Zastavila jsem před vysokou londýnskou budovou. Z povzdálí se ozývalo vrčení projíždějících aut, vzduchem se nesla typická vůně velkoměsta. I přes to, že bylo slunce schované za hustými šedými mraky jsem poznala, že bude brzy zapadat.

Zmáčkla jsem malý špinavý zvonek s nálepkou Landonová, Brücke a nohou si nervózně podupávala do rytmu, který jsem náhodně vymyslela, abych vybila tu překypující nervozitu. Bez jediného slova se ozvalo zabzučení a já se s otevřením dveří vydala dál do budovy.

Stále jsem přemýšlela o tom, proč vlastně Kim chtěla, abych se za ní stavila a proč mi podrobnosti k tomu záhadnému případu nemohla napsat dopisem. Že by to bylo až tak vážné?

Stále v těch samých myšlenkách jsem byla zahloubaná celou dlohou jízdu ve starém výtahu, který páchl, jako by v něm před deseti lety umřela kočka. S nádechem čerstvého vzduchu jsem konečně vystoupila v šestém patře, přičemž mi pohled okamžitě spočinul na roztomilé rohožce s obrázkem dvou pejsků. Pousmála jsem se a vztáhla ruku ke dveřím, ovšem než jsem stačila zaklepat, dveře se rozevřely a v nich se zjevila Kim.

Na sobě měla jen tepláky a mikinu, podle jejích červených očí to vypadalo, že několik dní nespala.

"Děkuju moc, že jsi přijela," vynutila na tvář úsměv a rukou pokynula dovnitř. Vkročila jsem do malého bytu a do nosu mě hned uhodila vůně malinového čaje. V obývacím pokoji to ale vypadalo jako na skladišti- na dřevěném stolečku byla hromada spisů, některé se dokonce válely po zemi stejně jako zmuchlané dopisy a papírky.

"Co se tady dělo?" podivila jsem se a znovu si Kim přeměřila pohledem.

"Hned ti to řeknu. Chceš čaj?" zeptala se s malým úsměvem a z jednoho křesla sundala stoh desek. "Sedni si."

Kývla jsem hlavou a do měkkého křesla se zabořila.

"Nikdo tě neviděl sem jít, že ne?" přede mě položila šálek s čajem a usadila se naproti. Tázavě jsem pozvedla obočí.

"Snad ne," zavrtěla jsem hlavou. "Kde je vůbec Theodor?"

Kim a Theodor si tenhle byt pořídili společně po odchodu z Bradavic a i přes to, že tahle část Londýna nebyla nejluxusnější, oba jejich nový domov milovali.

"Theo jel na dva tejdny do Španělska kvůli nějaký konferenci o kouzelnejch tvorech, takže jsem tu sama," pronesla. "Ale to není, proč tady jsi."

Nervózně jsem svírala hrnek a čekala, co z Kim vypadne. Povzdechla si a vyčerpaně si promnula obličej.

"Musíš mi slíbit, že o tom s nikým nebudeš mluvit," pohlédla na mě s naléhavostí v očích. Přikývla jsem.

"Jeden kolega z ministerstva mě před pár týdny požádal, abych u sebe uschovala několik dokumentů. Říkal, že je to fakt důležitý a že o tom nikdo nesmí vědět, protože se to týká odhalení několika Smrtijedů. Nevím, jestli už nejsem paranoidní, ale měla jsem pocit, že naznačoval, že někdo z nich by mohl být," odmlčela se na chvíli, "i na vyšších funkcích. Souhlasila jsem, i přestože jsem neměla nejmenší tušení, co by v těch dokumentech mohlo být a proč by zrovna u mě měly být v bezpečí, ale po těch několika měsících na ministerstvu už jsem se přestala ptát," hlavu si založila do dlaní. Starostlivě jsem ji přejela pohledem, přeci jen jsem takhle Kim téměř vůbec nevídala.

"Kim, co se stalo?" zeptala jsem se jemně.

"Je pryč. Zmizel a stejně tak všechny dokumenty, který u mě nechal," rozhodila rukama do stran zničeně. "Laro já vím, co to znamená, když někdo zmizí, všichni to v týhle době víme. Ale kde jsou sakra ty dokumenty? Já přísahám, uzavřela jsem je do skříně v krabici, nikdo by je tam nehledal! Ale jsou pryč."

Žaludek se mi sevřel nepříjemným chladem.

"Víš kdy jsi je měla naposledy?"

"V pátek, den, kdy jsem toho kolegu viděla v práci naposledy. Nekontrovala jsem je, ale když jsem v neděli četla o jeho zmizení, okamžitě jsem je chtěla vyndat, ale nikde nejsou!" Kim vypadala jako že se každou chvíli rozbrečí a já neměla nejmenší tušení, co dělat.

"Myslíš, že je někdo ukradl? Nemůžeš to nahlásit?" na sucho jsem polkla, jen představa, že by se ke Kim někdo nepozorovaně vloupal mě děsila. Ta roztřeseně přikývla, ale následně zase rychle zkroutila hlavou.

"Já nevím, Lar. Na ministerstvu se už nikomu nedá věřit. Vůbec nemůžu spát, bojím se, že sem někdo přijde a-" ani nedokončila větu a já ji přivinula do objetí.

"Už jenom dva týdny do konce školního roku a než se vrátí Theodor," podívala jsem se jí nadějně do očí. "Sbal si věci, můžeš zůstat u Děravýho kotle, hlavně ne sama tady," ukázala jsem na rozházený obývák.

"Jo, jasně," přikývla blondýnka, zvedla se ze zapadlého křesla a začala přecházet po místnosti. Znovu se na mě otočila.

"Znáš to, když máš takovej blbej pocit? Co když ty dokumenty měly odhalit nějakýho zrádce, někoho blízko nám všem, Řádu, ale já je nedokázala ochránit. Mám takovou blbou předtuchu, že někdo špatnej je blízko nám všem."

__________________

Kim konečně zmizela v jednom z malých pokojíků U děravého kotle a já doufala, že aspoň tuhle noc by si mohla dopřát pár hodin spánku. Musela jsem dát Brumbálovi vědět, že se zdržím, ovšem důvody jsem si v obyčejném dopise vysvětlovat nedovolila. Věděla jsem, že mě teď Kim potřebuje.

Stoly v přízemí U děravého kotle se pomalu vylidňovaly, ale i přes to tu ještě několik čarodějů, kteří popíjeli ležák se svými přáteli, zůstalo.

I já jsem před sebou měla půlku sklenice. V hlavě jsem přemíjela nad tím, co mi Kim řekla. O tom, že by byl na ministerstvu nebo blízko Řádu někdo, kdo patří k Voldemortovi? Ta myšlenka se mi hnusila.

"Věděl jsem, že tě tady ještě najdu," ozval se za mými zády známý mužský hlas, jenž mě okamžitě donutil se otočit. Jack si sundal bundu a pověsil ji, bez zeptání se usadil na místo naproti mně. Překvapeně jsem pozvedla obočí.

"Co tady sakra děláš?" vyhrkla jsem zmírněný hlasem. Jackův výraz byl až nepřirozeně vážný.

"Musel jsem se zeptat Brumbála, kde seš," podivil se. "Musím ti něco říct."

Překvapením mi poklesla čelist a já několikrát rychle zamrkala, abych se vrátila do reality. Odsunula jsem sklenici ležáku a rozhodla se potlačit všechny antipatie k čaroději naproti mně.

"O co jde?" nakrčila jsem obočí.

Jack hluboce vydechl. "Ta celá záležitost s Tajemnou komnatou mi nedala spát-"

Otráveně jsem protočila oči. "Jestli tady seš kvůli tomu, tak na to nemám čas ani energii."

"Mohla bys mě prosím přestat přerušovat?" rozhodil dotčeně ruce. Potlačila jsem odfrknutí a mírně kývla hlavou, aby pokračoval.

"Předevčírem jsem se vracel do školy kvůli záležitostem s Brumbálem. Procházel jsem jednou chodbou a ta holka, teda duch nějaký holky, mě zastavil. Byl jsem z toho celkem otrávenej, ale ona mi řekla, že si vzpomněla na něco, co by tě mohlo zajímat," věnoval mi důležitý pohled. Byla jsem napnutá jako struna, i vtom šeru jsem viděla, jak moc je Jackova tvář vážná.

"Bethany, já nevím, co se děje, upřímně o tom nemám sebemenší ponětí, ale vim, že něco se určitě děje. Ta holka, Uršula, řekla mi, že ten den co jsi byla před nějakou dobou v Tajemný komnatě viděla dva Zmijozeláky. Prej jí to v tu chvíli nedošlo, ale uvědomila si, že mluvili něco o nějakým deníku-" Jacka jsem znovu přerušila.

"Děláš si legraci, že jo?" vyhrkla jsem nevěřícně. "Jaký Zmijozeláci?"

"Nevěděla jména. Ale prej blonďatej kluk a kudrnatá holka. Říkali něco o deníku a Uršula říkala, že když jsi to zmínila, měla pocit, že si na něco vzpomněla, ale když jsi ji urazila-"

"Ona to celou dobu věděla?" rozevřela jsem oči dokořán, zamumlala jsem si to spíš pro sebe. Všechno začalo zapadat do sebe. Bellatrix a Ian nebo Malfoy. Ale jak mohli vědět, kam jsem šla? Co jsem nesla? Odnesli snad deník z mého pokoje oni? Vymazali mi vzpomínky? Proč?

"Laro, co se tady děje?"

Tuhle otázku jsem si pokládala sama až moc často, a když se na ni zeptal ještě někdo jiný, bylo mnohem těžší odpovědět.

V hlavě mi to začínalo šrotovat a já si snažila vzpomenout na každý detail toho, co se před dvěma lety vlastně událo. Bylo to, když Bellatrix a Ian zorgnizovali tu lest, která mě zavedla na odbor záhad.

A potom mi to v hlavě bliklo.

Znělo to jako naprosto šílený nápad. Ale pokud Bellatrix a Ian patřili mezi Smrtijedy nebo pokud byli aspoň v kontaktu s Voldemortem, musela by být až příliš velká náhoda, že by se zajímali o jeho deník. Co by je donutilo tak impulzivně vymazat mi myšlenky, ale v tom zmatku zapomenout na deník, jenž jsem si odnesla na pokoj. Co je deník zač? Prázdný, bez skvrny či jediného písmene.

"Viteál může být ten nejpodivnější ale i nejobyčejnější předmět."

"Jsou skryté na nebezpečných tajných místech."

"Pohár Helgy z Mrzimoru."

Mohl být snad deník-?

Musím o něm Brumbálovi okamžitě říct. Jack můj zmatený měnící se výraz pozoroval, nejspíš sám ještě čekal na svojí odpověď. Snažila jsem samu sebe zklidnit, jedině tak potom můžu najít řešení, ne?

Z brašny jsem roztřesenýma rukama vyndala prázdnou obálku, kus pergamenu a brk. Bez otálení a jakékoliv další myšlenky jsem začala psát slova, věty, které se pod náporem nervozity a frustrace skoro roztékaly. Chlapec naproti mně mě zmateně pozoroval, ovšem nedokázal namítat jediné slovo. Psala jsem, jako by mi na tom závisel život. Když jsem udělala poslední tečku, hlavou mi znovu propluly obavy.

Nemůžu se teď do Bradavic vrátit, ne, když je tu Kim sama a možná v nebezpečí. Podívala jsem se na Jacka.

"Jacku, nemám odpověď na žádnou z těch otázek,"přiznala jsem bez otálení, "ale potřebuju, abys mi teď hned řekl, jak to bylo s tou vzpomínkou co jsem viděla. Proč nejsi na tý druhý straně? Proč nám pomáháš? Musím to vědět, Jacku, teď, protože jenom tak ti můžu věřit."

Jack na mě zmateně vykulil oči. Nejspíš dnes večer vůbec nečekal takové otázky, vlastně ani já ne.

"Laro, to po mně nemůžeš-"

"Musím ti věřit a tímhle to můžeš dokázat."

Jack ztišil hlas a zhluboka se nadechl. Já jsem dobře věděla, že jenom teď budu moct říct, jestli mluví pravdu nebo ne.

"Už víš, kdo byl můj otec," začal, chtěl se vyhnout slovům, která by mohla přitáhnout nechtěnou pozornost. "Po tom, co zabil matku mě odtáhl s ním. Nenáviděl jsem ho tak hrozně moc. Do hlavy mi pořád vtloukal ty nesmyslný žvásty, nelitoval toho, co matce udělal. Nikdy jsem ho neposlouchal a potom jednoho dne mu došla trpělivost. I když mi bylo osm, věděl, že ze mě nikdy nebude to, co on. Nechal mě v jednom skotským sirotčinci, kde si mě jako zázrakem adoptovali dva mudlové. O otci jsem od tý doby neslyšel, Merlin ví, kde se skrývá. Brumbál se ho dřív snažil najít, ale bezvýsledně."

Nečekala jsem, že bych si to někdy dokázala přiznat, ale poprvé v životě mi bylo Jacka Eakinse líto. Možná se to snažil skrývat, ale v jeho tváři bylo něco zvláštního. Ty roky se na něm podepsaly.

Na chvíli jsem zavřela oči a nervózně si skousla ret. Věděla jsem, že bych mohla udělat velkou chybu, ale i přes to jsem ruku vztáhla k obálce a přesunula ji před Jacka. Na jeho vyprávění jsem ale neřekla jediné slovo.

"Musíš tohle doručit Brumbálovi. Jacku říkám ti, jestli to někde odložíš jenom na vteřinu bez dozoru- zabiju tě. Ať tě ani nenapadne se na to podívat, protože já ti přísahám, že jestli neříkáš pravdu, osobně tě zničím." Moje tvář snad ještě nikdy nebyla tak vážná a já cítila mé splašené srdce, jak mi málem vyskočilo z hrudi.

Jak na bílou obálku položil prsty a věnoval mi pevný pohled.

"Předám mu to." Bez dalšího slova se zvedl z dřevěné židle a dopis si vložil do přední kapsy. Jako přikovaná jsem zůstala sedět na židli, nervózníma očima jsem sledovala každý jeho pohyb.

"Jacku," jeho jméno ho donutilo se otočit a já zamyšleně nakrčila obočí. "V té myslánce, tvoje matka tě oslovila Jacku Felixi. Jaké je vlastně tvoje pravé jméno?" šeptla jsem nechápavě. Jack sklopil pohled, a než stačil opustit hospodu u Děravého kotle pronesl tři jediná slova.

"Jack Felix Rosier."

_______________
Jako přitvrzuje trochu a teď jste se dozvěděli kousek z života Jacka Eakinse! Možná už tušíte, co se na ministerstvu děje, ale příští kapitola bude hlavně Lara, Sirius a no uvidíte. Každopádně to bude smutný:((((((
Tara