Když mi Kim otevřela dveře, nemohla jsem si nevšimnou toho, jak moc unaveně a strhaně vypadala. Vlastně jsem se jí ani nedivila, protože já jsem na tom byla úplně stejně, ne-li hůř. Vždyť já jsem byla ta, kdo ji v deset večer zaklepal na dveře bytu.

Zhluboka jsem vydechla. "Se Siriusem jsem se hrozně pohádala. Nemohla bych tu přespat?" Nakrčila jsem obočí a rukama si objala tělo, protože už mě mé promočené oblečení studilo. Kim si zívla a trochu se pousmála.

Měla jsem jí toho tolik, co říct, ale když jsem ji tak sledovala, chtěla jsem jí dát aspoň jednu noc spánku. Bez toho, aniž by musela řešit věci, které nám oběma motaly hlavu už několik měsíců.

"Jasně. Ustelu ti na gauči, jo?" popohnala mě dovnitř bytu mezitím co ode mě vzala mou promočenou bundu. Zůstala jsem stát v předsíni, kapal ze mě déšť a já poslouchala trhavý zvuk hromů. V žaludku jsem měla zvláštní pocit. Kim na chvilku zmizela v ložnici. Když se vrátila, v ruce držela peřinu a polštář. 

"Theo už spí a já půjdu taky. Asi rok už jsem nespala víc jak čtyři hodiny v kuse," oddechla si se smíchem a já se pousmála. Nemohla jsem si nevšimnout, že vypadala jinak. Nevěděla jsem, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale věděla jsem, že to všechno nechám na ráno. 

Neustále jsem se v peřinách přetáčela. Hádka se Siriusem, která se udála ani ne před dvěma hodinama mi stále tkvěla v paměti. Stejně tak jsem se nemohla zbavit pomyšlení na Remuse a na naší konverzaci. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem komu věřit.

Za okny bytu už byla dávno tma, jen občasné blesky osvětlily na chvíli tichý obývák. Pravidelné tikání hodin a neustále vířící se myšlenky mě pomalu přiváděly k šílenství. 

Znovu jsem se přetočila na bok a snažila se zabořit do měkkých peřin, ale usnutí mi najednou přerušil pocit nevolnosti. Dlouze jsem vydechla, zvedla se a opřela o polštář pohovky. Mé dýchání bylo mělké a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Věděla jsem, co to znamená.

Zatmělo se mi před očima.

Menší baculatá postava přikráčela k vysokému štíhlému muži v nažehleném saku. Když vymizela lehká mlha, která postírala celý obraz, poznala jsem, že je to Peter.

"Dnes je onen den, pane," promluvil. "Vše je tak, jak to je potřeba. Splnil jsem, oč jste mě žádal."

"Ano, dnes přemohu slavného Harryho Pottera."

Oči jsem zeširoka rozevřela s přidušeným výkřikem. V pokoji stále vládla tma a já rychle natáhla prsty pro zapínač lampy vedle mě. Všimla jsem si Thea postávajícího u rámu dveřích do ložnice, unaveně si promnul oči a upřel na mě svůj pohled.

"Co se děje?" zeptal se rozespale se zívnutím.

To už jsem zběsile vyskočila z postele. Můj mozek panikařil, nevěděla jsem, co udělat dřív a co naopak neudělat. Ze židle jsem rychle popadla kabát, navlékla ho- možná naruby, a udýchaně se zastavila těsně před Theovou zmatenou tváří. Dýchala jsem zběsile, hlava se mi stále motala z nedávné vize, ale já měla jasný úkol.

"Theo," vydechla jsem. "Myslím, že vím, kdo je ten zrádce. Pošli patrona pro Brumbála, nevím, jestli je to tu pro vás bezpečné," vyhrkla jsem bez jediného nádechu slova a doufala, že v tu chvíli dávala smysl. Theo zděšeně pootevřel ústa.

"Co se děje, Laro?" položil mi ruce na ramena, jako by se mě snad snažil uklidnit a zpomalit, ale já je ze sebe rychle setřásla a mezitím si uvázala šálu.

"Na to není čas. Udělej, co jsem ti řekla. Vydám se za Lily a Jamesem, musím zjistit, co ví. Brumbál vás někam ukryje, potom se zase spojíme. Hlavně-hlavně buďte v pohodě," zakmitala jsem ve spěchu hlavou, doufaje, že Theo všechna má slova pochytil.

"Brumbál," zamumlal si pro sebe a začal rychle hledat svou hůlku. Zmateně jsem přikývla, ale blesku rychle se přemístila.

Uskočila jsem před autem, které mě sotva minulo, když jsem se přemístila na silnici v Godrikově dole. Ulice vládla tichem a klidem, jen silná bouře dmula temné mraky, které se mi vířily nad hlavou. Dala jsem se do běhu. Velké dešťové kapky mi narážely do obličeje, ale já běžela Godrikovým dolem dál, očima hledala číslo domu, ve kterém měli Potterovi již několik měsíců žít. Nedokázala jsem myslet na nic jiného.

Běžela jsem dál. Špinavé kaluže mi cákaly na nohy, silný vítr mě téměř stáčel z cesty. Už jsem se blížila. Osmdesát jedna. Osmdesát dva.

Spatřila jsem jen záblesk domu s červeným číslem osmdesát tři, než jsem se skácela zemi s prudkým nárazem a smutným šplouchnutím.

__________________

Probudilo mě prudké zvonění v uších. Ve vzduchu se vznášel pach zatuchliny a plísně, všude kolem jsem cítila jen vlhko. Vydala jsem ze sebe výdech bolestí, když mi v týlu hlavy projela ostrá bolest. Chtěla jsem tam vztáhnout ruku a zjistit, zda krvácím, ale v pohybu mě zastavil provaz, který silně spínal obě moje zápěstí. Zamžourala jsem očima a zjistila, že stejně svázané mám i kotníky.

Potom mi to všechno došlo. Ta vize, chtěla jsem se dostat k Potterovým. 

Rozbušilo se mi srdce. Neměla jsem tušení, kde jsem nebo co tu vůbec dělám. Vypadalo to jako nějaký sklep, ale oči jsem měla tak zalité slzami, že jsem nedokázala rozpoznat detaily. Nebo si všimnout cizí přítomnosti.

"Laro," vydechl úlevně mně dobře známý hlas a já sebou leknutím splašeně trhla. V druhém rohu jsem spatřila Jacka. Vypadal podobně jako já, ne-li hůř. Vlasy, které si vždy tak udržoval, teď byly zplihlé a vlhké, pod očima se mu rýsovaly kruhy, rty měl fialové a popraskané. Téměř bych ho nepoznala. Stejně jako já měl svázané končetiny.

"Bál jsem se, že se neprobudíš," zachraptil do ticha místnosti, jeho hlas se odrážel od studených kamenných cihel.

"Kde to jsme?" vyhrkla jsem okamžitě, nutkání zvracení v žaludku mi snahu vydrat ze sebe slova vůbec nezlehčovalo. "Jak dlouho jsem byla mimo? Co tady děláš?"

Jackovi se přes tvář přehnal strach. "Všechno to plánovali. Smrtijedi a Voldemort. Kdo myslíš, že by nás tady držel, hm?" zoufale se ušklíbl. "Přivezl tě sem asi před hodinou."

"Kdo?"

"Pettigrew," vydechl zhnuseně. "Jen z toho, co jsem zaslechl, měli nějaký plán..." Větu nechal zaznít do prázdna, jako by téma nechtěl dál rozvádět. Zdálo se, že se snad bojí říct něco, co by mi mohlo ublížit.

"Jaký plán?"

"Nevím, ale zahrnovalo to Landonovou a Potterovi," polkl na sucho. Sledoval můj výraz. "Je mi to moc líto."

Neudržela jsem klidnou tvář. "Pane bože," zašeptala jsem tiše s třesoucími rty, když se mi z očí začaly vylévat slzy. Nemohla jsem to zastavit. Připadalo mi, jako by všechno, pro co jsem vždy pracovala, celé ty měsíce, bylo zbytečné. V hrudníku mě zasáhla tak velká bolest, která se ani nedala popsat. Říct, že to je moje chyba by bylo podceňování. Všechno to byla moje chyba. 

Nechtěla jsem vědět, co se stalo nebo co se děje. Kde je Kim, Theo, Lily, James, Harry nebo Sirius. A já si myslela, že je zrádcem Remus. A nikoho, nikoho z nich už nikdy neuvidím.

Doufala jsem, že Kim s Theem utekli. Opustila jsem je. Věděla jsem, že by Kim nikdy nikomu nevyzradila, kde se Potterovi skrývají. Spíš jsem doufala, protože to byla naše poslední naděje.

Přišlo mi, jako bych na několik minut úplně přestala vnímat. Jediné, co přerušovalo mé vzlyky byla Jackova slova útěchy, která ale hrála jen v pozadí a já je vnímat nedokázala. Přišlo mi, že už nemůžu nic udělat. Nemůžu nikomu pomoct. Jen čekám na vlastní smrt.

V tom se otevřely dveře a já nadskočila. Rázem jsem ztichla, stejně jako Jack. Proplula mnou vlna nenávisti.

"Ty," vyplivla jsem zhnuseně při pohledu na postavu, kterou jsem poznala i přes své slzivé oči. Na sobě měla až šíleně padnoucí černé šaty, k smíchu v porovnání se sklepením, ve kterém jsme se nacházeli. Mohla jsem si jen domýšlet, kde skutečně jsme.

"Ale, ale," začala s širokým úsměvem Bellatrix, svou hůlku pevně svírala podél těla. "Jestli to není ta slavná Lara z Nebelvíru, nejlepší kamarádka Pobertů a vyvolená čarodějka. Dlouho jsme se neviděly," dodala.

Mlčela jsem. Neměla jsem sílu být ta vzbouřená oběť únosu, která ze sebe vyklopí všechno hrdinství, jako tomu bývá ve všech filmech a knihách. Nedokázala jsem pochopit, jak může být někdo uvnitř tak zkažený. A nedokázala jsem ze sebe vydrat jediné slovo.

"Vypadá to, že si spolu ještě užijeme trochu zábavy."

______________

pohled 3. osoby

Malým těsným bytem, jenž osvětlovalo jen několik tlumených lampiček, zableskly barevné paprsky. Následoval hrozivý zvuk zničených dveří, rozsypaného skla a prasknutí dřevěné nohy stolu.

Za třemi muži zahalenými v maskách vstoupil poslední. Byl oblečený v padnoucím oblečení, hlavu měl zvednutou nahoru jako by mu patřil svět. V havraních vlasech se mu odrážely odlesky, ale i přes to vypadal vysíleně. Za to mohlo několik zničených viteálů.

Smrtijedi jednoduchým švihnutím hůlky svázali Kim a Thea. Oba seděli na pohovce, z níž na jednom konci čouhala vycpávka. Kim měla na tváři vyděšený výraz. Tolikrát si představovala chvíli, kdy se za ní Tom Riddle vydá, ovšem nikdy si nedokázala přiznat, jaké by to ve skutečnosti bylo. Teď, když seděla ve svém vlastním bytě, který jí připadal k nepoznání, věděla, že si tajemství, jenž střežila, odnese do hrobu. Snažila se být silná.

"Moc mě to mrzí, Theo," zašeptala ke svému příteli, který na muže před pohovkou shlížel se znechucením. Stejně i jemu bušilo srdce strachem, ale stále mu zbývala naděje. Naděje, že je nechají jít.

Tom Riddle odhalil svůj chrup úsměvem. "Víš, co chci," pronesl směrem k drobné blondýnce, která se téměř třásla strachem. Musela být silná.

"A ty víš, že ti to nikdy neprozradím," vyplivla rozhořčeně. Hlavou se jí vířily myšlenky, všechno o co se poslední měsíce snažila- bylo to fuč. Zrádce nemohl být Lupin- vždyť ani nevěděl, že je strážcem tajemství zrovna Kim!

"Nikdy?" Tom se posměvačně uchechtl, cítil se o tolik kroků napřed. Sklonil se nad Kim a Thea, který se prudkými pohyby snažil dostat z kouzelných smyček. "Já si myslím, že mi to prozradíš hned teď," ušklíbl se. "Víš proč?"

Kim sledovala jeho tvář bez jediného pohybu.

"Protože vím vaše malé tajemství," pronesl ledovým hlasem a naklonil hlavu. "Musím uznat, že to bylo chytré, ovšem ne dostatečně. Schovat malého Matthewa u své babičky- nikdo se to nedozví, že? Navzdory vaší nepřeberné snaze, já jsem to odhali. A vy dobře víte, co se stane pokud mi neřekneš, kde je Harry Potter schován."

Pod tímto se Kim zlomila. Po tváři ji stékalo několik slaných slz, které nedovedla zastavit. Teď věděla, že selhala.

"Nemůžu," vzlykla při myšlence na šťastnou rodinu Potterových. Theoův obličej se úzkostně stáhl.

"Kim," šeptl, "prosím. Udělej to pro Matta. On má ještě šanci." I jemu po tváři steklo několik slz.

"Mají dům v Godrikově dole. Dům číslo osmdesát tři," vydechla. "Prosím, Matthew je ještě dítě. Za nic nemůže-"

Místnost ohromil zelený záblesk z Voldemortovi hůlky, než se společně se Smrtijedy přemístil. Teď už mu síly zbývaly na jediný úkol. Ale po něm, po něm bude nejmocnější na celém světě.

V Godrikově dole vládlo ticho. Bouře už ustala, z nebe ale stále padaly drobné kapičky deště a do kabátu Pána zla narážel silný vítr. Po ulici kráčel sám, hlavu měl vítězně vzhůru. Zabije Harryho Pottera a poté Larissu Stoneovou. Chlapce a dívku z věštby.

S hůlkou napřaženou v ruce se zastavil před oním domem. Nahoře v dětském pokoji se svítilo stejně jako v obývacím pokoji.

"Alohomora," pronesl pružně s blýsknutím v očích, načež se dveře rozletěly dokořán. Z domu se ozvalo nesrozumitelné volání a křik. James Potter, překvapen, ohromen a zděšen se ocitl v předsíni, oči upřené na Toma Riddla, Voldemorta, zahaleného v černém plášti. James se ani nestačil natáhnout pro svou hůlku.

"Mdloby na tebe." James ležel nehybně na zemi.

Tom se poušklíbl a kápi pláště si sundal z hlavy. Bezlítostně do Jamesova bezvládného těla rýpl špičkou boty.

"Škoda," uchechtl se. "Díky tvojí kamarádce tě dneska nezabiju," sklonil se nad jeho hlavu, jako by ho snad James v bezvědomí mohl slyšet. "Až se probudíš, nebudeš mít syna," zašeptal mu do ucha se zlostným úsměvem a pokračoval po schodech nahoru. S každým vrznutím ním projela vlna vzrušení.

V dětském pokojíku vládl rozruch. Zdmi se ozýval Harryho pláč z malé dřevěné postýlky u okna, před kterou stála Lily Potterová a statečně ji střežila. Tolikrát přemýšlela nad chvílí jako touto, která by mohla nastat. Nikdy nevypadala takhle. Byla zmatená. Mohla ji snad Kim zradit? Kde byl v tuhle chvíli James? Proč se neřítil nahoru po schodech pomoct jí bojovat proti Riddlovi a zachránit Harryho?

Tom se znovu škodolibě usmál. Projela jím vlna uspokojení a myšlenka na moc, kterou měl na dosah prstů. Vztáhl hůlku vzhůru.

"Ustup, ty hloupá holko!" pronesl posměvačně a namířil na Harryho postýlku svou hůlku. Lily jen kroutila hlavou. Pokud má umřít společně s Harrym, udělá to. Nevzdá se.

"Avada kedavra!" Z Riddleovy hůlky vytryskl zelený paprsek, ovšem místo Harryho drobného tělíčka zasáhl statečnou rudovlásku. Ta se pod paprskem okamžitě zřítila k zemi. V tu chvíli se stalo něco, co ani sám Pán zla nedovedl vysvětlit. Hůlka mu pukla v ruce a než stačil zareagovat rozplynul se pod kletbou, kterou dokázala odrazit jen vzácná magie, láska Lily Potterové ke svému synovi a její naděje v něj.

Teď ticho místnosti prořezával jen pláč Harryho. Před jeho postýlkou leželo Lilyino mrtvé tělo.

________________

Nebyla to další vize to, co jsem před očima viděla, poté co na mě seslala Bellatrix ty nejhroznější kletby. Nejprve mi přišlo, že se mi lámou kosti a vaří krev v žilách. Ale zatmělo se mi a já viděla to nejhrozivější na celém světě, něco horšího než milion mučících kleteb. Lilyinu smrt.

Když jsem otevřela oči, Bellatrix už v místnosti nebyla. Stočila jsem se na bok, abych se přesvědčila, že je Jack stále naživu. On se na mě ale díval se stejnými obavami v očích.

"To byla moje první vize, Lilyina smrt," zachraptila jsem bez sil, všechno to do sebe zapadalo. Ale já si to nikdy neuvědomila. "Proč mi to nikdy nedošlo-"

"Není to tvoje chyba, Beth," snažil se mě uklidnit, přestože věděl, že to postrádá smysl.

"Jsem ráda," vydechla jsem po chvilce. Jack mi věnoval zmatený pohled. "Viděla jsem jenom Jamesovo a Lilyino tělo. Neviděla jsem, jak Harry umřel. Doufám-Doufám, že to bylo rychlý, víš?" Po tváři mi steklo několik slz.

Hlavu jsem položila zpět na studenou dlažbu a únavou zavřela oči. Myslela jsem na Siriuse. Na to, jak ráda bych ho teď viděla. Jak ráda bych změnila poslední věc, kterou jsem mu kdy řekla a zkazila tím úplně všechno. Kdo ví, kde teď Sirius Black je.

Slzy mi pomalu zasychaly na tvářích a já se poddala únavě s myšlenkami na zelený záblesk a na Siriuse Blacka.

________________

pohled 3. osoby

Sirius seděl nehybně na židli v kuchyni, kterou ještě před hodinou sdílel s Larou. Nemohl se zbavit myšlenek na jejich hádku, tolik litoval toho, co řekl. Přemýšlel nad tím, jestli se vrátí nebo jestli tohle byla poslední kapka a jejich vztahu je konec. Vířilo se mu to hlavou, všechny ty jedovaté myšlenky.

Jeho temnější chvilku přerušilo nepřirozeně dlouhé zazvonění domovního zvonku. Lara to být nemohla- přeci jen, měla své vlastní klíče. 

Loudavým krokem se dobelhal ke dveřím, které vzápětí otevřel. Před ním stál ředitel Brumbál, po jeho boku dva muži, bystrozoři. Sirius se necítil na řešení otázek ohledně řádu v tuto hodinu a už vůbec ne poté, co tohle všechno způsobilo hádku s Larou.

"Pane řediteli," odkašlal si Sirius a už ze zvyku slušně pozdravil, "jak vám mohu pomoci?"

Ovšem Brumbál měl na tváři až zvláštně ponurý výraz. Možná to na první pohled nebylo vidět, ale Sirius to poznal. A kdo byli ti dva muži vedle něj?

"Pane Blacku," promluvil konečně. "Mohu dál?"

Sirius se chystal nadechnout k odpovědi, možná se na něco vymluvit, ovšem přerušil ho příchod cizího patrona neznámého muže. Sirius nakrčil obočí.

"Přišli jsme pozdě, Brumbále. Oba jsou mrtví. Musíme to nahlásit na ministerstvo," zněla jeho zpráva, stručná a jasná. Siriusovi se rozbušilo srdce. Kdo byl mrtví? Mohla to být Lara?

Brumbál podivně zkroutil obličej, poté se patron rozplynul. Ti dva muži si vyměnili pohled.

"Kdo je mrtvý? Co se stalo?" vypustil Sirius otázky, se strachem čekal na svou odpověď. Hlavou se mu hrnuly ty nejčernější myšlenky. Co se mohlo stát?

"Dostali jsme zprávu od slečny Landonová a pana Bruckea. Je mi líto, že vám to takhle musím říct, ovšem musíte mě pochopit. Oba byli zabiti Smrtijedy a my si nemůžeme být jisti, zda Voldemort ví, kde jsou v tuto chvíli Potterovi," pronesl Brumbál jemně svým uklidňujícím hlasem, který ovšem v této situaci vůbec nepomáhal.

"U Merlina," Siriuse zalila úzkost a i přes to, že se to na venek snažil skrýt, uvnitř zmatkoval. Pokud se tohle stalo, kde je Lara? Ví Brumbál, kde je? Možná, že je v bezpečí.

"Můžeme dovnitř?" zeptal se Brumbál znovu, naléhavějším hlasem než předtím a kývnutím ukázal na svůj doprovod. "Potřebuji mluvit se slečnou Stoneovou."

Tato věta Siriuse donutila nakrčit obočí. "Lara tady není, pohádali jsme se a ona odešla. Myslel jsem, že šla do sídla řádu," drmolil Sirius zmateně, ale když ho napadlo jediné místo, kam by Lara po hádce šla, zastavilo se mu srdce.

"Že tu není?" nechápal Brumbál.

"Musela jít ke Kim," vydechl zničeně Sirius. "U Merlina," zašeptal si pro sebe.

Konečně promluvil jeden tajemný doprovod Brumbála. "V tom bytě nikdo jiný nebyl."

"Tak kde je sakra Lara?"

Sirius Black a Albus Brumbál po boku dvou ministerských bystrozorů se vydali do Godrikova dolu. Museli zjistit, zda bylo tajemství skutečně vyzrazeno a museli to zjistit dříve, než se k Potterovým dostal Voldemort.

Sirius nikdy nebyl tolik zděšený. Děsil ho obraz mrtvých těl jeho dvou přátel Kim a Thea, ještě víc ho děsilo to, že s nimi před jejich smrtí byla Lara, která nyní není nikde k dohledání. Děsilo ho, že by Voldemort mohl vědět, kde se ukrývají Potterovi. Rozhodně ale nečekal, co v domě Potterových našel.

Všichni čtyři teď stáli před zničenými dveřmi malého rodinného domku. Siriuse zamrazilo. Znal to místo jen z fotografií, které mu James posílal. Znal ho jako Harryho domov, kde poprvé usedl na své mini košťátko. Mělo to být bezpečné místo. Každý krok vpřed ho bolel, kvůli knedlíku v krku ze sebe nevydral jediné slovo. Připadalo mu, jako by vlastně vůbec nevnímal.

Všichni rozsvítili své hůlky.

"U Merlinových vousů," vypustil už po několikáté Sirius, když na zemi spatřil Jamesovo tělo. Okamžitě se k jeho hlavě na studené podlaze sklonil, ale ještě více překvapený a s malou úlevou v očích si vyměnil pohled s Brumbálem.

"Pořád dýchá," vyhrkl nevěřícně. V tu chvíli začal Jamesovi jemně fackovat tváře.

"Jamesi?" drknul do něj znovu. "Slyšíš mě?"

James zmateně rozevřel oči. Několikrát zamrkal a když spatřil svého nejlepšího přítele a ředitele Brumbála, zmateně nakrčil čelo. Potom mu ale došlo, co se stalo.

"Kde je Lily s Harrym?" vykřikl a okamžitě se zvedl ze země. Slyšet byl jen dupot po schodech. Za Jamesem se hned rozběhl i Sirius, i přes to že ani v nejmenším nechtěl vědět, co nahoře najde.

Z dětského pokojíku byl slyšet jen dětský pláč. Sirius vstoupil dovnitř, připadalo mu, jako by ho ovanul chlad smrti. Spatřil Jamese, jak se sklání nad Lilyiným tělem. Otřásal se pod náporem vzlyků, Sirius ani nerozuměl, co mumlá. S hrůzou v očích sledoval svého přítele s mrtvou Lily v náručí. V jejích smaragdových očích už nebyla jiskra, byly skleněné a měli v sobě pohled smrti.

Sirius se opřel o zeď, snažil se vstřebat, co se stalo. Uvnitř to bublalo emocemi, ale Sirius věděl, že pokud se jim poddá, zešílí. Jediná věc, která ho udržovala příčetného, byla Lara. Pokud někde byla, živá nebo mrtvá, musí jí najít. 

Zůstávala ale další otázka. Kde je Tom Riddle?

Pohlédl znovu na Harryho, který se se slzami v očích držel ohrádky své postýlky, a na Jamese, ke kterému nyní přispěchal i Brumbál. Nepřítomně sledoval, jak jeden z bystrozorů posílá zprávu na ministerstvo a jak bere James Harryho do náručí, stále pod náporem vzlyků.

__________________

Za dveřmi jsem slyšela dva hlasy. Připadalo mi, že jsem ani jednoho z nich nikdy neslyšela, znělo to, jako by vedli vážnou konverzaci. 

"Znamení zla," neznámý muž ztlumil hlas, "pobledlo. Nesnaž se popírat, že to necítíš taky. Pokud nás najdou, je s náma konec. Musíme něco udělat nebo-" zastavil se na chvíli, jako by se ujišťoval, že nikdo není kolem, "utéct. Pokud se Pán zla pro tu holku nevrátí, musíme ji zabít."

Při těch slovech ve mně hrklo. Neměla jsem nejmenší tušení, o čem mluví, nic jsem nechápala. Poté se zvenčí ozvalo už jen mumlání a kovové dveře se znovu otevřely. Při tom skřípnutí vyskočil i Jack, který dosud poměrně nerušeně pospával.

Ve sklepě to páchlo potem, zatuchlinou a zvratky. Netušila jsem jaká doba už uběhla, ale muselo to být už několik hodin. Možná, že bude za chvíli svítat. Poté mě přepadly děsivé myšlenky- já už svítání nikdy neuvidím.

Dovnitř vstoupil vysoký štíhlý muž. Mohlo mu táhnout možná k padesátce, ale i přes to vypadal velmi mladě. Měl v sobě takový podivný šarm, ale v tuto chvíli se mi z něj akorát zvedal žaludek.

"Musel jsem se přijít kouknout na tuto sbírku tady," podivně se zasmál a ladnými kroky došel až před mě s Jackem. Něco na něm se mi zdálo povědomé, ale nedokázala jsem přijít na to, co to bylo.

Hodila jsem pohled po Jackovi a snažila se pohnout směrem k němu. Měl v tváři podivný výraz.

"Larissa Stonevá, hm," zamyslel se s podivným výrazem muž. "Pěkně děvče, už jsem o tobě slyšel."

Já ani Jack jsme ze sebe nevydali jediné slovo. Neznámý muž se nad tím ušklíbl.

"Vlastně jsem slyšel, že jste byli dokonce...pár. Tedy nějakou chvíli." Když věnoval Jackovi ledový pohled, zamrazilo mě. Cítila jsem, že je něco špatně.

"Přeci jen jsi něco podědil," zasmál se, odvrátil od Jacka pohled a skrčil se, aby mi pohlédl do tváře. Zamračila jsem se.

"No tak, Felixi. Nebuď nezdvořilý. Ani nás nepředstavíš?" vydechl s falešným zájmem.

"V té myslánce, tvoje matka tě oslovila Jacku Felixi. Jaké je vlastně tvoje pravé jméno?"

"Jack Felix Rosier."

Při této vzpomínce mě zamrazilo, ovšem já to při pohledu na muže nedokázala zapřít.

"Vy jste-"

"Evan Rosier, ano, jsem jeho otec," přikývl pobaveně a zvedl se zpět na nohy. Jack si odplivl, podezřele blízko k nohou svého otce.

"Ty nejsi můj otec. Už nějakou dobu jím nejsi."

"Ale jsem a ty jsi můj syn," naklonil hlavu s širokým kyselým úsměvem. "Musím říct, když jsem se doslechl, co jsi měl za období, potvrdilo se mi, že jednou Rosier, navždy Rosier."

"Nejsem nic jako ty!" zařval prudce Jack, za provazy na zápěstí zatáhl tak silně, že se mu zabarvily krví. 

Evan Rosier si z kapsy vytáhl hůlku a zamířil mi ji na krk. Zamrzla jsem na místě, stejně tak Jack.

"Nemyslel jsem si, že budu mít takový štěstí tě zabít, synu," pronesl se smíchem. "A k tomu tady to půvabné děvče."

Opatrně jsem zakroutila hlavou. Bála jsem se udělat jediný pohyb, ale věděla jsem, že se smrti vyhnout nemůžu. Ne v sídle plném Smrtijedů.

"Nemůžete nás zabít. Voldemort by to nedopustil, chce to udělat sám," špitla jsem v naději na více času. Nevysloužila jsem si nic jiného než další zuby odhalující úškleb.

"Plány se změnily, holčičko. Můžu udělat, cokoliv budu chtít," zavrčel. Hůlku měl napřaženou na můj obličej a já zoufalstvím přivřela oči. Cítila jsem pot na svém čele, srdce mi bušilo adrenalinem.

"Otče, prosím," vypustil ze sebe Jack slabým hlasem. Věděla jsem, že se mě snaží zachránit.

"Je to v pohodě Jacku. Nemůžeš za to," snažila jsem se svůj hlas zachovat klidný bez známek strachu, i přes to že jsem myslela, že tím náporem emocí exploduji. 

Rosier protočil očima.

"Měl bys být pyšný na to, že jsi Rosier, synu. To její otec byl ten největší zbabělec, kterého jsem kdy spatřil. Že ano?"

Zatnula jsem čelist.

"Byl jsem to já, kdo ho tehdy zabil, když tenkrát utekl!" pronesl s úsměvem a věnoval Jackovi další pohled. "A teď se můžeš aspoň dívat."

Čekala jsem na to. Na zelený záblesk. I přes to, že jsem byla zmatená, byla jsem připravená. Nevěděla jsem, co se za těch několik hodin stalo, ale byla jsem si jistá, že teď to byla ta chvíle. Jackův pohled mě o tom přesvědčoval. Ale místo toho sklepení zalilo červené světlo. 

Najednou, jako bych nevnímala. Zpomaleně jsem sledovala, jak padá tělo přede mnou k zemi. Dovnitř vtrhlo několik cizích osob, všichni ozbrojeni hůlkami. Zvonilo mi v uších a já slyšela tlumené rozbití skla a nábytku.

Někdo se ke mně sklonil a mávnutím hůlky mi povolil provazy. Potom mi to konečně došlo. Zvládla jsem to. Nemohla jsem se ale ubránit hrozivým myšlenkám na to, co mě čeká, až se vrátím domů.

_______________

Jen co jsem překročila dveře hlavního štábu na Grimmauldově náměstí, chodbou se ke mně přiřítil Sirius a padl mi kolem krku. V tu chvíli jsem se aspoň na chvíli cítila sto procentně šťastná. To, že jsem měla možnost znovu nadechnout jeho dokonalou vůni a ucítit stisk jeho obětí, mi připadalo jako zázrak.

"U Merlinových vousů, Laro, tohle už mi nikdy nedělej," odtáhl se z objetí a obě své dlaně mi položil na tváře. Neubránila jsem se širokému úsměvu a mé srdce poskočilo, když se svými rty dotkl těch mých.

"Když jsi byla pryč, jediný nad čím jsem přemýšlel bylo, že poslední, co si budu pamatovat je to, že jsme se hádali. Promiň," zašeptal zničeně, ale já mu jen věnovala další úsměv.

"Jsem hrozně ráda, že tě můžu zase vidět."

I přes to, že jsem byla štěstím bez sebe, že jsem živá stejně jako Sirius, dopadla na mě krutá realita a úsměv mi z tváře rázem spadl. Sirius si toho všiml a dlouze si povzdechl.

"Laro, nemohla jsi tomu zabránit," pronesl Sirius ve snaze mě přesvědčit a já nechápala, že neví, že to nemá smysl. Jistě, že se tomu dalo zabránit. Ztratila jsem tři své přátele během pár hodin.

"Kim, Theo a Lily.." nechala jsem jejich jména vyplynout do vzduchu. "Nechtěla jsem, aby se něco takového někdy stalo."

"Já vím," Sirius se smutně usmál a znovu mě přivinul do své náruče. 

"James je v jídelně s Brumbálem, Remusem a malým Harrym. Musíme si všichni promluvit," pronesl. Vzal mou dlaň a já ho beze slov se srdcem v žaludku následovala do jídelny. Stále mi to tu připomínalo Reguluse. Teď ale i Kim, Thea a Lily.

Do jídelny jsem vstoupila se sklopeným pohledem. U stolu seděl ředitel, Remus a James, vedle něj i malý Harry v dětské židličce. James se zvedl od stolu a svými kroky si to ke mně namířil. James nepronesl jediné slovo jen mě pevně objal. Přivřela jsem oči ve snaze potlačit další slzy.

"Je mi to hrozně líto," zamumlala jsem mu do zmačkané košile.

"Já vím," vydechl. "Jsem rád, že jsi v pořádku, Lar."

Odtáhla jsem se s pevným úsměvem a otočila se na Remuse. Na sucho jsem polkla.

"Reme.." Ani jsem nevěděla, co říct. Tolik jsem se styděla, zvlášť po tom všem, co se stalo. Po tom, jak jsem mu nevěřila a podezřívala ho.

Se zavrzáním židle vstal i on a pevně mě objal. Nečekala jsem to, ale objetí mu opětovala. Překvapeně jsem na něj zírala.

"Nemusíš se mi za nic omlouvat, Laro. Vím, že poslední měsíce byly šílený, ale chci to dát zase do normálu. Alespoň, co to jde," vydechl při myšlence na všechny, kteří nás opustili. Skousla jsem si ret.

"Tak moc jsi mi chyběl, Lupine," pousmála jsem se zaslzenýma očima a promnula si tváře. Se zvednutím koutků jsem kývla na Brumbála.

Usedla jsem za dřevěný stůl v jídelně a dlouze vydechla. James si upravil brýle na nose a otočil se na Brumbála, aby pokračoval v konverzaci, kterou vedli před mým příchodem.

"Je tedy skutečně pryč?" nechápal, ale doufal, že tomu tak skutečně je.

"Všechny viteály ještě nebyly zničeny, víte, co to znamená. Ale nyní máme obrovskou výhodu. Voldemortovi přívrženci se rozutekli, nyní žádná armáda neexistuje," zodpověděl mu ředitel s povzbudivým úsměvem.

James chápavě přikývl, Sirius mi pod stole stiskl ruku a věnoval mi lehký úsměv.

"Vím, že si teď všichni zasloužíte klid a odpočinek, zvlášť čas na pochování vašich přátel. Vůči řádu nemáte žádné povinnosti," kývl na nás všechny ředitel a zvedl se ze svého místa.

Najednou ale ředitel zvedl hlavu a svou dlaň vystřelil ke kapse hábitu. Vytáhl z ní malou obálku.

"Málem bych zapomněl. Na ministerstvu mi byla vydána závěť, kterou před několika týdny sepsala slečna Landonová," pronesl, jako by sám netušil, proč Kim závěť vlastně sepsala, přestože to kvůli událostem posledních měsíců smysl trochu dávalo. S nakrčeným obočím jsem obálku převzala, přičemž jsem po Siriusovi hodila nechápavý pohled. Pokrčil rameny.

Obálku jsem roztrhla a očima přejela několik řádků.

Překvapeně jsem vytřeštila oči, rty se mi údivem samovolně pootevřely.

"Co se tam píše?" nechápal James a zvedl se ze židle, aby mi nahlédl přes rameno. Stále zaskočená jsem papír uklidila zpět do obálky a usadila se na svou židli. Všichni s napjatými obličeji čekali, co ze mě vypadne.

"Kim a Theodor měli... mají syna. Nechtěla ho do toho zatahovat a proto ho teprve pár týdnů vychovává její babička. Kim mě jmenovala jeho opatrovníkem," vypustila jsem s úst. Neměla jsem o ničem takovém sebemenší tušení- vždyť koho by napadlo, že Kim byla několik měsíců těhotná. Zalil mě studený pocit, když mi došlo, že se z Matthewa, jak stálo v dokumentech, stal sirotek. Ovšem zahřálo mě u srdce- Matthew sám nebude. Má mě, má nás všechny.

V tu chvíli se mi zvláštně ulevilo. Říká se, že před smrtí se vám přehraje celý život před očima. A právě teď se přehrál mně. Byla to symbolická smrt. Ta stará Lara byla pryč, ta Lara, která svůj život trávila přidušená strachem z války a smrti. Byl to pro mě nový začátek. Žít normální život, smířit se s minulostí, ale nezapomenout. Vychovávat Matta jako vlastního syna. A ne jen pro Kim, ale pro nás všechny.