Jaro se překlenulo do horkého léta, a to do podzimu. Sledoval jsem z okna komnaty, jak podzim barví listí, kam až oko dohlédlo a nemohl se dočkat zimy. I přes to všechno, co zima přinášela a náš lid skoro až trpěl, já zimu miloval. Vyjížďky na koni v závějích sněhu, všude ticho, kdy jakýkoliv zvuk hlasitě rezonoval a pohled na zvěř, jak hledá ještě poslední kousky přeživší zeleně... Pohled na zasněžený les, který byl sice i v jiná roční období nádherný, ve mně evokoval cosi magického. Do lesů mě to táhlo od malinka a nejinak tomu bylo i tento rok, kdy jsem dovršil čtrnácti let.

Od mala si mě bratr i rodiče dobírali, že jsem snílek. Že jen čekám na to, až v lese narazím na zakletou princeznu, já se jen smál ale možná někde v hloubi duše doufal, že to tak jednou bude. Ale prozatím; les byl moje útočiště a ani hajní ho neznali tak, jako já.

Jakmile se podzim překlenul do poloviny listopadu a z nebes se začal sypat první letošní sníh, ulevilo se mi. Prozatím to vypadala na mírnou zimu ale teď... Několik hodin jsem strávil jako pomocník matce, která jako každý rok objížděla vesnice našeho království a podarovala každou rodinu teplými dekami, oblečením a zásobami. Ale ihned po návratu, zmizel jsem do lesů.

Sníh křupal pod nohama, kdesi za mnou, kousek od vstupu do lesa, spokojeně ržál kůň a já se pomalinku nořil do stromoví. Prošel jsem svá nejoblíbenější místa a když jsem se po několika hodinách vrátil, překvapeně jsem sledoval lidské stopy kolem mého koně. Byly malé, drobné, a sníh co začal poletovat je začínal skrývat.

„Kdo tu byl?" Hladím Lucifera po hlavě a rozhlížím se kolem nás. „Hm?" Jen zaržál, vydechl a kopyta mu zahrála. „Pojedeme, ano." Vyhoupnu se do sedla a znovu se kolem nás rozhlédnu a překvapeně z koně opět seskočím.

Ulomená větve jehličnanu, pohozena u vstupu do lesa. Přeběhl jsem malinkou mýtinu a se zájmem ji zvedl. Co tu dělá? Tady byl les listnatý, jehličnany byly tam, kudy jsem šel já.
Protáhl jsem hlavu holými větvemi a skrčil ret. Ten někdo, kdo byl u mého koně, zametal větvičkou svoje stopy, ale tady je přestal skrývat. Kůň znovu zaržál.
Pomalinku začínala padat tma, a i když jsem se nebál nebylo mi dobře z vědomí, že někdo tady byl se mnou a já ho neviděl. A hlavně, kdo to byl, nebo spíše je?
Vešel jsem se do lesa a s obezřetností sledoval stopy. Ušel jsem jen pár metrů, když náhle zmizely.
Zas a znovu jsem se rozhlížel kolem sebe, ale nikde nic, jen hrobové ticho. S potřesením hlavy jsem se vracel zpět a byl jen pár kroků od Lucifera, když jsem si všiml že něco přežvykuje. Se zájmem a naštvaným šťouchnutím do boku z jeho strany, jsem sledoval jablko, které jsem mu dostal z tlamy.

Polknu nadávku, s nevolí se dívám jak se Lucifer znovu do jablka pouští a pak mě pohledem pobízí, abych nasedl.

Pomalu jsme se dali do pohybu, oči mi těkaly po prostoru, snažil jsem se naráz vidět a slyšet vše, a spatřit toho někoho, kdo mi nakrmil koně. Ale jediné, co jsem viděl byl párek jelenů a odkudsi houkala sova...

V myšlenkách o neznámém, jsem se vrátil na hrad. Po večeři s rodinou následovalo nezbytné sezení u krbu, diskutování o problémech poddaných a matčiných plánech na zítřejší den. Pomalu jsem se už chystal odejít, když mě bratr předběhl a zmizel.
Nepochopení jsem hrát nemusel, tvářil se od mého příjezdu divně a podivná atmosféra se vznášela i po celou dobu večeře.
Věnoval jsem rodičům pohled, ale v první chvíli nic nenaznačili. Ticho se dalo krájet, popřál jsem dobrou noc a zamířil ke dveřím.

„Nialle." „Otče?" „Gregory se bude ženit... Jen... Nesouhlasí s tím, nelíbí se mu to." Překvapeně mrkám a nějak nevím, co říct.
Náš vztah nebyl nejrůžovější, ale přece jen občas přišel a s něčím se svěřil, stejně jako já. Tudíž, věděl jsem jaké city chová k dceři matčiny komorné. A už v době, kdy mi to řekl jsem chápal ve svém věku, že s tím otec souhlasit nebude.
Jenže v tomhle měl otec poslední slovo ani jeho vzdor mu nepomohl.
Zima se překlenula. Už během ní probíhaly velké přípravy na bratrovu svatbu a nějakým způsobem jsem pozapomněl na situaci v lese, stejně tak na toho neznámého. Než jsem si znovu vzpomněl, bylo dávno po bratrově svatbě a v uších mi neustále zněla jeho slova; „Čekal jsem, že já nastoupím na místo otce, ale očividně bude trůn tvůj. Přeji ti to bratře, ale zapomeň na to, že si vezmeš tu, co budeš milovat. Dopadneš stejně jako já."
S těmi slovy nás opustil a usedl na trůn ve vedlejší zemi.
Nikdy otci neodpustil, že ho donutil do svazku, ale z dopisů, co psal matce nakonec vyplynulo, že je se svou ženou přece jen šťastný, i když na Theresu nedokáže zapomenout.

Život bez něj byl pro mě překvapivě těžký, dětství zmizelo a otec si vzal do hlavy, že ze mě vychová právoplatného dědice trůnu, v tom měl bratr tedy pravdu.
Čas dětských her a toulek skončil. Vše, co jsem pro svou zemi dělal, už byla najednou povinnost, nejen má dobrá vůle a jakýsi respekt z rodičů. Teď zbyl jen ten respekt a otec ve mně pěstoval smysl pro povinnost vůči zemi. Dařilo se mu to, ale jedno mi přece jen nevzal; zimní toulky. Těch jsem se nehodlal vzdát a zima byla jediné období, kdy otec polevil v nárocích na mně.

Odklepl další rok a po něm další a další, táhlo mi na dvacet a znovu jako každý rok, nemohl jsem se dočkat zimy.
Tichá šeptanda hradem, že král shání princeznu pro mě a chce se vzdát trůnu v můj prospěch, se šířila chodbami jako mor.
Komorník mi věnoval povzbudivé pohledy, vedl se mnou rozpravy o životě, který pro mě otec chce... Ale stejně jako bratr, nedokázal jsem s tím ztotožnit. Nestál jsem o donucený sňatek, a neměl jsem ani pocit, že ženu potřebuju.
Těch několik plesů mi stačilo, abych se podíval na pěkné dívky. Laškoval jsem s mladými služebnými... Nepřišel jsem si dost vyzrálý pro svatbu a následné kralování.
A zima, les a jeho útočiště mi slibovalo potřebnou oporu.

Letos přišla zima brzy a s velkou razancí. Podzim přešel do zimy během jediné noci.
Večer jsem se díval na poslední třepotající se suché listí na větvích v zahradě a ráno sledoval zasněženou krajinu kolem hradu.
S matkou proběhl každoroční rituál s objížděním vesnic v království a pomáhání chudým a jakmile jsme se vrátili na hrad, mířil jsem do stájí.

Lucifer zaržál, kopyta mu zahrála a nemohl se dočkat, stejně jako já.

Ani nevím proč, ale dnes, poprvé po těch letech, vzpomněl jsem si na zimu před pěti lety. Na to, jak mi ho někdo krmil jablky. Kdo ví, kdo to byl a kde mu je konec. Možná nějaký dřevorubec... Zprvu mi tohle vysvětlení stačilo, ale teď, bezděky jsem dovedl Lucifera k mýtině kde mi ho kdosi nakrmil. Rozhlížel jsem se kolem sebe a najednou se mi vidina dřevorubce zdála mylná; proč by za sebou zametal větví stopy?

Seskočil jsem z koně a prošel ten kus lesa jako před lety. Nikde ani noha, tedy, ne člověčí. Stop zvěře tu bylo dost, zklamaně jsem se vracel zpátky. Co jsem si od toho sliboval?
Pocit déjà vu přišel vzápětí. Kůň spokojeně stál na místě a něco přežvykoval.

„Co to máš?" Déjà vu zesílilo, v dlani jsem měl zbytek jablka a Lucifer koukal stejně vyčítavě jako před léty. Beze slova jsem mu jablko vrátil a rozhlédl se kolem nás.
Sjížděl jsem každý centimetr lesa, kam jsem dohlédl. Snažil se očima proniknout husté větve... Zametená cestička stop mě vlastně ani nepřekvapila, ale tentokrát ten někdo přišel z jehličnaté části lesa. Pohozená smrková větev tady nebudila tolik pozornosti, jako minule. Nevšiml bych si, nebýt toho, že se na větvi třepotal kousek látky. Ten, kdo spěchal si zničil oděv.

Ještě pár minut jsem čekal ale nic jsem neviděl ani neslyšel. Vracel jsem se domů a nazítří se do lesa znovu vydal.

Tam jsem si znovu prohlížel látku, kterou jsem vzal ze stromu. Byla tmavě rudá, na dotek připomínala samet...
Seskočil jsem z koně a vydal se do lesa. Ušel jsem několik metrů a skrčil se za menší hromadu kamení. Pár minut jsem tak setrval, očima mapoval okolí a po chvíli se tiše vydal zpět. Šel jsem pozadu, ve svých stopách... A u okraje lesa se znovu přikrčil. Větve tu byly nejsilnější a nejlépe obsypané.
Opatrně, aby les nevydal ani hlásku, rozhrnul jsem větve a zahleděl se na koně.
Spokojeně pohazoval hlavou, pak zastříhal ušima a otočil hlavu k lesu, za pár vteřin z něj vystoupila osoba. Překvapeně jsem vydechl, kdyby na Lucifera nepromluvila, věřil bych, že vidím lesní vílu.
Lucifer ji vítal jako starého známého, nechal se podrbat a zaržál, když mu dala jablko.
Zvuk jejího hlasu zmizel, hladila ho po hlavě a očividně něco šeptala. Lucifer dál spokojeně stříhal ušima a já se nestačil divit. Čím víc stárl, tím méně dovolil cizím lidem se ho dotýkat. I naši čeledíni měli kolikrát co dělat, aby ho zvládli, ale jí to dovolil a úplatek jablkem na tom určitě neměl svůj podíl.

Sledoval jsem tu scenérii několik minut. Dál ho krmila jablky, ale jinak nezkusila nic. Vlastně jsem netušil, co čekám. Že mi sedne na koně a vydá se na projížďku?
Rozhodnutí přišlo vzápětí; tím že na ni takhle Lucifer reagoval, musel ji znát. Určitě byla ona tou neznámou, co ho tu před lety krmila a nepochybně byl ten utržený kousek látky její.

Opatrně jsem se narovnal a přešel k východu z lesa. Nestačil jsem udělat ani krok na mýtinu, Lucifer zaržál a dívka se otočila.
Smaragdové oči se úlekem rozšířily, zářily jasnou zelenou barvou a bledá pokožka skoro zprůsvitněla.

Zvedl jsem ruku, tak jako na Lucifera, když jsem ho chtěl uklidnit. Špatný příměr, vím, ale riskovat že začne křičet leknutím nebo rovnou utíkat... Neměla důvod, nechci ji děsit ani ublížit. Chci ji jen poznat; kdo je.
Bylo to jako jakýsi záblesk. Teď jsem si ji mohl dokonale prohlédnout a došlo mi, že jsem objevil svou zakletou princeznu.

Lucifer ji něžně narazil hlavou do boku, trhla s sebou a ustoupila.

„Počkej!" Vyděšeně se kolem sebe rozhlížela, musela horečnatě přemýšlet nad tím, kde se mi v lese ztratí. Udělal jsem krok, okamžitě se otočila a vběhla mezi větve. Dal jsem se do běhu, proběhl pod větvemi tak, jako ona ale její stopy se ztratili po pár metrech.
Rozhlížel jsem se kolem sebe, pak se znovu pomalu rozešel směrem, kterým jsem doufal že šla. Ale nezahlédl jsem ji, ani nic nezaslechl.
Strávil jsem tam několik dlouhých, marných minut.
Potupně jsem se vrátil za Luciferem. Věnoval mi lítostivý pohled a když jsem ho začal hladit po hlavě, tiše zaržál a otřel se o mě. Jak kdyby mě vážně litoval.
S myšlenkami nad neznámou, jsem se vracel na hrad. K mému překvapení, rodiče tam nebyli a komorník oznamoval, že odjeli na setkání s kýmsi. Vlastně mi to bylo jedno, zavřel jsem se v komnatě a nechtěl nikoho vidět. Jen ji.
Potřebuju vědět kdo je, jaké je její jméno a odkud je. V okolí hradu jsem ji nikdy nezahlédl a pokud byla z vesnice, co byla hradu nejblíže, musela si i tak pěkně zajít. Nehledě na to, jak se do této části lesa dostala? Sem lid nesměl, jen s povolením... A ona jako myslivec nebo dřevorubec opravdu nevypadala.

Přežil jsem večer i následné dopoledne. Zhostil jsem se nezbytných úkonů, co jsem jako princ musel vykonat a jakmile to šlo, mizel jsem do stájí. Jak naivní bylo doufání, že když nechám Lucifera o samotě, tak se ona zjeví, mi došlo po čtyřech hodinách.
Seděl jsem na konci mýtiny, v koruně stromu, a de facto od začátku drkotal zuby, ale jediné, co se v blízkosti koně objevilo bylo pár veverek. Pro těch pár minut jsme zapomněl vnímat zuby a bavil se, jak kolem Lucifera poskakují, a přitom nepřestával bedlivě sledovat okolí. Ale domů jsem se vracel s nepořízenou.

Stejně jako několik dalších dní.

Najednou se blížil čas vánoční, hradem se ze spodního patra linula vůně cukroví, a zatímco okolí se radovalo, já tiše soptil.
Sotva jsem se vrátil z lesa, objevil ve stájích se objevil otec. Očividně tam na mě musel čekat a výraz v jeho tváři sliboval že to, co mi chce, se mi líbit nebude.

Zanechal mě tam stát, brunátného vzteky, s hromadou argumentů; vybral mi nevěstu.
Jakmile skončí vánoční svátky, dojde k prvnímu setkání. A hned týden poté, budou oznámeny zásnuby a za další měsíc bude svatba.
Řeči o tom, jak je na kralování už starý a ví, že další roky mu sílu jen uberou, mi jen zvedaly tlak. Moje argumenty nebral na vědomí a když jsem vyrukoval s tím, že bych mohl být král i bez královny, div že mě neuhodil. Ani argument, že i u něj to přece tak bylo, mi neprošel. Jak řekl, tak bude.

Vzteky jsem se otočil na patě, znovu osedlal Lucifera a bez zaváhání znovu vyjel pryč. Hnal jsem ho, chudáka, jako smyslu zbavený.
Ani nevím, kudy jsme jeli. Při první příležitosti; prořídlé cestičky k lesu, jsem zahnul do něj a hnal ho dál mezi stromy.
Nedíval jsem se, kudy jedu. Bylo mi to jedno. Hnal jsem se, jako kdybych mohl tomu, co po mně otec chce utéct.

Náraz přišel vzápětí. S heknutím jsem dopadl na zem, z větví nade mnou na mě opadal sníh, ale zvednout se, na to síla nebyla. Jediné, co jsem zvládl bylo odstrčit větev, do které jsem narazil a odlomil ji tak od stromu úplně.

Nemám tušení, jak dlouho jsem tam ležel, ale probralo mě křupání sněhu a vlezlý pocit chladu. Oblečení jsem měl promočené durch, snažil jsem se otočit alespoň hlavou, ale neskutečně bolela.
Musel jsem několikrát zamrkat, abych vůbec viděl ostře. Někdo vedle mě poklekl a vzápětí se naklonil. Do zorného pole se mi dostala dívka, ta dívka.
Bázlivě mi přejela dlaní po hlavě, pak mi ji opatrně otočila do boků a čekala na reakci. Dočkala se bolestného syknutí. Jen přikývla a pak mi prohmatala zbytek těla. Když skončila, znovu se naklonila a něžně mi hlavu zvedla. Vsunula mi pod ni svoje nohy a já na pár minut oči zavřel. Bylo to příjemné, i za tu cenu chladu.
Dala mi několik minut a pak teprve promluvila.

„Zvládneš se postavit? Musíš do tepla." Zmůžu se jen na kývnutí. Měl jsem pocit, přísahal bych, že když promluvila, zvuk jejího hlasu zněl jako kdyby zazvonil křišťál.
Dostala mě na nohy, pak mi vklouzla pod paži a nechala mě, abych se o ni opřel.
Bylo mi jedno, kam mě vede. Příslib tepla za jakoukoliv cenu, jsem nemohl odmítnout.

Šli jsme několik minut, pořád jsem se snažil očima proniknout les a najít Lucifera. Děsilo mě pomyšlení, že se někam zaběhl a v noci ho napadnou vlci. Anebo že vrátí na hrad beze mě, a otec zburcuje stráže. Vlastně nevím, která z těch možností mě děsila víc.

Místo koně jsem skrze větve zahlédl chaloupku. Z komína stoupal kouř, okenice a světlo za nimi, se tvářily vábivě.
Prošli jsme brankou, pomohla mi přes zápraží a jakmile jsme vstoupili do chaloupky, zakouslo se do mě teplo.
Bez jediného slova, dovedla mě k lůžku. Tam jsem s její pomocí svlékl, když jsem spustil kalhoty, tváře ji znachověly, ale mně to bylo jedno. Kolem boků mi dala jakýsi povlak a pak mi pomohla do lůžka. Naskládala na mě deky, začínal jsem pomalu cítit, jak hořím a teplem uvnitř to nebylo. Musel jsem prostě a jednoduše prochladnout.
Osahala mi čelo, to svoje zkrabatila a sklonila se.

„Zkus usnout, udělám čaj... Potřebuješ si odpočinout." „Můj kůň..." „Je tady, za domem. Objevil se... Kdyby ne, nenašla bych tě." Něžný úsměv, ještě něco povídá, ale to už neslyším.

Budím se, netuším, kolik je hodin, ale za okny je neproniknutelná tma. Chaloupkou praská oheň, zajišťuje i světlo.
U lůžka, na stoličce je konev s čajem a hrnek. S vypětím všech sil se zvednu na loktech, pak se posadím. Bolí mě všechno, kromě hlavy, bolest v ní se zmírnila.
Cítím, jak sálám a přitom, překvapeně sleduju hadry, které jsem měl rozloženě po těle. Musím se usmát, udělala mi zábaly tak, jako když mi je dělávala chůva při nemocech.
Hledám ji očima a když ji konečně najdu, cítím se jako zlosyn, co ji okupuje příbytek.
Přenechala mi svou postel a sama seděla u sníženého okna, vedoucího někam za chaloupku, zabalena od pohledu v tenké dece. Hlavu měla opřenou o stěnu a spala.
Chuť za ní jít, že se vyměníme ať se vyspí ona ve svém byla, ale síla to uskutečnit ani v nejmenším.
Svalil jsem se zpět do postele a znovu usnul dřív, než jsem stačil alespoň promluvit a zkusit, jestli ji tak nevzbudím.

Další probuzení přichází až ráno. Tentokrát ji najdu hned, stojí u plotny, něco vaří, u nohou se ji kolébá štěně a spokojeně ňafá.

„Dobré ráno." Vydechnu a snažím se posadit.

„Ne! Lež... Dobré ráno." Provinilý úsměv a pomalu se ke mně rozejde. „Jak se cítíš?" „Jako kdybych spadl z koně." Koutky jí zacukaly, přikývla a osahala mi čelo. „Horečka odezněla. Bolest zmizí do pár dnů... Naštěstí nemáš nic zlomeného." Přikývnu, vložila mi do rukou hrníček s čajem a znovu zamířila k plotně.
„Budou vajíčka. Máš hlad?" „Jako vlk." Zasmála se, odstrčila nohou štěně a věnovala mi pobavený pohled. Já ten svůj vyděšený zatajit nedokázal.
„To-to je vlk?!" Vydechnu, když se to psisko na mě otočí. „Mládě... Nalezeneček." Trhne rameny, jako kdyby bylo normální chovat vlky. Znovu zamrkám a než se nadám, vlčátko mi okusuje deku, která spadla z lůžka.

Se snahou o nadnesenost, vytáhnu deku i nohy zpět do postele a doufám, že ten nemotora neumí ještě skákat. Je malý ale přesto je to vlk... A vlky, jako škodnou, zabíjím, ne se s nimi mazlím.

Přinesla mi snídani a zmizela se slovy, že jde nakrmit koně. Dala mi tak několik minut jen o samotě, vlče šlo s ní. Rozhlížel jsem se kolem sebe a s úsměvem poznal na věšáku plášť, který si roztrhla při útěku.

„Jak se jmenuješ?" Za pár minut byla zpátky. Bledé tváře zrůžověly chladem a chlupatá koule u nohou byla celá od sněhu.
„A ty?" „Proč jsi mi utekla?" „Proč jsem měla zůstat?" „Hrajeme hru na otázky?" „Možná?" Pobaveně se ušklíbnu, odvážím se spustit nohy a natáhnu se po pověšené haleně na pelesti.
Modřina od úderu větví se začíná vybarvovat, táhne se mi přes hrudník a vážně se sám divím, že jsem si nezlomil žebra. S potlačováním sykáním si ji přetahuju přes hlavu, ona mě bedlivě sleduje.
„Nemusíš se mě bát." „Kdybych se bála, nejsi tady." „Nechala bys mě tam?" „Dovedla bych jinou pomoc..." „Koho?" „Lidi z vesnice. Určitě tě už rodiče hledají." „Pravděpodobně..." Dál to nerozvádím. Netuší, kdo jsem a chci, aby to tak ještě zůstalo.
„Je ti to jedno?" „Ani nevím... Odjel jsem ve vzteku, takže... Ať se klidně trápí." Uškrne se, pokývne.
„Rhiannon." „Rhiannon?" „Mé jméno." Zasměje se a nakloní zvídavě hlavu. „A tvé?" „Niall. Rád tě poznávám. Konečně." Chaloupku vyplní smích, který náhle utne.
„Omlouvám se. Za tvého koně... Jen... Mám ráda zvířata." „Nezlobím se, ne za něj." „A za co?" „Za ten útěk." Znovu se zasměje a trhne rameny. „Do této části moc lidí nechodí... Neznám moc lidí... Nerada se seznamuju." Pousměje se, přistoupila, dolila mi čaj a posadila se na další stoličku, jen pár metrů ode mě.
„To žiješ tady? Sama?" „Něco se ti nezdá?" „Ne, to ne! Tak to vyznít nemělo. Jen... Když říkáš, že neznáš moc lidí. Nechodíš do vesnice?" „Jen když je to nutné. Nemám k tomu důvod. Žiji tady, od narození." „A rodiče?" Nakloní hlavu, jako kdyby přemýšlela, co může prozradit.

„Nemusíš se mě bát, přísahám, že až odtud odejdu tak nikomu neprozradím, kde jsem byl. Jestli chceš zachovat soukromí." „Nejde ani tak o soukromí, ale o tohle místo." „Co je s ním?" „Je magické." Usměje a rozhlédne se kolem nás.
„I ta mýtina. Překvapuje mě, že jsi ji našel." „Znám les líp než kdokoliv jiný." „Vážně? O tomhle místě jsi nevěděl." „To je jen... Náhoda?" Rozesměje se a vzápětí se usměje nějak jinak.
„Možná jen náhoda." „Nebo osud? Jsi pověrčivá?" „Jsem i nejsem, to záleží. Víš, něco je zvláštní." „A to?" „Tvůj kůň... Pamatuju si ho, když jsem byla menší." „Takže, to ty jsi byla ta, co mu dala jablko a pak za sebou zametala cestičku šlápot jehličím?" Provinilý úsměv a přikývnutí. „Koně nezapomínají... Má v sobě oheň, ale to asi víš." „Jo, málokomu dovolí se k němu jen přiblížit. I naši čeledíni mají kolikrát co dělat." „Čeledíni?" Div, že jsem si v daný moment nevrazil pohlavek. Přimhouří oči a pohledem mě spaluje.
„Žiju na statku..." „Ah..." Rozvážné přikývnutí a pak se zahledí z okna. „Těch několik let tě hodně změnilo. Nepoznala bych tě, nebýt koně." „Jmenuje se Lucifer." „Přízvučné jméno." Přikývnu a zahledím se z okna stejně jako ona.

„Kde jsou tvoji rodiče? Zemřeli?" „Už dávno... Vychoval mě dědeček, a i on před pár lety zemřel." „Před pár lety? Odpusť tu troufalost, ale kolik ti je let? To tu žiješ celou dobu sama?" „Naučila jsem se o sebe postarat. Neměla jsem kam jít a jít někam, kde mají hladových krků už tak dost... Jsem dítě lesa." Usměje se a v očích se ji bleskne.

„Uvěříš, když ti povím že jsem dítě druidů?" „Cože?" Vydechnu a bez rozpaků se začnu smát. Na pohádky už jsem starý, kór na takovéto.
Jenže ona nežertuje, vytáhla se na nohy a usmála se. „Jak ti chutná čaj?" Přejela mi prsty přes čelo a jediné co jsem cítil bylo, jak padám zpět do peřin.

Zůstal jsem v chaloupce dva dny. A většinu času jsem jen prospal, budil jsem se jen na jídlo a na pití.
Poprvé po tom, co mě uspala dotekem a čajem, jsem se zařekl že už nic do úst nevezmu. Nevěděl jsem, co můj spánek způsobilo, ale děsilo mě to a hlavně, chtěl jsem se omluvit, za svá neuvážená slova. Promluvit si o tom, jak je to možné. Ale nikdy jsem to nestihl.
Neuspával mě čaj, ale její doteky. Když jsem prve jídlo odmítl, jen se zasmála, opět mě pohladila a já okamžitě usnul.
Až třetí den ráno, se mi povedlo vzbudit se dřív než ona. Vlče ji chtělo dát najevo, že jsem vzhůru ale k mému překvapení, nalákal jsem ho na kus provázku.
Hrál si a já se tiše dostal z postele. Ani v nejmenším jsem nemyslel na rodiče, že musí šílet, zajímalo mě jediné; tohle místo.

Prošel jsem si chaloupku a nestačil se divit. Našel jsem hromadu lahviček s bylinkami, nějakými tinkturami jejíchž názvy zněly spíš jako lektvary. Dokonce i jakousi knihu na polici, ve které jsem vyčetl recepty, které v běžné kuchařce nenajdu.
Vrátil jsem knihu zpět a dostal se z chaloupky zadními dveřmi na dvůr. Lucifer byl uvázaný pod přístřeškem, spokojeně zastříhal ušima a já se znovu začal rozhlížet kolem sebe. Malý dvorek, po levici kůlna, pak přístřešek s Luciferem. Po pravici výběh pro slepice a malá stodola, ze které se ozývala kráva, následovaná kozou, a i malý chlívek s prasetem. Přímo naproti mně se rozprostíral sad stromů. Jen pár metrů dlouhý, ale i teď, v zimě nádherný. A kolem něj vedly záhony, pravděpodobně květin a zeleniny. Uprostřed stála studna.
Vše bylo oplocené a dýchala z toho prazvláštní atmosféra.

„Hledáš něco?"

Nadskočím a provinile se otočím.

Sleduje mě pobaveně a pak se uculí. „Už zvládneš sám stát, očividně. Je na čase, aby ses vrátil domů. Tvoji rodiče budou strachy bez sebe." „Vyháníš mě?" „Lidé a my, bychom se neměli znát." „Proto jsi utekla? Že jsi jiná? A já jsem jen člověk?" „Jen?" „No... Jak to jinak říct." „Ani nevíš, kdo jsem já. Tak proč „jen"?" Prošla kolem a podala mi plášť. Zamířila za Luciferem, beze slova ho osedlala a vrátila se s ním.
„Branka je otevřená." Mohl jsem odpřisáhnout, jak branka, které jsem si doteď nevšiml, zlatavě zazářila a otevřela se. Stačilo jen, aby to řekla.
„Tak mi řekni, kdo jsi." Převzal jsem si otěže, ale k odchodu jsem se neměl.

Copak to jde? Sotva jsem ji poznal, měl bych ji znovu ztratit? Něco mi našeptávalo, že pokud je něčím jiným, kým říká, už ji nenajdu. Nedovolí mi to.
Měl jsem nutkavou touhu praštit hlavou o zeď chaloupky. Přece na pohádky nevěřím, ale zjevně jednu právě prožívám.
Chci vědět víc, potřebuju to. Musí mi to dovolit.

„Měl bys jít." „Jinak co?" Zamrká, překvapením, pak se rozesmála. „Jinak co? Co čekáš, že udělám? Zakleju tě?" „Risknu to." Znovu se rozesmála, ale pak smích utnul. Zachytil jsem ji za pas a přitáhl k sobě. Na pár sekund se mezi námi rozlilo ticho. Hleděli jsme si do očí a já se začínal v jejím pohledu topit.
Zblízka jí oči tak nějak zářily, teď jsem věděl že to není odlesk ohně v krbu. Cítil jsem to, viděl jsem to.
Sklonil jsem se k ní a zavrtěl hlavou.

„Odpusť mi to. Nevěřím na pohádky, z nich jsem vyrostl, ale pokud jsi někdo jiný než já, dovol mi to poznat." „Proč bych to měla udělat?" „Protože tě o to žádám. Jestli to nebyla náhoda, že jsme se setkali kdysi a teď... Kdo jsi, Rhio?" Zvedla ruku, usmála se nad zkrácenou verzí jména a já ucukl hlavou. Tiše se rozesmála, v očích vzplál oheň.
„Neboj se, nechci tě uspat." „To jsi udělala pouhým dotekem? V jídle ani pití nic nebylo? Vážně?" „Nebylo. Jedla a pila jsem to stejné jako ty." Semknu víčka. Něžně mě hladí po tváři a pak se usměje.

„Proč bych ti měla říct, kdo jsem, když ty jsi lhář?" „Lhář? V čem lžu?" „V tom, kdo jsi? Můj pane?"
Odstrčí mě a vysekne pukrle. Když se narovná, oči ji znovu planou pobavením. „Kůň má na sobě královský znak a tvůj plášť také. Nejsem hloupá, i když mezi lidi nechodím vím, čí jsi syn a že jsi budoucí král."

„A to něco mění?" Nevzdávám se, znovu jsem ji zachytil a ona mlčky, s něžným úsměvem, přemýšlí.

„Když řeknu že ne?" „Pak mi tedy dovol tě znovu vidět. Poznat, kdo jsi. Nauč mě, kdo jsi. Ukaž mi, kdo vlastně jsi. Mám strach, že pokud odtud odejdu, tak tu mýtinu a tohle místo už nikdy nenajdu." „Musíš jít, lidé tě hledají. Pročesávají les." Usměje se a znovu zvedne ruku.
„Ale můžeš se vrátit, kdykoliv budeš chtít. Ale sám. Jen s ním." Otočí se na koně, ten zastříhá ušima na souhlas.
„Slibuješ?" „Pokud mě nezradíš." „Zachránila jsi mi život... Víš, že od našeho posledního setkání, jsem chodil do lesa denně, jen abych tě znovu našel?" „Vím." Usměje se. „A taky vím, jak jsi mě hledal, když jsem utekla." „Kde jsi byla?" „Víš, kdo byli druidi?" Místo odpovědi položí otázku.
„Z pověstí a bájí ano." „A dryáda?" „To je... Lesní víla... Rusalka." Vydechnu šokovaně. „Usměje se a kývne. „Otec byl druid, matka dryáda. Jsem kus obojího..." Znovu se usměje a popostrčí mě ke koni.
Vlastně, donutila mě na něj nasednout a vyjet domů. Jako kdybych byl v nějakém transu. Až když jsem vyjel z lesa, došlo mi, co dělám a že zpět nechci. Ale i když jsem obratem koně otočil, cesta k ní byla pryč. Zlostně zavrčím a odkudsi, po větru, zazní tichý šepot o tom, že teď musím domů...

Celou cestu domů, přemýšlím nad tím, co mi řekla a pátrám v hlavě. Snažím se vzpomenout na vše, co mě o bájích učili; kdo byl druid, jaký byl, a to stejné dryáda.

Sotva jsem projel bránou a zjevil se na nádvoří, strhl se povyk. Stráže mi pomáhají z koně, přece jen, pořád mě tělo bolí. Komorník úkoluje služku, aby běžela za králem, že jsem se vrátil a jsem v pořádku a s jeho pomocí, mířím do své komnaty. Za pár minut se objevila matka, hystericky plakala a pořád dokola se ptala, kde jsem byl.
Jako kolovrátek opakuju, že jsem v lese spadl z koně, pomohla mi nějaká stařenka, co mi poskytla přístřeší a jídlo. Matce to stačí, po pár minutách se uklidní a ihned diskutuje, že tu ženu musí najít a poděkovat ji.
Krčím rameny, vyvedla mě lesem, ale kudy to bylo netuším. Ani já nevím, kam jsem dojel, tu část lesa jsem neznal. Lehce nevěřícně pohled matky vyvracím tím, že jsem se praštil do hlavy, tak si toho moc nepamatuju. Jí to uchlácholí a znovu mě objímá. Ale jakmile se objeví otec, je po projevech citů.

V jeho tváří se mísí pocit úlevy i vzteku. Vykázal služebnictvo z místnosti a začal mi dávat kázání. To završil větou o tom, jestli si myslím, že můj nelogický pokus o útěk rozhodně neskončí tak, že sejde ze svatby. Byl to marný pokus. No, když myslí.
Nečekaně, přidala se k němu i matka a když mě konečně zanechali samotného, vyhrabal jsem z knihovny vše, kde se vyskytovali bájné bytosti.

Uteklo čtrnáct dní, bylo po svátcích a moje nervozita, ze setkání s budoucí ženou nabírala na obrátkách. Stejně jako moje frustrace; Rhia slíbila že se smím vrátit, ale neměl jsem kam. Mýtina i chaloupka byly pryč. Každý den, až do tmy jsme je hledal. Křižoval jsem lesem, dělal si značky na místech, kudy jsem projel. Pocit, že motám v kruhu sílil.
Začínal jsem být nevrlý, podrážděný. Vyústilo to tak dalece, že šeptanda o tom, že se mi v lese muselo něco stát sílila každým dnem.
Zvěsti o tom, že podle pověstí žije v hlubinách lesa čarodějnice a musela mě zaklít, proto jsem tak jiný byly pro mě úsměvné; nebylo to tak zcestné. Ale služebnictvo to děsilo. Nicméně, nechával jsem zvěsti bez odpovědí.

Setkání s budoucí královnou mého lidu se přiblížilo. Vracel jsem se podvečer z lesa, očima rejdil po okolí a nechal Lucifera, aby šel kudy uzná za vhodné.
Byl jsem myšlenkami u dnešní nadcházející večeře. Věděl jsem jedno, moje srdce nikdy mít nebude. Nikdy ji nebudu milovat.
Vím, že zamilovat se do někoho, koho neznám je hloupost. Je to bláznovství, ale moje srdce poručilo a hlava nemohla nic změnit. Usínal i probouzel jsem se s myšlenkami nad lesní vílou. Zoufale jsem toužil ji znovu vidět, být s ní. Poznat její taje a kouzla.
Hlavu jsem měl plnou bájí a zvěstí o druidech a dryádách a vědomí, že jsem ji potkal, mě stejnou měrou děsilo jako vábilo.

Lucifer se vzepjal, radostné zařehtání a když se uklidnil, spatřil jsem Rhiu. Vynořila se odnikud, provinile se usmála, pohladila Lucifera a přešla ke mně blíž.

„Rhio...!" „Můj pane." Usměje se, vysekne s pobaveným výrazem pukrle a odnikud vyloví jablko.

„Proč?" „Na co konkrétně se ptáš?" „Víš to." Natáhl jsem k ní ruku, zamyšleně si ji prohlédla, pak se chytila a dovolila mi, vytáhnout ji k sobě do sedla.
Bez rozpaků mi přiložila dlaň na tvář a já se sklonil níž. Zoufale jsem po jejích dotecích toužil.
„Proč?" Šeptnu znovu a vyčítavý pohled křičí do dálky.
„Nebyla jsem si jistá, jestli ti věřím." „Tohle bolí." „Odpusť." Špitne a otře se mi čelem o tvář. „Tvoje stráže pročesávaly les. Netušila jsem, co jsi jim pověděl. Nevěděla jsem, co dělat." „Nebylo to na můj pokyn!" Zavrčím a stisknu otěže silněji. Matka! Vydala pokyn ona, aby našla tu ženu, co mi pomohla. Myslela to dobře, ale přitom mi uškodila. Nám uškodila.

„Já vím. Už ano." „Jak?" „Musela jsem do vesnice... Kolují zvěsti, můj pane. A tvá matka hledá ženu, která zachránila budoucího krále." „Nejsem tvůj pán!" „Zatím." „Nikdy nebudu." Vydechnu jí do vlasů.
„Co se říká?" „Z prince bude velmi brzy král. Dnešní večer se setkáš se svou královnou. Chtěla jsem tě ještě naposledy vidět." Usměje se, znovu mě pohladí po tváři a dá si záležet, aby se mi k tváři přiblížila tou svou, jak to jen jde.

„Neměli jsme se setkat, má chyba." „Není to ničí chyba, nelituju toho. Chtěl jsem to." „Je to jen pobláznění. To dryáda způsobuje." „A pak, že já jsem lhář." Naklonil jsem se jí k uchu.
„Myslíš, že ji chci?" „Ani nevíš, jaká je." „Není ty, to mi stačí. Víc vědět nepotřebuju. Nemůžeš mi zmizet ze života. Nemůžu za to, co moje srdce chce." „Jsi bláhový." „Nemyslím si. Chceš projížďku, nebo dnes smím najít chalupu?"

„Neměl bys tu být, stmívá se. Očekávají tě na hradě." „Nedočkají se." „Dost nevychované."
Prošli jsme verandou, teplo se do nás zakouslo a tentokrát, bez obtíží, jsem pohladil vlče, které přišlo pozdravit.

„Je mi to jedno. Nechci sňatek jen proto, že to chce otec. I on byl král bez královny. A já tu svou stejně už našel." Tváře ji znachoví, zavrtí hlavou v nevěřícnosti a za pár minut držím v rukou hrneček čaje.
„Hodláš tu strávit noc?" „Pokud mi to dovolíš...?" „Mám strach." „Z čeho? Ze mě?" „Ne. Z tvého otce a jeho lidí. Nebude trvat dlouho a začnou tě hledat." „Tohle místo nenajdou." „Ne, ale zničí přitom tolik míst..." „Chráníš les. Viď? Jsi jeho patron*. Po druidech." „Ne, tohle mám z dryád." Omluvně se uculím ale pak zvážním.
„Takže, pokud někdo zničí strom, zemřeš?" „Jako čistokrevná dryáda, pocházející ze země ano. Ale od tohoto jsem ušetřena." Zmůžu se jen na přikývnutí, v daný moment nevím, co bych řekl.

Večer se překlenul do noci a ta do rána.
S ní, v chaloupce u krbu, jsem strávil celou noc a nelitoval. To, co bylo v knihách byly opravdu jen báje. To ona mi dala fakta.
Hltal jsem každé její slovo, předvedla mi kouzla, co se dala zaměnit z lacinými triky z poutí; nikdo by to nedokázal odlišit... Byla to noc plná magie a upřímnosti.
Otevřela se mi, povídala o všem co znala, co uměla. Povídala o sobě a já víc a víc upadal do osidel lásky k ní.
Bylo mi jedno, čím je. Na tom nezáleželo. Pro mě bylo důležitý to, kým je.

Po rozbřesku mě nutí, abych se vrátil domů. Musím. Vím to, ale nechci. S nevolí a jasným plánem na brzký návrat k ní, neochotně opouštím chaloupku i ji a vracím se na hrad.

Vlna nevole se snesla na mou hlavu, jen jsem vstoupil do hradu. Otec mi spílá, křičí, vyhrožuje. Svoje výtky zakončuje slovy o tom, že má budoucí žena je v komnatě pro hosty, ochotna mi dát ještě jednu šanci, jedinou.
Po dotazu, jestli když se nezúčastním další večeře mi dá košem, si vysloužím políček*.

S drzým výraze, hrdě zvednu hlavu.

„Mlácením ze mě poslušnost nevytřískáš, spíš naopak, otče." „Jsi můj syn! Budoucí král! Podle toho se budeš chovat." „Jsem jen tvá loutka ve hře. Gregoryho ses zbavil, donutil jsi ho do svazku a teď to stejné očekáváš ode mě. Nevěřím, otče, že pokud se stanu králem dáš mi volnou ruku. Možná budu ta vůdčí hlava ale ty chceš být krkem, co hlavou otáčí a o to já nestojím." „Nezbavil jsem se jej! Zvolil jsem možnost, co byla lepší!" „Co byla lepší?! On je prvorozený, on měl být následovník tvého trůnu, ne já." „Nebyl hoden mé země!" „To nejsem ani já. Odpusť."

„Kam si myslíš, že jdeš?!" „Pryč." Zastavil jsem se na schodišti a očima našel matku. Vyšla z komnaty, ukrytá ve stínu. Měla v očích tolik bolesti a citu, který mi projevovala jen když nebyl otec na blízku. Ji ublížím nejvíc, ale moje srdce mluvilo jasně. A já ho chci následovat.
„Moje srdce už někdo vlastní a nechci ho dát jiné. Pošli pro bratra, sjednoť naše země, vytvoř jedno království. On bude král, ne já. Zříkám se osudu, který pro mě chceš. Mám svůj vlastní. Sbohem."
„Nialle! Stůj!" Matka vyšla ze stínů. Otec se leknul a já zvedl hlavu k patru. „O čem to mluvíš? O kom?" „O ní. O dívce, co jsem potkal v lese." „Kam jsi dal rozum?!" Otec se objevil na prvním schodu. „Nemůžeš se vzdát království kvůli nějaké divožence!" „Není divoženka, je to lesní víla. A moje srdce, je její."
„Nenechám tě jít." „Nežádám o svolení. Nic od Vás nechci, můj králi." Pohlédl jsem na matce, úsečně jsem přikývl na znamení rozloučení a seběhl jsem schody.

Snahu otce zmařit mi útěk, jsem zmařil já.
S omluvou v očích jsem sledoval stráž u brány, jak se bolestivě kroutí na zemi. Kopnutím jsem jej odrazil při snaze zachytit mi koně. Nezůstanu tady, nesplním jeho vůli.

Les mě vítá jako starého známého, za pár minut nacházím onu mýtinu. Lucifer mě nese dál a dál. Rozum mi našeptává, že pozice chaloupky se pořád mění. Tak dlouho jsem k ní nejel.
Jakmile jsme se dostali ke skaliskům, panika se objevila znenadání. Tohle místo jsem znal a vídal od malinka, ale nikdy mě to k němu tak netáhlo.
Byly to jen skály, o kterých se povídalo že jsou bránou do pekel. A já po nich statečně lezl, ale vrcholku jsem nikdy nedosáhl. Pahorky vypadaly, že se vypínají několik metrů nad korunami stromů a nikdo netušil, jak to nahoře vypadá.
Kámen náhle pukl, Lucifer se vzepjal ale pak, bez mého pobídnutí, se rozešel vytvořenou stezkou.
Jakmile jsme ušli několik metrů, kámen se za mými zády znovu spojil v jedno. Bušilo mi srdce, ale přesto jsem nechal Lucifera, aby mě dál nesl. Zaklonil jsem hlavu, tak tohle bylo celou tu dobu nad pahorky; nebe, koruny stromů. Skála byla celistvá jen po obvodu.

Trvalo to jen několik minut, než jsem spatřil známou chaloupku. A mnohem víc.

Všude kolem byla zima, sníh, holé větve listnatých stromů... Ale tady ne. První část obrazu, co se mi naskytl vyplňovaly krmelce, kam oko dohlédlo se válelo seno a potrava po zvěř. Té tu byla hojnost, ani si mě nevšímali, když jsme projížděli jen pár metrů od nich.
Krmili se a nic jiného je nezajímalo. Za tímto jsem spatřil chaloupku v celé své kráse a na zápraží se objevila Rhia.
Ve tváří se jí mísily emoce smutku ale i radosti. Věnuje mi úsměv a když se k ní přiblížím, její hlas se mi zakousne do samého morku kostí.

„Jsi si jistý tím, co děláš?"

Nikdy jsem si nebyl jistější. Vím, co dělám, co chci udělat. Opouštím lidský život abych mohl být s ní. Poslouchám svoje srdce. 

Rok se s rokem sešel. Uplynulé měsíce utekly jako voda, ani netuším jak. Překlenuly se tak rychle, že jsem si to nestačil uvědomit. V čertově rokli, jak se místo nazývalo život plynul stejně, jako tam venku.

Nic nám nechybělo, ba naopak. Bylo to podobné ale přitom tak odlišné. Několik prvotních týdnů, jsme se poznávali. Já ji ukazoval lidskou náturu, ona tu svou. Byli jsme jasné protiklady, ale přitom k sobě pasovali tak, jako nikdo jiný.
Zasvětila mě do tajů, co ji předali rodiče i dědeček, ukázala mi v lese místa, co jsem neznal a vypalovala mi díru do srdce každý den větší a větší. Beznadějně jsem se zamiloval a jak čas plynul, její ústa mi do rtů zašeptala totéž.
Tu noc, kdy se stala mou definitivně, mi šeptala do úst, že pokud se to stane, ztratí své schopnosti, ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na citech k tomu druhému. Ukradla moje srdce i duši, stejně jako já její.

Uplynul další rok, byla poznamenaná lidskostí, a to si vybralo svou dlaň. Tento rok se zima projevila i v rokli. Nemohla udržet jaro tak, jako v minulosti. Byla to krušná zima, ale ani jeden jsme nelitovali, spíše naopak; z kolébky se na mě usmívalo malé, růžolící se miminko, které mělo moje oči a v nich její oheň.

Za svou královskou minulostí, jsem udělal tlustou čáru a žil jen přítomností a budoucností.
Otec svou snahu mě najít vzdal po několika měsících. Les nevydal žádné tajemství a důvod chodit do vesnice jsme měli minimální. Les nám zajišťoval vše potřebné.
Jakmile humbuk kolem mého zmizení utichl, snažil jsem se vypátrat co Gregory. Zda došlo na má slova a otec spojil království. Jenže otec se zjevně zařekl; stůj co stůj chtěl předat trůn mně. Teď mu ale nezbylo nic jiného, než dále vládnout a já pak raději přestal pátrat po jejich životě. Minulost byla minulost, ale vzpomínky, hlavně ty na matku vyplouvaly na povrch denně.

Další roky uplynuly a k mému synovi se přidali další dva synkové a dcerka.
Jak čas utíkal, zapomínal jsem na život před tímto a nevadilo mi to. Nebyl důvod k bolestivým vzpomínkám, děti a Rhia mi tvořili neustále nové, dokonale kouzelné. Z druida a dryády v Rhiannon nezbylo magického nic, ale naše děti byli zrozené z člověka a magické bytosti, měli její schopnosti. Učila je, vedla je... Tak jako já.

„Pojedeme, synku." Pomohl jsem Arawnovi na vůz. Museli jsme do vesnice, sehnat několik nezbytností co došly a les nám je dát nemohl. Děti rostly jako z vody a šatstvo začínalo být značně obnošené.
Jakmile jsem řekl, že zajedu k lidem, můj nejstarší se chtěl přidat. Měl čerstvě deset let a byl víc než jen zvídavý. Svět za roklí ho zajímal víc, jak jeho sourozence. Těm stačila rokle a les kolem.

„Kdo je to, tatínku?" Odnikud se vynořila královská garda. V jejím čele šel královský posel. Odvrátil jsem zrak a stáhl si kapuci hábitu níž.
Nevšímavě kolem nás prošli a zamířili ke studni.

Chtěl jsem Lucifera popohnat, nepříjemné horko se mi rozlévalo po těle. Ale stačilo jen prvních, několik vět posla, abych si vyslechl celé jeho říkání.
Za Rhiou a dětmi jsem se vrátil jako ve snách. Snažil jsem se tvářit, že se nic neděje a Rhia mě nechala být až do doby, než děti usnuli. Pak mi věnovala soucitný pohled a jemné kývnutí.

„Co se tam stalo? Arawn říkal že jste viděli královskou gardu. Sděloval hlášení..." „Otec umírá." Vydechnu po pár minutách.
„Posel... Král-otec mě žádá, abych se vrátil a nastoupil na jeho místo. Vyhlásil to po celé naší zemi, i v sousedních. Myslí si, že o mně někdo něco ví..." „Chceš se vrátit?" „Copak můžu? Mám rodinu, mám tebe Rhio. Nemůžu se vrátit." „Ale jsi dědic a král. Co bude se zemí, pokud království padne?" „Nabádáš mě k tomu, abych vás opustil?" „Věděli jsme oba, že tohle jednou nastane. Jen jsme o tom nemluvili." „Vzdala ses kvůli mně své magie, dala jsi mi děti. Nenechám si to vzít. Už jsem se rozhodl." „Pokud království padne, může padnout i naše rodina." Vydechne a vezme mi hlavu do dlaní.
„Lidé nemůžou být bez vůdce, na to nejsou připraveni. Nastane boj o moc a odneseme to my. Kde myslíš, že se budou skrývat násilníci a mocichtivý lidé? Budou tady, v lese. A já nechci žít s vědomím, že nemůžeme děti vpustit do lesa. Vzít jim to, co milují a uzavřít je jen zde, mezi skalisky. A bude jen otázka času, než se jim povede dostat se sem a najít nás."

Věnoval jsem jí zoufalý pohled. Měla pravdu, nepochybně. Země padne, pokud padne království. Lidé potřebují vůdce, právoplatného. Ale...

Zima skončila a já až poté, se rozhodl přijmout svůj úděl. S vědomím, že je to jen na pár dní nebo jen hodin, jsem zanechal Rhiu i děti osamocené a vydal se domů.
Bylo jen jedno, jediné řešení; otec akceptuje co se v posledních dvanácti letech stalo nebo království padne a my budeme nuceni odejít jinam a naučit se žít mezi lidmi. V zemi, která má krále.

U brány si stráže mění nejisté pohledy. Jsem to já a přece nejsem. Roky mě změnily, stejně jako život v lese. Ta tam bylo to hubené, chatrně vyhlížející princátko. Vzezřením jsem připomínal spíše dřevorubce, ale oči nelhaly.
Jeden ze strážných odběhl pro komorníka. Ten se rozplakal, jakmile mě spatřil a dal tak všem jasnou odpověď; králův syn se vrátil.

Až tam jsem zjistil, jak moc je otec nemocný. Chřadne každým dnem a je jen otázkou času, kdy vydechne naposledy. Matčino zdraví také skřípalo, ale byla houževnatější a podle komorníka, k životu ji nutilo smýšlení, že se jednou vrátím.
Přivítání s matkou bylo krátké, slibuji, že se za ní pak hned vrátím, ale chci teď za otcem.
Vzpomínky na něj, se neslučovaly ani v nejmenším s tím, co jsem teď viděl. Otec ležel v lůžku, průsvitný, sešlý, sotva jej bylo vidět pod přikrývkou. Jakmile si mě jeho oči našly, vzplály v nich jiskry.
Bez skrupulí jsem se posadil do lůžka a sevřel jeho dlaň. Stiskl mi ji a chrpové oči se zalily slzami.

„Kde jsi byl?" „Pryč a přitom tady." „Odpusť mi to." Vydechne obtížně a zvedne ruku. Skloním se, aby se mě mohl dotknout. S něhou, jakou u něj neznám, mě hladí po tváři a po jeho kanou slzy.
„Byla to má chyba, jen má. Vyhnal jsem tě, ztratil tě... Gregory mi to neodpustil. Netušil, kde jsi... Nikdo to netušil a sjednocení království odmítl. Trest za jeho domluvený sňatek... Zasloužím si to, vím to." „Nemusíte se omlouvat. Dávno jsem vám odpustil." „Proč ses nevrátil?" „Nemohl jsem." „Proč?" „Protože jste nesouhlasil s dívkou z lesa." „Pořád?" „Navždy." Vydechnu a usměju se.
„Mám děti, otče. Tři syny a dcerku. Ta je nejmladší." „Jsi otec..." Vydechne překvapeně a na ztrhané tváři se objeví úsměv. „A já jsem dědeček. Gregory, není se mnou v kontaktu, vím jen o dvou jeho dětech... Jak se jmenují?" „Má žena je Rhiannon, nejstarší synek Arawn, druhý je Taranis, třetí je Brahn a děvčátko je Arianrhod. Malá Ari." Otec se usmívá, přikyvuje. Žadoní jako malé dítě, abych je přivedl, teď hned. Chce se s nimi setkat, omluvit se i jim a nutí mě přísahat, že usednu na trůn, s Rhiannon po boku.

Nevím, jestli Rhia bude souhlasit, ale obratem opouštím hrad a vracím se domů. Otci se čas krátí každou minutou a pokud je toto smíření pro něj nutné, chci mu ho dopřát. Čas dávno odvlál sváry.

„Jsi si jistý?" „Ano. Věř mi, prosím. Království a země padne, sama jsi to řekla. Ale bez tebe se tam nevrátím a neusednu na trůn."
Jen pár vět, co rozhodly.
Uteklo jen několik hodin od mého příjezdu a následného odjezdu, když se na hrad znovu vracím. Rychle se rozneslo, že jsem se vrátil. Služebnictvo, které jsem prve nepotkal, se zjevuje na každém místě hradu. Uctivě se klaní, i mé rodině. Tichá šeptanda, že se princ oženil nabírá na obrátkách a než se dostanu od hlavní brány k otci, šíří se i mimo hrad.

Nový král se vrátil, s královnou i dětmi.

***********************************************
Ano ano, druidi nebyli přímo *patroni lesa. To byl sv. Hubert... Druid byl učenec, věštec, kněží... Ale pro mě je to převážně lesní postava. Představa zkreslená díky pohádkám, kdo by neznal kupříkladu Panoramixe :o)
Takže stejně jako v ~Night changes~ je to přizpůsobeno mým představám a potřebám :o)

Doufám, že se vám povídka líbila, bavila vás :o) Já si ji stejně jako ~Night changes~ užila :o) A dovolím si, takové malé info; zítra bude v průběhu dne další jednodílovka, se Zaynem :o) 

♥♥♥

Kontrola byla, ale i tak mi něco uteče, za chyby či překlepy se omlouvám :) 

*políček – facka