Tohle zkrátka musím věnovat @AllieSubrae protože sakra dopisy na rozloučenou jsou nejhorší. Kolik potencionálních manželů ještě musí zemřít? Nesnáším se. Pardon.

Myslela jsem, že když školní rok skončí, bude všechno jednoduší. Ale bylo tomu přesně naopak. Lydia se musela vrátit do sirotčince a já moc dobře věděla, jak se jí tam nechtělo. Snažila se být silná, ale když Bradavický express zastavil na nádraží King's Cross, podle jejích napuchlých očí jsem poznala, že celou jízdu proplakala. Ještě větší tíhu na hrudi jsem pocítila, když jsem ji viděla vcházet do starobylé pochmurné budovy, kterou jsem sama tolik nenáviděla. Ale věděla jsem, že tam je to pro ni nejbezpečnější.

Nepřestalo mě překvapovat, jak moc klidně se Brumbál dokáže zachovat ve všech situacích. Dopis, ve kterém jsem mu popsala deník, jenž by mohl být pravděpodobně dalším viteálem, mu byl doručen, ale ani to celou situaci nějak nezlehčovalo. Když jsem se den po té vrátila na hrad, byla jsem bez sebe. Myslím, že jsem ani nevěděla, co říkám, ale na řediteli jsem si vybila všechny ty emoce, které mě za poslední týdny dostihly. Rozčilovala jsem se nad tím, že nemáme další viteál a slzy mi po tváři stékaly při pomyšlení, kolik mých přátel je v nebezpečí. Brumbál na mě ale ani jednou nezvýšil hlas. Snažil se zjistit, co nejvíce informací o deníku, i když věděl, že pokud se nedostaneme ani o krok blíž k šesti zbývajícím viteálům, nebude trvat dlouho, než se moje psychika zhroutí jako domeček z karet.

Z lehkého polospánku mě probudilo cinkání klíčů v zámku. Se zívnutím jsem se opřela do gauče a únavně si prohrábla své vlnité vlasy. Kim už byla zpátky doma s Theodorem, kterého jsme zlehka seznámili s tím, co se stalo, a já jsem se konečně zbavila aspoň jedné starosti, která mi nedala spát. Sirius odešel už v sedm ráno a já se nedivila, že jsem těch celých třináct hodin od jeho odchodu prospala.

Sirius do našeho malého obývacího pokoje vešel s kamenným výrazem v tváři. Tmavé vlasy mu padaly k ramenům a v očích, ve kterých většinou jiskřila nějaká ta pobertovská záludnost, se odráželo něco, co jsem ani já nedokázala popsat. Okamžitě jsem nakrčila obočí a zvedla se z pohovky.

"Co se stalo?" opustilo mé rty okamžitě. Přehodila jsem přes sebe teplou mikinu, ale ani na vteřinu ze Siriuse nespouštěla pohled. Ten beze slov přešel k dřevěné poličce u stolu, na níž stála lahev s ohnivou whisky a jedním pohybem nalil průzračnou tekutinu do malé skleničky. Sledovala jsem, jak ji do sebe vyklopil a sklenici postavil na stůl.

"Matka a otec," vydechl jednoduše, ani teď mi do očí nepohlédl, "jsou mrtví."

Zaskočeně jsem zakroutila hlavou a přistoupila blíž.

"Cože?" vyhrkla jsem a konečně ho donutila pohlédnout mi do očí. "Jak se to stalo, Siriusi?"

"Zdá se, že už se delší dobu potýkali s dračíma spalničkama. Zjistil jsem to dneska, když mi přišel dopis," vydechl a přivinul mě do objetí. Hlavu si zabořil do mého krku, až mě jeho vlasy jemně šimraly na kůži.

"Jak se cítíš?" Nikdy jsem nevěděla, co přesně se v těchto momentech má říkat, ale věděla jsem, že se uvnitř Siriuse vede vnitřní boj.

"Nevím," nakroutil hlavou a odtáhl se, aby mi pohlédl do očí. "Zaskočilo mě to, nečekal jsem to. Ale cejtim úlevu. Je to špatně?" zašeptal.

"Ne, je to v pořádku," utvrdila jsem ho s malým úsměvem a ruce znovu položila na jeho ramena. "Co stálo v tom dopise?"

"Kdy, kde a jak se to stalo. No a pak, že podle závěti všechno dědí Regulus, ale to jsem věděl," odpověděl polohlasem Sirius. Při zaznění Regulusova jména mě bodlo v hrudi. Stále jsem nevěděla, co si o tom, co se stalo, mám myslet.

"Měl bys za ním jít," navrhla jsem opatrně, dobře jsem věděla, že se Siriusovi tenhle nápad zamlouvat nebude. Ale i přes to, co všechno se mezi námi událo, jsem se chtěla přesvědčit, že je v pořádku. Nemohla jsem za to, zkrátka byl ve mně nějaký pud, který mě k tomu nutil.

"Laro-"

"Je to tvůj bratr. Aspoň naposledy," sklopila jsem pohled ke špičkám svých ponožek. Sirius si poraženě povzdechl a objal mě kolem pasu.

"Zítra se stavíme na Grimmauldově náměstí. Mám tam ještě nějaký věci, ale přísahám, že je to naposled, co do toho baráku vkročím," zamumlal téměř neslyšně a krátce mě políbil na rty. Pousmála jsem se, ale přesto se nemohla zbavit špatného pocitu z blížícího se zítřka.

________________

Nervozita mě sžírala zaživa, když jsme došli až k prahu velkého kamenného domu. Už se pomalu schylovalo k večeru, slunce už bylo dávno schované za městem, a tak šero prosvětlovaly jenom pouliční lampy. Vedle mohutných dveří se vyjímala ušmudlaná cedule s číslem dvanáct a já se naposledy zhluboka nadechla, když se Siriusova pěst několikrát setkala s pevným dřevem.

Zevnitř domu se neozval jediný zvuk. Se Siriusem jsem si vyměnila nechápavý pohled a málem vyjekla, když vzal nonšalantně za kovovou kliku a dveře si sám otevřel. Protočil ke mně oči.

"No co? Pořád tam mám svoje věci," odůvodnil s pokrčením ramen a s kývnutím bradou vešel do tmy domu. Ještě jsem se stačila rozhlédnout po šeré ulici, než i já svou teniskou překročila práh dveří.

Celým  domem vládlo mrtvé ticho. Všechna světla byla zhasnuta, jen zvenku sem dopadaly tenké proužky světla a odrážely se od lesklého tmavého nábytku. Vše bylo lazeno do tmavých studených odstínů a mně z toho mrtvého vzhledu přejel mráz po zádech.

Instinktivně jsem natáhla ruku k té Siriusově a propletla si s ním prsty.

Tlumenými kroky jsme došli až do místnosti, která vypadala jako jídelna. Sirius vytáhl z kapsy hůlku a jedním pohybem rozsvítil několik světel.

"Tak tady jsi žil?" Moje otázka byla spíš řečnická, ale já si nedovedla představit prožít v tomto šeravém domě celé dětství. Možná to ale vše působilo pochmurněji tím, že tu zemřeli dva lidé.

Sirius němě přikývl a pustil mou dlaň.

"Kde je Regulus?" zeptala jsem se.

"Nevím," pokrčil rameny Sirius a prohrábl si své tmavé vlasy. "Nejspíš se brzo vrátí. No, to ho teda čeká překvápko."

Při jeho slovech se mi sevřelo hrdlo. Najednou mi to připadalo jako ten nejhloupější nápad vkročit do domu chlapce, který mě ze srdce nenávidí.

Sirius si mého pohledu všiml, ovšem nevydal ze sebe jediné slovo. Ani jeden z nás se k tomu, co se s Regulusem stalo vyjadřovat nechtěl.

"Půjdu si nahoru pro nějaký věci. Počkáš tady?" kývl hlavou. Spíš tou otázkou myslel: Nezhroutíš se tady psychicky z těch myšlenek na Reguluse?

"Jo," odpověděl jsem stroze zároveň na jeho otázku i na tu svou. Shodila jsem své tělo na masivní černou židli a Siriusovi věnovala jeden vynucený úsměv, když stoupal po tmavých schodech nahoru.

Zahalila mě prázdnota. Ze všech koutů mě obklopoval ten nádech čistokrevné rodiny Blacků a nepříjemně to ve mně vyvolávalo staré vzpomínky. Nikdy jsem se tím nějak nezaobírala, ale nedovedla jsem si představit, jak těžké pro Siriuse muselo být postavit se své rodině. Merlin ví, jak by to s ním skončilo, kdyby nepoznal kluky?

Na mysl se mi vloudila myšlenka, jak moc by Sirius vyšiloval, kdyby věděl o Jackovi a o tom, že je synem Smrtijeda. Musela jsem ale Brumbálovi slíbit, že to nikomu nepovím a ani by mě nenapadlo o naší výpravě do komnaty někomu vyprávět. Zvlášť ne Siriusovi.

Najednou se kuchyní rozlehla hlasitá rána. Málem jsem z židle přepadla a já cítila, jak se mé srdce tím leknutím rozbušilo.

"Kdo jste, paní?" teprve až skřehotavý hlas mě donutil rychle zamrkat a vyskočit z židle. Pohled mi spadl na vrásčitého domácího skřítka, který na mě vyjeveně valil svá stará očka.

Dech se mi zasekl v krku a já si uvědomila, že vlastně ani nevím, jak odpovědět. Pohledem jsem zabloudila ke schodišti.

"Ehm," odkašlala jsem si, "Larissa Stoneová, čekám tady na Reguluse."

Skřítek vypadal až neobvykle strhaně. Byl ušmudlaný od hlavy až k patě stejně jako kus ubrusu, který mu na pohublém tělíčku visel. Ten vypadal ještě podivněji v kontrastu s medilonem, který měl kolem krku. V obličeji ale vypadal ještě víc nepřátelsky, než jiní skřítci, které jsem měla šanci poznat. I přes to se mu v tváři mihla podivná emoce.

Při zmínění mého jména se mu v tmavých panenkách zajiskřilo.

"Pan Black už se nevrátí."

Jeho věta mě donutila nakrabatit čelo. "Jak to myslíš? Kde je?"

Skřítek mi věnoval podivný pohled, který jsem nedokázala rozkódovat. Beze slova přešel k malé skřínce u kuchyně a se skřípavým zvukem z ní vytáhl bílou obálku. Nechápavě jsem zamrkala.

"Pan Black je mrtvý. Musel jsem poslechnout jeho rozkaz a vrátit se," pronesl skřítek monotónně. Cítila jsem, jak se mé srdce zastavilo. V tu chvíli jsem se ani nedokázala nadechnout, a kdybych se neopřela o desku stolu, seklo by to se mnou.

"Myslíš Oriona Blacka?" vyhrkla jsem okamžitě, i přes to že jsem věděla, že to není pravda. V očích mě začaly štípat slzy a já se je ze všech sil snažila rozehnat.

"Ne, pan Regulus."

V tu chvíli to bylo, jako by se celý svět zastavil.Před očima se mi zamlžilo a já se znovu musela podepřít o desku jídelního stolu. V hlavě mi zněla jenom tři slova. Regulus je mrtvý.

Nedokázala jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem.

"Řekl mi, abych vám tohle předal," do mé roztřesené ruky mi vrazil obálku, kterou jsem sotva dokázala  udržet. Z krku si sundal i zlatavý medailon a položil ho vedle mě na stůl.

"Musíte to opatrovat. Pan Regulus za to položil život," zabručel, ovšem já ho pořád nedokázala pořádně vnímat. Srdce mi bilo splašeně a já dopis v dlani svírala tak křečovitě, až mi zbělaly klouby. Měla jsem na skřítka ještě tolik otázek, ale než jsem se dokázala pořádně nadechnout a dostat do svých plic trochu kyslíku, byl pryč. Zmizel.

Připadalo mi, jako bych se dusila. Přes slzy v očích jsem nedokázala vidět, roztřeseně jsem se zbortila zpět na židli.

Regulus přeci nemůže být mrtvý.

I přes to, že mě nenáviděl, věděla jsem, že já ho nikdy nepřestanu mít ráda. Ještě víc mě to vevnitř trhalo, když se mi vybavily vzpomínky na první rok v Bradavicích.

Ale nechat dopis na rozloučenou, to bylo to nejkrutější, co mohl udělat.

Snažila jsem se zastavit slzy, které se mi z očích draly jako vodopád. Ruka, ve které jsem dopis dvírala, se mi dále třásla a já sváděla vnitřní boj. Otevřít- neotevřít?

Klepajícími prsty jsem obálku otevřela. Z ní vypadl kus pergamenu, jenž byl popsán okraj k okraji a já už teď věděla, že ho nedokážu přečíst. Ne bez slz, či bez dalšího vzlyku, který se mi trhavě dral hrdlem.

Milá Laro,

Odvrátila jsem pohled, když jsem ty řádky četla. Skousla jsem si spodní ret, od slz byl tolik mokrý a slaný, až se mi z toho zvedal žaludek. Ale musela jsem číst dál, zkrátka musela.

Pokud tohle čteš, oba víme, že se stalo to, co bylo nevyhnutelné. Odhalil jsem Voldemortovo tajemství a stálo mě to život. Ty jsi ho ale bezpochyby už dávno znala- poznal jsem ti to na očích, obdivoval jsem, že se pořád držíš na nohou ve chvílích, kdy by se ostatní vzdávali. Nevím, které předměty jsou viteály ani kolik jich je, ale věř, že pokud nějaký najdu, dostane se k tobě.

Ani si nedokážeš představit, jak moc mě poslední měsíce ničily. Doufám, že jednou pochopíš, že jsem to dělal pro tebe. Naše přátelství byla chyba, ta nejlepší chyba, a já jsem to věděl od začátku, ale nechtěl si to připustit. Všechno jsem to komplikoval víc a víc a to, co se stalo s Astorou, byla poslední kapka.

Vůbec nevím, co píšu, psát něco, co si přečteš až po mojí smrti... bolí. Ale já nechci, aby poslední, co si vybavíš při vzpomínce na mě byly všechny ty hrozný slova, co jsem ti řekl. Tak moc jsem se snažil ti pomoct, Laro. Myslel jsem, že když se stanu Smrtijedem a ten nátlak ze strany rodičů ustane, budu ti moct pomoct, ale myslím, že jsem to jen ulehčoval sobě. Bylo tolik správných voleb a já si vybral tu jedinou špatnou.

Možná jsem to nevěděl od začátku, ale něco mi říkalo, že naše přátelství nemůže vydržet. Miloval jsem tě, tak hrozně moc, i když jsem věděl, že to je tak to poslední, co potřebuješ. Ale já jsem tomu nemohl zabránit, vážně ne- byla jsi ta jediná osoba, která skrz mě viděla a ani přes to neutekla. Astora měla pravdu. Jakkoliv moc byla zničená, tohle viděla. Celé se to stalo mojí další chybou, za kterou jsi zaplatila ty. Znovu ty.

Jsem idiot. Nikdy jsem nebyl dostatečně silný na to, postavit se světu čelem a přestat si vybírat ty jednoduché možnosti, na rozdíl od Siriuse. Tolik jsem chtěl být jako on, dokázal čelit rodičům za cenu toho, že ztratí všechnu jistotu. Já to nikdy nedokázal. A proto jsem věděl, že to tak mělo být. Že musíš být se Siriusem, ne se mnou, protože on bude na tvojí straně i v tý nejtemnější chvíli. Doufám, že víš, jak moc jsem za to rád.

Možná se ještě někdy setkáme v paralelním vesmíru, možná bude všechno jinak. Ale Merlin ví, co přijde po smrti. Jenom doufám, že až se zase nějakou letní noc podíváš na hvězdy, vzpomeneš si na nás dva. Na Larissu a Reguluse, hvězdy, které od sebe možná jsou jen několik centimetrů, ale ve skutečnosti miliony světelných let.

Bylo mi ctí být tvým přítelem, Larisso Bethany Stoneová, dala jsi mi víc, že si kdy budeš schopna uvědomit.

Hodně štěstí.

R.A.B.