Po otevření posledního otvoru jsme já a Jack vstoupili do prostorné podzemní komnaty. Podlaha byla pokryta lesklou temnou dlažbou, od které se odráželo to málo světla, co tam pronikalo, a na stěnách byly vytesané podivné obrazce, kterým ani jeden z nás nerozuměl. Ovšem teď jsem si byla jistá- byla jsem tu už předtím.

"No to si děláš prdel," zaklel Jack, když se rozhlížel kolem sebe, zřejmě ohromený vším, co se za těch několik minut událo. On nejen že slyšel hadí jazyk, ale protáhnout ho špinavými kanály...

"Ono to opravdu existuje," vydechl se smíchem. Protočila jsem nad jeho nadšením oči a rozhlédla se kolem. Proč by mi někdo vymazal vzpomínky na dobu, kdy jsem tu byla? Deník Toma Riddla jsem musela najít tady, ale kdo ho ukradl, když jsem ho měla na pokoji? Nemohl to být jenom jeden z domácích skřítků?

POdlahu kryla tenká vrstva vody, proto každý náš krok nepříjemně cákal kapky do stran.

"Můžeš mi to konečně vysvětlit," nadzvedl Jack obočí. "Co vůbec hledáš?"

"Tak hele," otočila jsem se k němu čelem. "Jsi tady se mnou jenom proto, že seš nehorázně otravnej a nemohla jsem se tě zbavit. Za druhý, co když tohle místo vymazává myšlenky? Fakt bych sem znova nešla sama," zavrtěla jsem hlavou a ruce svěsila podél těla.

"Hledáme jednu věc. Taková knížečka, prázdná," zamumlala jsem pro sebe. "Že by se sem sama vrátila? To je nesmysl, ne? A pokud tu není.." Vlastně jsem si povídala sama se sebou v Tajemné komnatě. Jack uposlechl můj pokyn a začal prohledávat všechny kouty. Ovšem nebylo ani v čem hledat- všude byla jen voda a napodobenina skal.

Po nějaké době jsem se unavila vším tím pobíháním ze strany na stranu. Přeci jen, to místo působilo zvláštně a děsivě. Stále jsem dostávala pocit, jako bychom tu nebyli úplně sami a to mě ještě více upevňovalo v tom, jak paranoidní jsem.

Když jsme s Jackem opouštěli komnatu, ani jeden z nás ze sebe nevydal jediné slůvko. Prodírali jsme se podivným kanálem, který vypadal, jako by se měl každou chvílí zbortit. Zázračně jsme se objevili na bradavické chodbě v nejvyšším patře hradu. Nikdo tu nebyl a já neměla sebemenší pojem o čase nebo o tom, jak dlouho jsme v Tajemné komnatě vlastně byli. Další věc teď ale byla jistá. Komnata sama o sobě vzpomínky nemaže.

"Musíme to říct Brumbálovi!" vyhrkl po chvíli Jack, ruce si nedobytně založil na hrudníku. Tázavě jsem pozvedla obočí.

"O tom, jestli se něco řekne, rozhoduju já," přikrčila jsem čelo.

"A to jako proč?" uchechtl se posměšně Jack. "Pokud vím, žádnou pravomoc tady nemáš. A právě jsem k sakru byli v Tajemný komnatě a ty tady pořád kecáš o nějakým deníku, takže pardon, jestli tě zaráží, že to chci říct Brumbálovi."

"Chceš abych ti věřila?" vypustila jsem ze rtů. Moc dobře jsem věděla, že tohle je trochu citový vydírání.

Jack na sucho polkl, určitě si toho byl vědom taky, ale nemohl nic namítat. Hluboce si povzdechl.

"Fajn!" rozhodil ruce. "Ale řekneš mu to sama! Jestli ne teď, někdy musíš."

____________

Měla jsem pocit, jako by se v mé hlavě pořádně vyřádilo tornádo. Myšlenky se mi míchaly jedna do druhé a já už měla dost toho nic nedělání.

Brumbál mi možná netajil nic ohledně viteálu, ale i přes to přeci nemohl do řádu přijmout syna Smrtijeda! Štvalo mě, že mi to neřekl na rovinu, když jsem se ho ptala.

Možná to byl i takový malý důvod, proč moje sebestředná a nafoukaná stránka zatajila fakt nalezení Tajemné komnaty. Spíše znovu nalezení. Už jsem si byla naprosto jistá, že po tom, co jsem se z komnaty dostala, se muselo stát něco zásadního, kvůli čemu jsem ztratila část vzpomínek.  Ale čím víc jsem se tomu snažila přijít na kloub, tím těžší to bylo.

Když už jsem si myslela, že všechny záhady Bradavicích pro mě skončily, zkrátka jsem se hodně mýlila.

Proč jsem ten deník zkrátka jen tak odložila? Zapomněla jsem snad na něj? Ale jak potom mohl zmizet?

Protože Jack z Bradavic odjel před pár týdny, věděla jsem, že nemůže zjistit, jestli jsem se řediteli o našem malém výletě zmínila anebo ne. Stále mě děsil fakt, že o jeho životě vůbec nic nevím, zvlášť když jsem si myslela, že už jsem ho tolik prokoukla. Má mysl bojovala s tím, jestli mám věřit Brumbálově úsudku nebo tomu, co tvoří moje paranoidní mysl.

"Laro!" okřikla mě se smíchem malá blondýnka, když jsem už po několikáté zaplula do svých myšlenek. Omluvně jsem se pousmála na Lydiu, která mě přesvědčila, abych ji doučovala Bylinkářství.

"Promiň, jsem trochu unavená. Dneska byl na ošetřovně náročnej den," povzdechla jsem si a omluvně se usmála. Sice byla pravda, že dnes jsem stačila ošetřit možná dvacet zranění, ale i přes to to nebyl důvod, proč jsem tak často vypínala svou pozornost.

"No to vidím," ušklíbla se Lydia a poupravila si copánky. "Ale už tu jsme dlouho, jdi se radši vyspat."

Zasmála jsem se. "Neměla bych to říkat spíš já tobě, prcku?"

Lydia se kysele zašklebila a jedním pohybem sesunula své sešity do brašny. "Neříkej mi prcku."

Náležitě jsem přikývla se zadržováním smíchu. Blondýnka se otočila na špičkách a podél poliček s knihami skotačila ven.

Mé rty už po několikáté opustilo povzdechnutí, když jsem si opět uvědomila, co že je to dnes vlastně za den. Vzduch venku se oteploval neuvěřitelnou rychlostí a teplé dny už střídaly krátké přeháňky. Ale začátek léta znamenal i něco jiného. Madison Bonellová by oslavila své devatenácté narozeniny, kdyby nebylo mě. Kdyby nebylo mě, možná by se svojí rodinou mohla sfouknout devatenáct bílých svíček a červenat se, když by jí zpívali narozeninovou písničku ve francouzštině. Tak moc mě z toho bodalo u srdce, když jsem si nechtěně vzpomněla na časy, kdy tu pro mě Maddie i celá její rodina byla.

Na okenní tabulku knihovny zaťukal soví zobáček. Tím náhlým zvukem jsem skoro nadskočila, ale donutila se otřít několik slz z tváře a vpustit malou sovičku dovnitř.

K malé nožce měla upevněný dopis, který jsem od ní okamžitě odvázala o položila na desku stolu, kde se ještě před několika momenty válely učebnice jedné druhačky.

Sovičku jsem pohladila po sametovém krémovém peří a napjatě otevřela obálku.

Zdravím Laro,

strašně dlouho jsem se rozhodovala jestli ti mám tenhle dopis napsat zrovna dneska, ale bohužel musím. Vím, co je dneska za den- Madison by měla narozeniny. Chci abys věděla, že na ní taky myslím, možná častěji, než si dokážeš představit. Tolik jsem doufala, že ještě budu mít příležitost se s ní setkat.

Ale ty víš, že tě znám moc dobře a vím, jak moc dneska nejsi ve svojí kůži. Vyčítáš si, co se stalo. Nic z toho není tvoje chyba, Lar. Je to chyba toho, kdo ji zabil, Voldemorta.

Právě proto vím, že dneska není den, kdy bych ti měla psát, co se během posledních dnů událo. Určitě jsi četla o zmizení dvou pracovníků z ministerstva. Tohle nikdo neví, ale jeden z nich měl hodně důležité zprávy o několika Smrtijedech a jejich identitách. Všechny poznámky, co měl- všechno je to pryč. Mám obavy z toho, co se děje a myslím, že mám podezření na to, proč. Není ale bezpečné to psát přes dopisy.

Potřebuju, abys přijela. Neprosila bych tě, kdyby to nebylo nutné, ale vím, že tobě můžu stoprocentně důvěřovat.

Kim.

_______________

Zdravím  ty, co tu zůstali! Blíží se hodně hodně smutná kapitolka, za kterou mě asi zabijete. Ale mezitím, chtěli byste Character Ask? Pokud jo, otázky na tyto osoby (Lara, Sirius, Kim, James, Lily, Regulus, Lydia, Peter, Remus, Jack..) směřujte do komentářů.

Vaše Taruš