil.

Ozvalo se klepání na dveře, které narušilo klidnou atmosféru v místnosti. „Dále," zavolal tím směrem Minki, „asi Taemin," pokračoval k Hyunovi. Jakmile se dveře otevřely a blondýn s hnědovláskem na jejich prahu spatřili G-Dragona, skoro jim vypadla kukadla z očních důlků. „Co ty tady, Ji-yong? Neměl jsi být přes noc s Taeminem u vás? Tak zněla dohoda."

„Už je ráno," upozornil jej s úsměvem G-Dragon. Měl vážně dobrou náladu, dokonce ani necítil žádnou bolest. „Měl jsem vám jen říct, že se máme do půl hoďky shromáždit u Daesunga. S Taeyangem byli nakoupit zásoby a zvou všechny na snídani. Spousta lidí už vypadla na misi, takže nás nebude zas tak moc."

„Dobře," přikývl Jonghyun. Pochopil, o co jde. Jeden z dalších seznamovacích rituálů. „Objevíme se tam."

Tato odpověď stačila G-Dragonovi k tomu, aby se na něj zašklebil. „Pak chci znát podrobnosti, jasný?" Už plánoval odejít, ovšem zarazila jej ještě jedna věc. Navázal s Hyunem oční kontakt. „Víš, kterej je Suga?" Po Kimově přikývnutí mu v očích probleskla zlobivá jiskřička. „Perfektní. Máme se za ním pak stavit, protože jsem mu říkal o tvojí změně barvy a on se navrhl, že tě přebarví. Je to takový náš osobní kadeřník."

Minki vůbec nechápal, o čem se to baví. Barva? Hyun? On se chce nechat přebarvit, aby patřil do těch duhových bláznů? Samozřejmě neměl nic proti, mohlo to skončit jako příjemná změna, ale také mu o tom mohl Jonghyun říct dřív...

„Tak čau," rozloučil se GD, než za sebou zabouchl a zmizel v útrobách domu. Vyvolal tím v myslích Jonghyuna i Rena spoustu otázek. Třeba to, jak se dostal do bytu, když by neměl mít klíč. A také jak to, že ty dveře, jimiž chtěl JR předtím utéct, byly odemčené a ne zamčené, jak se domníval?!

Kim ignoroval Renovy nechápavé pohledy a začínal se zvedat. Hlava jej stále bolela kvůli kocovině, ale jejich debata mu pomohla na to nemyslet. Teď, když mlčeli, mu připadalo, že se mu hlava asi rozskočí. „Máš tu někde moje tričko...? Večer jsem ho měl na sobě, ale tys mě svlékl..."

„Dal jsem ho vyprat. Půjčím ti svoje," uklidnil jej Ren. Oběma se povedlo slézt z postele, aniž by se jim něco stalo. Choi zamířil k obrovské almaře, již otevřel a prohrábl se velkou spoustou ramínek. Na některých z nich visela trička, dále i kalhoty, kabáty, různé svetry a tak. Vytáhl hezkou černou košili, již odhadoval, že by se druhému mohla líbit, a podal mu ji. S úsměvem vyčkal, až si ji na sebe Hyun oblékne.

„Díky," poděkoval JR, načež se uculil. Dobelhal se k malému zrcadlu, které viselo na stěně, a dlouze se v něm prohlédl. Vypadal jako fešák, sám sobě se líbil. Sice by to chtělo změnit kalhoty, ale to se vyřeší později. „Máš vkus," polichotil Renovi. Dal si tu práci, aby pro něj vybral tak nádherný oděv, takže pár lichotek neuškodilo. A ta vůně! Netušil, jestli košile voněla po Choiovi nebo ne, nicméně se mu velice zamlouvala.

Mladší staršímu nic neřekl, beze studu se začal převlékat přímo před ním. Shodil ze sebe volné tričko, v němž spal, a odhalil tím své svalnaté bříško. Vlastně nejen bříško, ale také záda a ramena. Kdo by si pomyslel, že může být bez trička tak hezký? Hyun rozhodně ne.

„Asi půjdu," rozhodl se s odkašláním, když si Minki stahoval kalhoty. Ač chtěl nebo ne, pohledu na jeho pozadí se neubránil. Zadek bylo lákadlem pro všechny, ne že ne. Dostal u toho také nápad. Když už mu tu Ren dělá striptýz, proč ho trochu nepoškádlit? Ve tváři se mu usídlil zlobivý úsměv. S tím se přikradl k Choiovi, který se zrovna skláněl, a pořádně jej plácl přes pozadí, až to plesklo.

„KYAAAAAAAAAAAAAAAA!" zaječel Ren, přepadl u toho na čtyři. Jednu ruku vymrštil k trefené půlce, již začal hladit. Neskutečně to pálilo, připadal si jako před smrtí. „CO TO DĚLÁŠ, KIME JONGHYUNE?! VŽDYŤ JSEM MÁLEM UMŘEL!" Jestli toho hajzlíka někdy chytí, ukáže mu, zač je toho loket.

Nightmare na něj vyplázl jazyk a odcupital jako nevinná víla pryč. „Já na tebe mluvil a tys neodpovídal. Je to tvoje vina." No vážně, kdyby Minki odpověděl, asi by se to nestalo, ne? Musel být nějak potrestán. „Říkal jsem, že půjdu. Nevyčítej mi to, ano? Tys mi provedl horší věci." A je to tu, skryté výčitky. Ty měl JR v oblibě, kdežto ostatní je nenáviděli.

Ren na něj zavrčel a stále si mnul bolavé místečko. Tohle si JR vyžere v plné kráse. Nebo bude naopak úplně o hladu. Co kdyby přišel na snídani dřív než on a všechno snědl? Pak by na Jonghyuna nic nezbylo a musel by si buďto něco uvařit, něco dojít nakoupit, nebo být o hladu. Jak ďábelský to plán!

„Ty si ze mě vážně děláš prdel," zahučel si pro sebe, když blondýn z místnosti za zvuku prásknutí dveří opravdu odešel. Tak nějak doufal v to, že to je jen legrace, ale Hyun mu vážně utekl. Blázínek. Copak neví, že je v Choiově moci? Hnědovlásek se zle ušklíbl, vypadal v tu chvíli docela děsivě. Kdo by řekl, že se Choi dokáže ukázat tak snadno? „Mně však nikdy neutečeš..."

Olla~
Další díleček je tu.^^ Tak co, těšili jste se? Překvapilo vás něco? Začátek byl takový povídací, podle mě nic moc... tedy až na kiss~. Prostředek je taková vtipná vložka, no a... konec? Ehm, překvápko? :D